Lk 15:25 – 16:1  Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl:‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.  I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.  Ale on mu odpověděl: Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.  Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.  On mu řekl: Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.  Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.

Introit: Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal. (Ž 66,16)

Písně: 667; 495,1-3; 694; 477,4-6

První čtení: Gn 4,1-9

Milí bratři a sestry,

slyšeli jsme poslední část podobenství o marnotratném synu, jak je pověděl Pán Ježíš farizeům a zákoníkům, když se pohoršovali nad tím, že on přijímá hříšníky a jí s nimi. Je to již třetí podobenství o nebeské radosti která je větší nad jedním nalezeným hříšníkem, který činí pokání, než nad 99 spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. (v.7) Teď nad tím závěrem podobenství přemýšlejme i my.

„Vrátil se tvůj bratr a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.“ Tohle odpověděl služebník synovi svého pána. Ano, tomu, který právě přišel z pole. Jemu vysvětluje, proč až ven doléhá hudba a tanec. Proč voní pečínka z tučného telete a cinkají skleničky. Tvůj bratr je tady! Je tu důvod k radosti a veselí! – I starší syn by to tak mohl vidět. I on má proč se veselit a radovat. Copak neměl starost o mladšího brášku? Toho, který se tak pobláznil a utekl i s dědictvím z domu. Dlouho o něm neslyšeli. Ale teď je zpátky a stačí jen překročit práh, vpadnout do domu a obejmout bratra. „Jaké štěstí! Díky Bohu, že jsi naživu a zase doma!“ A začnou se veselit spolu; k radosti otcově a všech služebníků, kteří u toho byli. – Ale tak tomu nebylo, viďte. „Starší syn byl právě na poli.“ – Suše řečeno. On se nepobláznil. On neodešel. On si peníze nevzal. Jen se dřel a dřel … Alespoň tak on to vidí. A cítí velikou křivdu. Roste v něm vztek. Ne, on si to nedá líbit. „Vrátil se tvůj bratr …“ Tak mu to řekl služebník, kterého se ptal, proč je dům vzhůru nohama a co to má znamenat. Žádný můj bratr! Tohle už není můj bratr. Jak by mohl být bratrem, když se tak neodpovědně zachoval. A ještě si troufne přijít a sednout si k našemu stolu! Tam patřím já, hned vedle otce. Jsem jeho pravou rukou. Kdo tu každé ráno, den za dnem, chodil na pole? Kdo se dřel? Bratr snad? Ne, já jsem to byl. Jak by to tu asi vypadalo, kdyby si každý šel za svým a hleděl si jen svého? Ne! Rodina a její prosperita stojí na takových, jako jsem já. Na věrných a pracovitých. Na takových, kteří dokážou zatnout zuby a dělat. To by uměl každý, všechno sebrat, rozházet („prohýřil jmění s děvkami!“) a pak si přijít k prostřenému stolu a pečínce.

Tak nějak si mohl svou řeč chystat starší syn ještě venku, než za ním otec vyšel z domu. Takhle si to sesumíroval, jak to otci vpálí. „I rozhněval se a nechtěl vejít dovnitř.“ – Když on nejde dovnitř … (mohl tam také zůstat a trucovat a dusit se svým hněvem ještě dlouho), ovšem když on nejde dovnitř, vyjde otec za ním ven. A zase – podobně jako předtím k mladšímu synovi – i teď promluví otec jako první. On má první slovo. A jaké je to slovo?

„Otec vyšel a domlouval mu.“ Nekřičel na něj. Ale ani se mu nepodbízel. „Domlouval mu.“ – Kdo zná tento rodičovský projev, tak snad cítí, že za domlouváním je smutek a starost, že dítě samo nepřišlo na to, co je pro ně dobré, kam patří, že to s ním myslíme dobře, že si škodí, když má svou hlavu. „Domlouval mu…“ Ještě to znovu uslyšíme. Nyní jen, abychom si uvědomili, jak vypadá scéna přede dveřmi do domu, v němž je radost a veselí u stolu.

Jak syn na domlouvání otci odpoví? – Ten starší syn, ten starší bratr, odpoví hněvem a výčitkami. Zrovna je znát, jak se z něj slova derou o překot: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ Vyčítá. Po letech vychází najevo, jak tento syn prožíval své postavení v otcově domě. Nouzi neměl. Svá práva a postavení jistě měl. Pracoval na smysluplném díle. Nebyl osamělý, nebyl bez přátel a bez rodiny. Otec jako záruka bezpečí byl stále nablízku. Ale, jak je vidět, to všechno bledne a ztrácí cenu, jakmile se člověk začne srovnávat s druhým. Ano, až dosud se tento syn neozval. Neřekl si otci ani o kůzlátko na gril! Skoro to vypadá, že ho to napadlo až teď – to, že i pro něho se mohla konat hostina a radovánky s přáteli, když by o to byl stál. Až teď na to přijde. Co všechno otcovský dům nabízel a on z toho nic neměl. V tom domě hojnosti! – Zjevně vyplacené a odnesené dědictví mladšího syna nijak neoslabilo otcovo hospodaření. Stále platí, jak si to ten druhý, ten marnotratný v cizině uvědomil a s hořkostí připomínal: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt …“ A tak je až nepochopitelné, že ten starší syn svůj dosavadní život líčí jako otročinu a nouzi. Ale je to možné. Je možné i v nadbytku a ve společenství žít osaměle a bez radosti a pracovat jako stroj, nevidět však užitek. Velmi smutné.

