Ez 36:21-27   I jala mě lítost pro mé svaté jméno, které oni, izraelský dům, znesvětili mezi pronárody, kamkoli přišli. Řekni proto izraelskému domu: Toto praví Panovník Hospodin: Nečiním to kvůli vám, izraelský dome, nýbrž kvůli svému svatému jménu, které jste znesvěcovali mezi pronárody, kamkoli jste přišli. Opět posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi pronárody, jméno, které jste vy uprostřed nich znesvětili. I poznají pronárody, že já jsem Hospodin, je výrok Panovníka Hospodina, až na vás ukáži před jejich očima svou svatost. Vezmu vás z pronárodů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší země. Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Introit: Nyní slyš, Jákobe, můj služebníku, Izraeli, jehož jsem vyvolil. Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v životě matky a pomáhá ti. Neboj se, Jákobe, můj služebníku. Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou (Iz 44,1–3)

Písně: 118,1-5; 368; 678; 648; 397; 364,1-2.6

První čtení: Desatero přikázání, Sk 1,4-5;2,1-6

Milí bratři a sestry, konfirmandi a katechumeni,

slavíme dnes svatodušní svátky, to znamená: připomínáme si, že Pán Bůh seslal a sesílá svého Ducha. A dnes s touto připomínkou chceme spojit váš křest a vaši konfirmaci, tedy stvrzení křtu a víry těch z vás, kdo jste byli pokřtěni před lety jako malé děti. Ta připomínka Božího Ducha se totiž ke křtu i konfirmaci velmi hodí. Bez Božího Ducha, bez toho, že na něj i teď smíme očekávat, že s jeho působením ve svých životech smíme počítat – bez toho by všechno, co tu říkáme a děláme, bylo možná pěkné a dobře, upřímně míněné, ale byly by to právě jen naše činy a naše slova. My se tu však smíme spoléhat na to, že promlouvá a jedná, a bude promlouvat a jednat sám Bůh. To vyjadřuje ta připomínka, to ujištění, že Bůh seslal a sesílá svého Ducha, že svým Duchem mezi námi a v nás působí.

1. Ujištění? Jak si tím můžeme být jisti? V tom se hned můžeme obrátit k těm prorokovým slovům, která jsme četli. Prorok Božímu lidu vyřizuje Boží zaslíbení: „vložím vám do nitra svého ducha“. A oč se to zaslíbení opírá, jaká podmínka musí být splněna, aby se to stalo? Právě že žádná! Prorok tu promlouvá k Božímu lidu velmi ostře, k jejich zahanbení – ale zároveň je to také velké potěšení a ujištění: „nečiním to kvůli vám, izraelský dome, nýbrž kvůli svému svatému jménu – které jste znesvěcovali mezi pronárody, kamkoli jste přišli.“

Hospodin tu skrze proroka vyhlašuje a slibuje Božímu lidu svou pomoc, záchranu, nápravu – a zároveň jednoznačně říká: „není to kvůli vám“, tedy není to proto, že by se mezi vámi, v tom, jak žijete, jací jste, našel nějaký důvod, proč by se k vám ještě měl Hospodin hlásit, o vás starat. Ano, je to tak: to zaslíbení Božího Ducha je dáno právě lidu, který se Bohu zpronevěřil, který vůbec nedělal jeho jménu čest, nýbrž naopak, dělal mu ostudu, jeho jméno pošpinil.

Jak? Prorok tu mluví s odporem o „hnusných modlách“, z toho jakási špína čiší. Jenže to právě říká prorok. Lidem se to, co proroci nazývali „modlami“, vždycky líbilo a vůbec si nemyslí, že je na nich něco „hnusného“, odporného. Naopak: modlářství je náboženství podle našeho lidského vkusu. To, čemu Bible říká modlářství, není žádné „primitivní náboženství“, uctívání nějakých sošek nebo přírodních úkazů. Podstatou modlářství je přesvědčení, že to nebo toho, koho budu uctívat jako boha, si mohu vybrat sám /sama. Podle toho, co se mi líbí, co mne fascinuje, co mně připadá silné a důležité. Bůh na naši objednávku, bůh podle našich potřeb a chutí. Nemusíme nijak podrobně rozvádět, jak je takové náboženství i dnes oblíbené a mezi lidmi rozšířené. Také v lidu Hospodinově? Také v církvi? Platí i nám to ostré prorokovo slovo? Tu otázku si musíme položit.

