Ř 5:1-11   Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,  neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.

Trojiční neděle

Introit: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy! Iz 6,3

Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. Ef 1,3

Písně: 604; 694 ref. s dětmi; 72,1-5; 326,1.4-5; 178

První čtení: Ž 22,1-6.23-29

Milí bratři a sestry,

„Když jsme tedy ospravedlněni z víry…“ Ano, to jsme. To se nám tu zvěstuje. Proto jsme tady. To je evangelium: Jste ospravedlněni z víry. To jistě: Jste před Bohem spravedliví, protože on nás takovými v Kristu Ježíši učinil. Jestliže tomu věříte, jestliže se takto na Boha spoléháte, jste spravedliví, protože ospravedlnění.

Když jsme tedy ospravedlněni z víry – tak co? Můžeme říci: Co to znamená? Co mi to přináší? Co se s člověkem stane, když je takto ospravedlněn? Týká se to nějak mého života? Změním se tím nějak? „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem“, říká apoštol. Pokoj s Bohem – to znamená, že už nemusíme žít s Bohem ve sporu, na válečné stezce, Bohu se vzpírat, nebo před ním uhýbat. Bůh proti nám nestojí jako nepřítel, rozpálený hněvem proti naší nespravedlnosti, nýbrž jako přítel, jako ten, jenž ospravedlňuje. Jako ten, jemuž smíme důvěřovat. Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem.

Pokoj s Bohem – to je pro náš život důležitější, než bychom si mysleli. Nemít Boha za nepřítele, nýbrž za přítele. Jak je pokoj důležitý, to cítíme. A nejen to: velice po pokoji toužíme. Právě v dnešní, velmi nepokojné době plné konfliktů, bojů, nejistoty, toužíme po pokoji. Dobře víme, jak nepřátelství, stálé zápasení s druhými, vymýšlení, jak je přelstít apod., jak tohle unavuje a vysiluje. Po pokoji toužíme. Ale pokoj s Bohem? Nač to? To mnozí nepovažujeme za něco tak závažného, když se někdy až po uši topíme v nepokoji s lidmi! Je to něco tak zvláštního a nebývalého, že na to potřebujeme slyšet o ospravedlnění? Ale nemylme se, milí přátelé! Pokoj s Bohem, to je něco úplně jiného než pokoj od Boha. Pokoj od Boha – s tím si mnozí chtějí vystačit. Já si dělám své a starám se o své. Žiju slušně, tak co. Hlavně, ať mi žádný Bůh nemluví do života!

Pokoj s Bohem, to je vztah. Vztah obnovený a napravený. Pokoj s Bohem, to znamená mnohem víc, než že mám alespoň z jedné strany v životě klid; že alespoň z jedné strany se ode mne nic nechce. Pokoj s Bohem, to znamená mnohem víc, než že mi Bůh nebude dělat potíže. Pokoj s Bohem znamená, že mohu od Boha pro sebe a svůj život něco očekávat. „Chlubíme se nadějí slávy Boží“, říká apoštol. Pokoj s Bohem znamená chloubu a naději. Chloubu v naději.

Když slyšíme o chloubě, nejdřív nám asi vytane něco nepřiměřeného. Chlubily a vychloubače nemáme rádi. Ale na druhé straně se asi všichni rádi chlubíme. Rádi máme něco, na co můžeme být před druhými hrdí. Na čem si můžeme zakládat, co je dobré, kvalitní. A ono to chlubení nemusí být nic zlého. Nemusí to vždy znamenat vytahovat se nad ty druhé. Může jít o oprávněnou chloubu. Ale k tomu, aby se člověk něčím mohl právem chlubit, musí být splněny dvě podmínky: Musí to být opravdu dobrá věc – a musí mu nějak patřit (nechlubit se cizím peřím). A o to druhé tu jde apoštolovi zřejmě především, když říká „chlubíme se nadějí Boží slávy.“ Ta naděje Boží slávy může být naší chloubou, můžeme si na ní zakládat, na ni být hrdi, že ji opravdu smíme mít. Kdo má pokoj s Bohem, má opravdu čím se chlubit a na čem si zakládat. Smí žít v naději a to ve skutečně veliké naději. V naději, že i jeho se týká. I pro něj platí Boží sláva. Že Boží sláva není něco ztraceného, něco, co jde mimo něj.

Boží sláva – co to je? Nu, to je sláva u Boha a od Boha. Mohli bychom říci plnost života, lesk stvoření v plné nádheře, tak jak je Bůh zamýšlel a chce mít; sláva života v Boží přítomnosti. Smíme žít v naději Boží slávy, tj. s výhledem na ni. Ne už pořád jen v těch trochu upachtěných nadějích na to, co si dovedeme sami přát a představit. Nýbrž ve výhledu k tomu, co nám dá a s námi udělá Bůh. Sám ze sebe a podle sebe. To je naděje. To je vskutku chlouba. A ti, kdo mají pro své ospravedlnění v Kristu pokoj s Bohem, ti opravdu mohou žít v této naději. Může to být jejich chlouba, protože to je naděje, která jim patří.

Ale ještě i tady se nám může zdát, že to je takové teoretické mluvení o naději a o slávě Boží, které se pěkně poslouchá, když člověk sedí v kostele. Ale že tohle všecko je trochu jiný svět než ten, v němž žijeme – odkud jsme sem přišli a kam zase odejdeme, až bohoslužby skončí. Jenže apoštol tady svůj výklad, co znamená mít pokoj s Bohem, nekončí. Pokračuje: „A nejen to, chlubíme se i utrpením“ – nebo přesněji „v soužení“.

