Žalm 118,8-9, Prof. Jan Štefan

Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka.

Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata.“

1.

Začnu tak profesorsky, jak je jen možné, gramatikou. Příslovce ‚dobře‘ stupňujeme takto: dobře – lépe – nejlépe. A příslovce ‚špatně‘ stupňujeme: špatně – hůře – nejhůře.

Lépe je gramaticky vzato komparativ, druhý stupeň od dobře. Řekneme-li, že je lépe dělat toto než tamto, A než B, pak tím ono konání, které jsme upozadili, kterému jsme vyhradili až druhé místo nedehonestujeme. Říkáme-li, že je lépe konat A než konat B, pak si nemyslíme, že konat B je špatně. Ne, není to špatně, je to pouze méně dobře. Utíkat se k člověku, skládat naději v člověku není něco, co by žalmista šmahem zavrhoval, co by bylo podle Starého zákona jako takové nedobře.

Nedobré, tedy špatné je doufat v sebe, skládat naději v sebe, utíkat se k sobě. A protože právě k tomu, abychom si věřili, nás všude vybízejí dnešní psychologové a psychoterapeuti, měl bych upřesnit: Nedobře, špatně je doufat jen a jen v sebe, věřit jenom sobě, nespoléhat se na nikoho jiného než na sebe, nedůvěřovat nikomu, jen sobě. „Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam,“ prozpěvoval český básník příznačného jména Svatopluk Čech. Ještě bych chápal, kdyby tato hořká slova napsal v reakci na mnichovskou zradu nebo sovětskou okupaci. Báseň Nevěřme nikomu však vyšla roku 1887 ve sbírce Jitřní písně, tedy dávno před zářím 1938 a srpnem 1968. V jejím závěru nás básník vyzývá: „Věřme jen sobě.“ A tohle je, bratři a sestry, opravdu bezbožnost. Doufat v sebe, v sebe a jen a jen v sebe; věřit sobě a nevěřit nikomu jinému, to je něco, nač by křesťan neměl ani pomyslet, co by měl, přijde-li mu to na mysl, připustí-li si už něco takového, rozhodně odmítnout. Řekl jsem to už mnohokrát a řeknu to znovu: Hříchem naší doby jsou mnohem víc než všelijak popletené mezilidské vztahy jejich absence, typickým hříšníkem dneška je single.

Příslovce lze ovšem stupňovat nejen směrem nahoru, ale i směrem dolů. Od špatně lze sestoupit níž k hůře. Horší než špatné nasměrování naší naděje, je negace naděje samotné, naděje jako takové, naděje vůbec. Je-li špatně doufat jen v sebe, pak ještě mnohem hůře je nedoufat v nikoho a v nic. Beznaděj, ta je vůbec nejhorší.

Vraťme se však k biblickému textu – a k tomu, co je dobré. Dobré je utíkat se k druhým lidem, dobré je spoléhat se na naše bližní. Dobré je mít přátele blízko i daleko, v sousedním domě i na facebooku. Dobré je nežít osamoceně. Žalmista nevidí svět v prudkém kontrastu černého a bílého. Nestaví nás před volbu Buď-Anebo: Buď naděje v Boha, nebo naděje v člověka, popř. buď víra v Boha, nebo víra v člověka, buď láska k Bohu, nebo láska k člověku. Nestaví proti sobě náboženství a humanismus, vertikálu a horizontálu. Rozlišuje je, ale zpravidla ne jako navzájem se vylučující protiklady.

