Kazatel: Petr Sláma ThD.

Základ kázání:

Lk 11:14-28  Jednou vyháněl Ježíš zlého ducha z němého člověka. Když ten duch vyšel, němý promluvil. Zástupy se divily. Někteří z nich však řekli:„Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů. Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe. Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula. Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí.  Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel. Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky. Když toto mluvil, zvolala jedna žena ze zástupu:„Blaze té, která tě zrodila a odkojila! Ale on řekl:„Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.

Neděle Cantate: Zpívejte Pánu píseň novou!

Písně: 650; 366; 314; 660

První čtení: Ex 7,8-13

Kázání: Lk 11,14-28

Boží království je vrcholně konfliktní pojem, stejně jako dnešní čtení. Z knihy Exodus jsme slyšeli o zápase mezi Áronovou holí a holí faraónových čarodějů. Áronova hůl, která ztělesňuje Boží zápas o zotročený Izrael, nakonec vyhraje, ale je to zápas, který ukazuje, že také zotročující velmoc – zde Egypt – má své zbraně a svou sílu. Novozákonní čtení pak vypadá jako Ježíšův malý kurs démonologie. Bible zde uvádí několik momentů setkání s démonskými silami a pravidla pro nakládání s nimi.

Démoni ani jejich kníže nepatří do našeho moderního slovníku. Myslím si, že je to škoda. Svým personalizovaným a konfliktním způsobem popisuje jazyk démonologie naše dilemata, naše posedlosti a všechno to, s čím se kolem sebe a v sobě samotných potýkáme, dramatičtěji, krevnatěji a tedy nakonec výstižněji, než jazyk středostavovského životního stylu a etiky. Také evangelická tradice ví něco málo o vymýtání démonů. V 19. století působil na jihu Německa farář Johann Christoph Blumhardt (1805-1880). Byl známý tím, že své kázání a svou pastoraci protáhl až do polohy exorcismu, vymýtání démonů z konkrétních, něčím sužovaných lidí. Chápal svou službu podobně jako Áron s Mojžíšem: jako zápas Božího království se silami zla. Jeho teologické východisko vyjadřuje věta „Dass Jesus siegt, bleibt ewig ausgemacht“, „že Ježíš vítězí, je navěky hotová věc“.

Na začátku evangelijního příběhu byl němý člověk. Jeho němost je popsána jako démonství, asi proto, že ho uvěznilo do samoty, byl – abychom to vyjádřili jazykem počítačů – „zavirovaný“, takže nemohl komunikovat se svým okolím. Ježíš ho osvobodil „a němý promluvil“ (14b). Samotné uzdravení ale není tématem dnešního příběhu. Prostě se předpokládá. Zápletka nespočívá v otázce, jestli a jak je to možné. My dnes jsme již několikátý týden v období Velikonoc, kdy Ježíšovo vítězství nad ďáblem a smrtí začalo platit. Začalo platit a platí napořád, ale tak nějak partyzánsky, ostrůvkovitě. Stále je vydané na milost nemilost lidské víře – nebo taky nevíře. Tématem dnešního příběhu není, jestli je to možné, ale jestli – když se překvapivě začínají měnit věci okolo nás k lepšímu – jestli to je nebo není od Pána Boha.

Svědkové galilejského vysvobození němého jsou na pochybách. Možná jim to připadalo příliš dryáčnické, příliš málo duchovní nebo příliš dvojznačné. Padne obvinění, že právě takový kousek, který se reálně dotkl ďábelské vlády ve světě, musí být projevem nějaké skryté aliance s ďáblem. Padne požadavek, aby se Ježíš jednoznačněji identifikoval.

Ježíš to obojí odmítá. Namísto toho uvádí argument, nad jehož problematičností se člověku až hlava zatočí. Ježíš bere vážně ďábelské působení a říká, že s ním není žádná legrace. Síla zla má svůj jasný profil a nedá se sním vyjednat nějaké dílčí spojenectví. Jediný způsob, jak může být tato síla potlačena, je čelní konfrontace a jeho porážka („Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj“, 22a).

Satan je skutečně vážný nepřítel, ale právě proto, že je silný a má svůj profil, že je „monolitický“, tak to my máme – alespoň pokud jde o jeho rozpoznávání – o něco jednodušší. To, co umenšuj moc zlého, co člověku navrací jeho důstojnost, co mu dává jazyk, aby s druhými zase mohl mluvit a vstupovat do vztahů, to nemůže být od zlého. S Ježíšem Kristem, s Božím královstvím, je vláda toho zlého najednou slabší, je podlomená a děravá.

Bezejmenní Galilejští jsou tedy svědky toho, jak Ježíš o něco oslabil síly zla. Jenomže tento skutek zřejmě nenesl dost konfesně určitých znaků, takže vznikl prostor pro pochybnosti, kdo je jeho původcem. Rukopis je jasný, ale podpis chybí. A evangelium pro dnešní den spočívá v troufalé pobídce, abychom ve světě okolo sebe, v jeho zápasech a interakcích, rozpoznávali rukopis Božího království, i když třeba bude z všelijakých důvodů všelijak anonymizovaný. Překvapivě ostré varování zní naopak na adresu těch, kdo tento rukopis nerozpoznají, ale kvůli chybějícímu podpisu ho vydávají za dílo nepřítele.