Ale v každém případě máme slyšet a vědět o tom, že Hospodin se cítí nucen své jméno očistit sám. A dal vyhlásit, že to udělá. Ne tak, že by se konečně už zbavil všech, kdo mu dělají ostudu, ale právě naopak: tím, že očistí, obnoví, vysvobodí svůj lid. Tak se v tom prorockém slovu spojuje velmi tvrdá výtka s velice povzbudivým zaslíbením. „Ne kvůli vám, dome izraelský, nýbrž kvůli svému svatému jménu…“

Ano, protože smíme vědět o Bohu, který takto sám dbá na své jméno, který nečekal na to, jak moc a jak dokonale my mu budeme věrní a poslušní, jestli mu svým životem budeme dělat dobrou reklamu – proto i my smíme slyšet to ujištění: „vložím vám do nitra svého ducha“.

2. Prorok to zasliboval – a v Ježíši Kristu se to stalo. V něm Hospodin jasně a nezkresleně všem lidem představil své svaté jméno – to znamená: ukázal, kdo opravdu je, jaký je. Ne jak si ho představovali a jak by ho chtěli mít lidé. To je na Ježíši vidět zřetelně: on nám nějak nepřišel vhod. Ani těm zbožným a o slušný život usilujícím lidem. Nakonec ho ukřižovali, popravili. A to se na něm stalo a zůstává vlastně tou největší záhadou a podivností: jak by Bůh mohl být takto slabý, jak by se mohl dát takto ze světa vytlačit? Jak by v tomto člověku mohl někdo hledat a najít Boha? A přece. Přece právě tady Bůh ukázal svoji moc, moc jakou nemá nikdo jiný, moc vzkříšení. Moc života tam, kde už žádný nebyl. Jak poznali a vyznali hned první svědkové té skutečnosti: právě toho, který se „v podobě služebníka ponížil až do smrti, a to smrti na kříži“ – vyvýšil nade vše, právě jemu „dal jméno nad každé jméno“.

A tak se až podnes děje ten zázrak, že se tu lidé setkávají s Bohem, že v tomto Ježíši Kristu, ukřižovaném a vzkříšeném, poznávají toho, který byl na počátku všeho a bude i na konci, který je nade vším a zároveň se ujímá nás, těch malých a nezajímavých úplně stejně jako mocných a důležitých v tomto světě.

Setkávají se s Bohem, který očišťuje. Protože v Kristu očistil, posvětil, své jméno, ukázal a potvrdil, jaký opravdu je, proto také očišťuje ty, kdo k němu ve víře přicházejí. „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni,“ sliboval již Izraeli, vzpomínáte? Tak přemáhá naše viny, naše selhání i zlobu svým odpuštěním, a dává nám tak sílu také odpouštět. Osvobozuje nás z toho otroctví, do něhož nutně upadáme, když si své bohy vybíráme podle svého vkusu, a dává nám radost ve službě tomu, který „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sám sloužil“. Ujišťuje nás o své lásce, a tak nám otevírá naději – pro nás i pro druhé.

A tak, jemně a tiše, a přece mocně, vstupuje do našich srdcí. A proměňuje nás zevnitř. Prorok to popisuje výmluvným obrazem – nahrazení „srdce kamenného“ srdcem z masa. Popisuje to jako ráznou transplantaci. Ale můžeme si to představit i jako jakési tání, pozvolnou proměnu, jak se člověk vystavuje a poddává působení Božího Ducha…

3. Bůh, který dbá na své jméno – to je Bůh, který se prorokovými slovy i dnes mezi námi hlásí ke slovu. Bůh, který v Kristu své jméno vyvýšil tak, že je může poznat každý a už je nemůže zastínit žádná lidská ostuda. Bůh, který své jméno spojil a spojuje i s námi. To nám stvrzuje – a vám také stvrdí – ve křtu. V tom nás upevňuje – a vás také upevní – při konfirmaci.

Vyznání vin, milost, vyznání víry

Pane náš a Spasiteli, vyznáváme před tebou i před bratry a sestrami, že bez tvého Ducha nevidíme jasně, jak na tom jsme, že snadno podléháme sobectví a vlivu světa, který tebou pohrdá. Naše víra slábne, láska vychládá. Přehlížíme utrpení bližních a hledíme si jen svého. Pro tvou oběť na kříži se dovoláváme tvé milosti a prosíme odpusť nám naše hříchy.

Bratře, sestro, kdokoli se připojuješ k tomuto vyznání, pověz to hlasitě: Vyznávám a prosím.

Přijměme do svých srdcí slovo milosti:

Dokazuje Bůh svou lásku k nám: Když jsme ještě byli hříšní, Kristus zemřel za nás. Když jsme nyní ospravedlněni prolitím jeho krve, spaseni budeme skrze něho. Křtem jsme spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce, i my vstoupili na cestu nového života.

Vyznejme nyní společně apoštolskou víru, k níž se přiznáváme v jednotě víry všech generací a všech národů.

Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista Syna jeho jediného Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

Píseň: 678