A to všechno teď vychází najevo, když tento starší syn začne srovnávat sebe a bratra. Vlastně jej tak ani nenazve. Předhodí otci: „tento tvůj syn!“ Tvůj syn to je, ale už ne můj bratr. S takovým já se bratřit nebudu. – „S děvkami prohýřil své jmění!“ – je jeho interpretace bratrova života v cizině. Je to takové to přibarvení už tak dost zlého bratrova profilu. Známe to. – Tento tvůj syn! A ty jsi mu dal zabít vykrmené tele!

Tady to vidíme. Celá ta vášnivá odpověď je vlastně obviněním otce. Syn se hněvá hlavně na otce, že jen nedocenil a druhému nadržuje. Vmete otci svůj bolestný vztek. Proti němu se bouří. Je to vzpoura syna proti otci. Není nic bolestnějšího, než když je člověk přesvědčen, že ten, od koho očekával lásku především pro sebe, projeví větší lásku k bratrovi. Dárek ode mne se mu líbí míň než dárek od bratra! Z bratra má větší radost než ze mne. Mne má méně rád než jeho. A proto já tu nemusím být! Do otcovského domu už nevejdu. Už mě tu neuvidíš! A nebo, další krok zoufalého člověka může být: Zničím příčinu této křivdy a svého bratra se zbavím. Když já nemám být na prvním místě, tak ať tu nejsme ani jeden: „Tu povstal Kain proti svému bratru Ábelovi, když byli na poli, a zabil jej.“ Až tam může zajít závist vůči bratrovi a vzpoura proti otci. Pak už ovšem není cesty zpět.

Někde ten Kain dříme i v postavě staršího syna z Ježíšova podobenství. Otec však mu domlouvá. Otec dělá všechno pro to, aby se Kain v jeho dítěti neprobudil. Aby převážilo něco jiného. Aby se zhrzená láska vrátila k lásce vděčné a rozšířila se i na bratra, který „byl mrtev a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ Tak to přece otec svému synovi vysvětloval. Proto „máme proč se veselit a radovat.“

Není tu ani stín moralizování. Ani posuzování, který ze synů si co zasloužil a nezasloužil. Otec jistě víc než kdokoli v domě ví, jak se věci mají. Který z jeho synů co dobrého i špatného udělal. Nepokládá však za potřebné to říkat a hodnotit. Jako by na tom nezáleželo. Nebo, jako by mnohem víc než na výkonech, poklescích, dokonce víc než na tom pokání, záleželo na tom, který z nich přijme otcovu náruč. Který z nich se nechá pozvat ke stolu. Který z nich víc než po jiných věcech teď touží po radosti u otcova stolu. U stolu, kde také sedí druhý bratr, který je úplně jiný. Ale to mají společné, že patří svému otci. Chtějí mu spolu patřit? Jestli tohle převáží nad pocitem ukřivděnosti u toho staršího. Nebo nad zoufalstvím v cizině u toho mladšího… Na tom tedy záleží.

Nejde o to, ke kterému z těch dvou my máme větší sympatie. A jestli v jednom nebo druhém kohosi poznáváme … Můžeme si však všimnout, že v podobenství Ježíš neřekl, jak to dopadlo. Jestli ten starší syn na otcovo domlouvání dal a také v něm se probudila touha po společném otcovském domě a tím i po společnosti s bratrem u jednoho stolu. Můžeme se asi také dohadovat. Závěr zůstává otevřený. I náš závěr je dosud otevřený. To Pán Ježíš nechává otevřené dveře. Abychom nahlédli, jak to v domě nebeského otce chodí. Neboť není pochyb, že ten otec z podobenství je ve své lásce podoben Otci nebeskému.

Připomeňme nakonec samotný začátek, než Ježíš začal ta tři podobenství vyprávět. Kdo to tehdy slyšel: závistiví a pohoršení farizeové a zákoníci. Ti, kteří „vzali klíč poznání, sami však nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, zabránili“, jak jim Ježíš řekl, (5,52) Nad takovým přístupem zní jeho: „Běda vám!“ – Ale na konci podobenství nechává Ježíš scénu otevřenou. Záleží na posluchačích. Jistě ano. Ale také to znamená, že se to může podařit. Že jeden bude nalezen a druhý za ním přijde a bude se s ním z toho radovat. Ano, taková nebeská možnost tu i pro naši zemi je. Pán nás zve a svými slovy rozeznívá tu hlubokou touhu, která je snad ukryta v každém člověku. Touhu po pokoji, lásce a radosti v domě nebeského otce. U jeho stolu. V jeho království. Ta touha může být naplněna. Pán pro to naplnění a uskutečnění udělal všechno.

Modlitba: Pane náš, Ježíši Kriste, tys přišel za mnou i za mým bratrem a za mou sestrou a zveš nás, abychom spolu měli podíl na království tvého Otce. Chválíme a oslavujeme tě za to, žes nás nalezl, když jsme byli ztraceni a když hyneme, obnovuješ náš život. Amen.