Když je řeč o soužení, to jsme doma. To se našeho každodenního života týká. To bychom mohli začít vyprávět. Soužení, trápení. Spousta je příčin, co nám ztěžuje život, ano někdy je toho tolik, že se nám zdá, že život ani za nic nestojí. Soužení – velmi výstižný výraz: jsou chvíle, kdy si v životě připadáme, že se na nás ze všech stran něco tlačí, co nás omezuje a tísní, co nám nedovolí svobodně vydechnout. Co nám brání ve volném pohybu. Nuže: soužení, to víme, co je. Také o nich mluvíme. Ale to si spíš stěžujeme a naříkáme, či nadáváme. Apoštol však říká: chlubíme se! Chlubíme se i v souženích. Co je na souženích k chlubení?

Ale v tom právě spočívá ta změna, kterou s člověkem a v člověku působí onen pokoj s Bohem. Kdo má pokoj s Bohem, znamená to, že se může chlubit nadějí slávy Boží. Ale nejen to: i v soužení se chlubí (či dokonce soužením se chlubí!) A i to blíže vysvětluje: „Vždyť víme, že ze soužení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.“ Ale jak to tak může povědět? Copak to je nějaký zákon, nějaké pravidlo, co soužení působí? Vždyť to přece může být i jinak! Soužení nemusí působit vytrvalost, ale rezignaci. A ne osvědčenost, ale selhání, a ne naději, ale zoufalství! Jak to může tak obecně říci?

Jenomže apoštol to neříká obecně. On tu sice vskutku mluví o jisté zákonitosti, ale o zákonitosti, s níž působí soužení v životě, který je opřen o onu naději. O naději slávy Boží, jak se otevírá tomu, kdo má pokoj s Bohem. Je-li tomu tak, má-li člověk tuto naději, pak skutečně i soužení najednou začnou hrát v našem životě jinou roli. Začnou být – vlastně kupodivu potvrzením té naděje, protože ta naděje se v nich osvědčí jako pravá a silná. Jako naděje, v níž člověk může vytrvat i v souženích. Jako naděje, která se v nich osvědčí, potvrdí, jakoby otuží. Prokáže se jako naděje, která opravdu není jen nějaká teorie pro kostel, ale nosná síla pro život.

„Naděje, která nezahanbuje,“ říká apoštol – „neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Ta soužení nám totiž nemohou být důkazem, že nás Bůh opouští a že mu na nás nezáleží, nebo že dokonce vůbec není – a že proto není žádná naděje. Neboť „Boží láska je vylita do našich srdcí.“ Tedy: přímo v sobě uvnitř ve svém nitru máte pravé svědectví o Boží lásce, která vás proměnila. Uvnitř s vámi pohnula tak, že vám žádná tíseň nemůže tu naději Boží slávy vzít, nýbrž jen ji potvrdit.

Avšak i na toto ujištění apoštolovo můžeme pohlížet s nedůvěrou: Říká to tak jistě i o našich srdcích! Jak může vědět, co máme ve svém srdci? Ano, o tom také sami často pochybujeme, když přijde řeč na naše srdce! Cítíme tam opravdu Boží lásku? Jak ji tam mohl vlít? Cítíme nějak v sobě působit toho Ducha svatého?

I na tuto naši nejistotu apoštol odpovídá. Připomíná nám tu skutečnost, která nám vlila Boží lásku do srdcí. Skutečnost, která nám dala Boží lásku zakusit tak, že nás přemohla a podmanila, ano proměnila. Která nás vysvobodila z bezmoci a bezbožnosti. Která přemohla náš hřích a naše nepřátelství. Ten zásah, jímž byla Boží láska vlita do našich srdcí, se odehrál v Ježíši Kristu. Tím nás apoštol vlastně vrací k tomu, čím začal: máme pokoj s Bohem. Máme pokoj s Bohem, protože on sám mezi námi a sebou ten pokoj nastolil. On sám překonal a zrušil naše nepřátelství. On sám nás smířil se sebou. „Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel když jsme ještě byli hříšní.“

Ano, Bůh v Kristu prokázal svou lásku k nám, způsobem, který nemá obdoby. Ne kvůli dobrým a spravedlivým, ale kvůli bezbožným a hříšným nechal zemřít svého Syna. Ne, že by nás nechal, abychom se pokoušeli usmířit jeho hněv nad naší nepravostí, nýbrž on si takto usmířil nás!

Tak vlil Bůh svoji lásku do našich srdcí. Tak ji prokázal, že se nás to nemůže nedotknout. Tak ji prokázal, že už to nic nemůže popřít či zpochybnit. Koho by to nepohnulo, komu by to nedalo naději! A kdo by přece měl málo na tom slovu, ten ať okusí chléb, o němž nám Ježíš praví: „toto je mé tělo“ a víno, o němž říká „to je ta nová smlouva v mé krvi“. Bůh prokazuje svou lásku k nám. Máme pokoj s Bohem. Chlubíme se nadějí slávy Boží, ano chlubíme se i v soužení! To přece platí i o nás.

Modlitba: Hospodine, tys pro naši záchranu udělal všechno. My však to nechceme vidět. Stále se chceme chlubit sebou. Prosíme tě, odpusť nám tuto marnivost! Pro Ježíše Krista, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých, smiluj se nad námi. Nepřestávej vylévat svého Ducha, tak abychom byli upevněni ve víře, vládla mezi námi láska a o pokoj s tebou abychom nepřišli. Amen.