Ano, jako alternativy mohou v určité situaci, v určitém kontextu opravdu vyvstat. Pak je nutné znát pořadí: co z čeho vyplývá a co k čemu vede; co nejprve, a co až potom. Ve Skutcích apoštolských (Sk 5,29) odpovídá Petr a apoštolové saducejským velekněžím: „Více sluší poslouchat Boha než lidi“. ČEP tu větu přeložil špatně: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“. V Desateru stojí za prvním přikázáním „mít jediného Boha“ přikázání čtvrté „ctít otce a matku“. A žalmista neříká: „Skládat naději v člověka je špatné; co je jedině dobré, je doufat v Hospodina.“ Svou výpověď formuloval v komparativu, ve srovnávacím druhém stupni. Ne: ‚Je dobře – Je špatně‘, nýbrž: ‚Je lépe – Je hůře‘. Lépe je to, než ono. Naděje v Boha a naděje v člověka nejsou dvě rovnocenné možnosti, jejichž pořadí si podle své povahy určujeme, podle své potřeby určíme. Jedna z obou možností je pro nás ta lepší, druhá ta horší. Utíkat se, utéci se k Bohu je lepší, než se utíkat k sobě. Lépe je doufat Hospodina, než doufat v lidi.

Chtěl bych zdůraznit, že tu není řečeno obecně nábožensky utíkat se k Bohu, k Bohu vůbec, prostě k Bohu. Je tu řečeno konkrétně židovsky, „jahvisticky“: utíkat se k Bohu Izraele, Bohu Starého zákona, k Hospodinu, ba-Adonaj.

2.

Následující verš je, jak už to v žalmech bývá, komponován paralelně, konkretizuje onu méně dobrou možnost obměnou ‚člověka‘ za ‚knížata‘. „Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata.“ Starý zákon vnímá svět málokdy individualisticky. Primární rozměr starozákonní naděje je rozměr sociální, ano politický. Jak bychom tu nevzpomněli na příběh exodu, vyjití, vyvedení Židů z egyptského zajetí, z egyptského otroctví! Upínat svou naději především a ponejprv v Hospodina znamená neupínat ji především a ponejprv ve faraónovy koně a vozy, mezinárodní smlouvy, vojenské pakty, věrnost spojenců, ochranu lidských práv, politickou korektnost.

Z předchozího verše „Hospodin je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk?“ vyplývá, že důraz na společenský rozměr naděje neruší její osobní rozměr. V životním příběhu každého, každé z nás platí: Je lépe doufat v Hospodina, než doufat v lidi.

3.

Někdo z vás se už možná dávno zeptal: „A proč? Proč máme doufat víc v Hospodina než v člověka?“ Na tuto otázku nám dává žalm 118 odpověď ve svých prvních verších. Nám hříšným, tedy zapomětlivým lidem, tu zaznívá čtyřikrát po sobě refrén: „Jeho milosrdenství je věčné!“ „Neboť na věky trvá milosrdenství jeho.“ Lépe je doufat v Hospodina než v lidi, protože Hospodinovo milosrdenství je věčné. A opět. Ne že bychom v životě nepotkali žádné dobré lidí. Bohudíky je většina z nás potkává každý den. Ale možná jsou mezi námi bratři a sestry, kteří jich moc nepotkali. Možná se nám právě teď vyhýbají. Nebo se my vyhýbáme jim. Náš životní příběh se může nepěkně zauzlit, žalmista zmiňuje soužen. Tehdy nám opravdu nezbude než volat k Hospodinu a čekat na jeho odpověď. Jsou zajetí, jsou Egypty, z nichž nás může vysvobodit jen Hospodin; jsou otroctví, z nichž nás nevykoupí nikdo z lidí. Ale bát se nemusíme. „Co by mi mohl udělat člověk?“ Faraónové jsou lidé. „Hospodin je při mně.“ A Hospodin má mezi námi své pomocníky: „Hospodin je mezi mými pomocníky.“

3.

Shrnuji. Přízeň lidí není věčná, je časná. Radujeme se a jsme Pánu Bohu vděční, kdykoli ji zakoušíme. Nezoufáme si a nereptáme, když ji právě postrádáme. Nic lidského, nic na zemi není věčné. Věčné je pouze Hospodinovo milosrdenství. Ale to opravdu je věčné. Ať vyzná Izrael, ať vyzná Kristova církev: „Jeho milosrdenství je věčné!“ Proto je lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověku. Amen.