Lk 15:1-10  Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.  Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: On přijímá hříšníky a jí s nimi! Pověděl jim toto podobenství: Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila. Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne:‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.  Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Intr.: Hospodin je dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu. On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě. Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a věrnost. (Ž 25,8-10a)

Písně: Ž 122, (s dětmi 632 ref.); 674; 420,1-4; 417

1. čtení: Jer 31,10-17

Milí bratři a sestry,

On přijímá hříšníky a jí s nimi! – tak se rozhorlují farizeové a zákoníci na Ježíše. Je divné, že jim vadí, jakou má Ježíš kolem sebe společnost? – Cožpak věřícím lidem nemá záležet na tom, s kým se stýkají a s kým jsou viděni na veřejnosti? Nemají snad zachovávat čistotu a svatost i tak, že určitým lidem se vyhýbají? Když se jedná o naše děti, jsme hned znepokojeni, protože víme, že zlé způsoby chování a mluvení, a proto samozřejmě brzy i myšlení se na člověka nalepí nějak rychleji než ty dobré. Ani pro Ježíše se to nehodí – říkají farizeové a zákoníci.

Ale Ježíš se pochybné společnosti nevyhýbá. Naopak, zřejmě dává najevo, že to tak je vpořádku, protože jsme četli: Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci. Jakoby je přitahoval víc než ty spravedlivé. Co to bylo za lidi? – Celníci, zkompromitovaní politicky, protože spolupracovali s okupační římskou vládou a společensky, protože žili z peněz, které vybrali nad povinný obnos – a žili si dobře. Takoví tuneláři. Vedle nich ti ostatní hříšníci byli zřejmě z jiného tábora: chudáci, kteří nežili poctivě, protože by se jinak neuživili – prostitutky a všelijací pobudové. Svou zvláštní skladbou tahle pochybná společnost nás má zřejmě upozornit, že k Ježíši měli otevřené dveře všichni, úplně všichni, kteří jinde ve slušné společnosti přijímáni nebyli. On s nimi jedl a pil u jednoho stolu. Myslím, že se nedivíme, že to strážce dobrých mravů pobuřovalo.

Ježíš se před nimi hájí vyprávěním dvou prostých příběhů, podobenství: Kdyby někdo z vás… Kdyby některá z vás… Příběhy ze života, do jakých se každý dovede vmyslet.

Pastýř, který má na starosti sto ovcí, a jedna se mu zatoulá. Co udělá? Nechá těch devadesátdevět na pastvě a vydá se hledat tu ztracenou. Nelituje námahy ani času a hledá, dokud ji nenajde. A když ji – zraněnou a zmatenou opravdu konečně objeví, naloží si ji na ramena a donese ji domů, kde ji ošetří a napojí. – Měl snad jednat jinak? Jednali vy byste jinak? A posluchači asi souhlasí, že pastýř jednal správně. Vždyť jen lehkomyslný člověk by se nechal připravovat o to, co mu bylo svěřeno. Každý odpovědný člověk usiluje o to, aby neměl ztráty ve své práci. Jen ničema a lenoch by to nechal být.

A nebo žena – která má dohromady deset stříbrných minci. To je celý její majetek. A jedna z mincí se jí někde zakutálí. Co udělá? – Aby jí nic neušlo, rozsvítí lampu a se vší pečlivostí prohledá a vymete celý dům, dokud ztracený peníz nenajde. A všechny ženy, které Ježíšovo vyprávění slyší, horlivě kývají, že ony by to udělaly také tak. Přece by se nesmířily se ztrátou mince.

Všichni tak jednáte, říká Ježíš. Je nám to srozumitelné. Každý jsme už někdy něco ztratili, na čem nám tolik záleželo, že jsme udělali všechno proto, abychom to zase našli. Kvůli ztracené věci se vracíme na vzdálená místa, nespíme, dokud neprohledáme i ty nejnemožnější kouty a nedáme si pokoje, dokud to ztracené opět nesevřeme v ruce a neuleví se nám. A když se to podaří! Když tu věc najdeme, jaká je to radost! Jaká úleva! Každému to chceme vyprávět a oslavovat to.

Vidíte, říká nám Ježíš, a Bohu byste tuto radost nepřáli? Máte radost z nalezené věci, a jemu byste se divili, či dokonce mu měli za zlé, touží-li po stejné radosti?

Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (L 19,10), říká o sobě Ježíš. Nebyl to nějaký projev rozmaru patřit mezi undergound, jako to chtěli někteří romantičký intelektuálové v nedávné době. Ježíše poslal Otec, aby k sobě shromáždil ty, kterým Bůh chtěl vždycky projevit svou zvláštní péči a náklonnost, protože ví, že oni ji tu na zemi nemají. A oni – ti celníci a hříšníci to vycítili, a proto byli k Ježíši tak přitahováni, sbíhali se k němu a nechávali se od něho pozvat ke stolu.