Z Ježíšových úst pak zazní znepokojující „Kdo není se mnou, je proti mně“ (23a). To nám může připadat jako podivný exkluzivismus. Mnohem raději máme v Novém zákoně Ježíšův všeobjímající výrok z L 9,50: „Kdo není proti vám, je s vámi.“ Zapomněl snad Ježíš během té kapitoly a půl, co řekl předtím?

Klíčový pro porozumění oběma výrokům je jejich kontext, tedy to, nač Ježíš těmito zdánlivě protikladnými větami odpovídá. Větou „Kdo není proti vám, je s vámi“ uklidňuje vyplašené učedníky, kteří zjistili, že kdosi také vyhání v Ježíšově jménu démony, ale s Ježíšem nechodí. Na to jim Ježíš říká: hleďte na rukopis, po ovoci poznáte je. Naopak větou „Kdo není se mnou, je proti mně“ (L 11,23) odpovídá těm, kdo z hyperortodoxních pozic zpochybňují rukopis Božího království, pokud nemá jasně uvedeného autora. Těm Ježíš odpovídá: dívejte se na věci z hlediska toho, k čemu vedou, sledujte, jestli osvobozují člověka, stavějí ho na nohy a do vztahů, a ne to, zda mají církevní copyright. Protože označit za démonské to, co je projevem osvobození člověka, co je projevem Božího království, to je skutečný průšvih, to je naplněním slov „Kdo není se mnou, je proti mně“ . A paralela tohoto příběhu v podání Mk 3 (a Mt 12) pak namísto slov „kdo není se mnou…“ mluví přímo o hříchu proti Duchu svatému, jenž na rozdíl od všech jiných hříchů „nemá odpuštění na věky“ (Mk 3,29). Podstatou hříchu proti Duchu svatému je tedy právě tato dezinterpretace Božího uzdravujícího působení, jakoby šlo o dílo ďáblovo.

Tady už bychom mohli skončit, ale oddíl pokračuje až do verše 26. V nich se Ježíš ještě jednou a trochu z jiného úhlu dívá na zápas se zlým. Tentokrát se zaměří na toho, kdo byl osvobozen, na onen ideální stav v okamžiku, kdy se vymanil ze spárů zlého. Obraz uklizeného bytu, zametené podlahy a vypraných záclon. Takovou čistotu a pořádek někdy považujeme za kýžený cíl. Uklidit si v duši a odříci se zlého. Poslyšme ale varování před amputativní a desinfikujcí snahou o čistotu, která by se sama stala cílem našeho snažení. Prázdný byt si přímo koleduje o návštěvu mnohem hrozivější, než jakou měl onen postižený němotou, kterého Pán Ježíš vysvobodil. „Kdo není se mnou, je proti mě“ platí i pro naše sebezdokonalovací pokusy. Znamená to, že nejde o to neustálou snahou sebezdokonalení vyhánět ze svých srdcí vše nečisté. Jde mnohem spíše o to, aby naše srdce obýval „někdo silnější“ (Lk 11,22), kdo toto srdce ochrání před všemi vetřelci. Jak to před mnoha staletími vyjádřil v knize Labyrint světa a ráj srdce Jan Amos Komenský. V kapitole 38, nazvané „Krista za hostě dostal“ píše:

O tom já sám s sebou přemyšluji,

a co dál bude, čekám.

A aj, zvrchu zastkví se světlo jasné,

k němuž já očí pozdvihna,

spatřím vrchní to okno plné blesku,

v kterémž, aj, blesku spouští se ke mně dolů jakýsi,

postavou sic podobný nám lidem,

ale jasností právě Bůh …

Ten tedy, sama vlidnost, sama ochotnost,

těmito nejprv ke mně přemilými slovy promluvil:

„Vítej, vítej, můj synu a bratře milý.“

A to pověděv, objal mne přívětivě a políbil.

Z něhož mne přepochotná jakási vůně projala

a nevypravitedlnou radostí tak sem projat,

že slzy tekly z očí mých.

Aniž sem na to takové nenadálé přivítání co věděl odpovědíti,

kromě že sem zhluboka vzdechna,

pokornýma na něj očima vzhlédl.

Kterýž radostí mne zděšeného vida,

takto ke mně dále promluvil:

„Kdežs pak byl, synu můj?

Kdes byl tak dlouho?

Kudys chodil?

Čehos v světě hledal?

Potěšení?

I kdežs ho hledati měl než v Bohu?

A kde Boha než v chrámě jeho?

A který chrám Boha živého, než chrám živý,

kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní?

Díval sem se, synu můj, kdyžs bloudil;

ale již sem se déle dívati nechtěl,

přivedl sem tě k sobě, tebe do tebe uveda.

Nebo tu sem sobě zvolil palác k bydlení svému.

Chceš-li tu bydliti se mnou,

najdeš tu, čehožs v světě nadarmo hledal,

pokoj, utěšení, slávu a sytost všeho,

toť slibuji, synu můj a zklamán nebudeš.“