Právě to však je trnem v oku všem ostatním – kteří s tou společností kolem Ježíše nesouhlasí. Pohoršuje to i nás? Že to tu čteme tak jasně a nemůžeme to z Nového zákona vymazat, protože to je tam o Ježíši napsáno mnohokrát? Proč nám to vadí? Máme možná pocit marnosti, když se sami snažíme žít poctivě a slušně. Bylo to nadarmo? Přehlíží, nebo snad dokonce pohrdá tím Bůh, když tak nápadně straní těm druhým? Nemá to cenu?

Ale o to přece nejde. Podle podobenství jsme přiznali, že známe tu radost z nalezení ztracené věci. Jak to, že bychom tuto radost teď nepřáli Bohu, když on má zájem o ztracené hříšníky?

Chyba bude asi někde zde. Dovedeme pochopit, že pastýř hledá zatoulanou ovci – je to přece jeho majetek! Dovedeme pochopit, že žena hledá svou zakutálenou korunu – počítá s ní ve svém rozpočtu. Ale nedovedeme pochopit, že ten hříšný, nehodný člověk je Boží vlastní a Bohu na něm záleží jako pastýři na každé ovci. Nedovedeme pochopit, že Bůh i se ztraceným hříšníkem počítá jako žena se zatoulanou mincí.

Chyba bude nejspíš v tom, že se pokládáme za svéprávné lidi, kteří patří jen sobě a ne někomu jinému. Od Boha očekáváme, že bude spravedlivým okem posuzovat naše činy, hodnotit naše úsilí. A hlavně, že to bude dělat spravedlivě! Neujde mu, že jsou tu rozdíly – a ty musí ocenit. Když zachováváme přikázání, chodíme do kostele a Boha ctíme životem, pak je to jistě něco hodnotnějšího, než když ti druzí žijí lehkomyslně, ba mravně poklesle, bez odpovědnosti a úcty k Bohu. To by jim přece nemělo projít! Málokdy se to odvážíme říct otevřeně, jaké je naše přesvědčení o Boží spravedlnosti. Farizeové to měli propracované v teologickém systému: „Tak jako je na nebi radost ze spasení spravedlivých, tak je i ze zahynutí bezbožných.“ Znali Boha jako zastánce práva. Boží sláva je v tom, že Bůh spravedlnosti učiní zadost.

Ale sláva Ježíše Krista je v lásce, která toto právo přesahuje. I ten nejhorší člověk je mu přinejmenším tak vzácný jako pastýři neposlušná ovce, jako ženě jeden z penízků. Zná svého otce a ví, že jeho nejvzácnějším majetkem není právo, ale člověk, kterého stvořil. I jeho zákon je tu pro člověka ne člověk pro zákon. Posílá Syna, aby otevřel náruč vyvrženým. Pojďte ke mně, kdo jste obtíženi břemeny – takže je neunesete – já vám dám odpočinutí. To je jeho evangelium. Mít tak pro tohle pochopení! Že Boží velikost je v jeho milosrdenství. Ne v přísnosti a hněvu. On ví, že srážený a ponižovaný člověk se neodváží povstat, jestliže nad ním bude stále napřažená hůl těch spravedlivých. Cesta pomoci vede jinudy než přes pranýř. Podívejme se, kudy vede: výmoly cest, stržemi, ubohými ulicemi – kam všude se zatoulaná ovce mohla zaběhnout. Pastýř se lopotí, zraňuje, trpí – dokud ji nenajde. Shrbená žena v potu tváře hledá a hledá, dokud zakutálenou minci nenajde a nezvedne z toho nejtemnějšího kouta na světlo.

A tehdy se možná rozsvítí i nám, něco se zlomí a my pochopíme: Vždyť on hledá nás! Pro nás se klání do prachu, pro nás se prodírá trním! Copak jsme opravdu tak spravedliví a správní? Nebyl to jen sebeklam? Zbožné přání o nás samých? Nejsme my ti ztracení? Nejsem já jako ta pošetilá ovce, ta zapadlá mince, která se bez rozumu někam vydala, zakulila a sama cestu zpátky nenajde? Není schopna. Leží ve špíně, v bolesti bezmocně – navždy, kdyby on nepamatoval, nevydal se za ní, nedal si práci?

To je objev! Pro spravedlivé by sem chodit nemusel. To je radost – Bůh není jako člověk. Nepřišel odsoudit, ale zachránit. Pro tohle jej chválíme každou neděli, ano každý den – když se nám otevřou oči pro jeho milosrdenství. Tomu se říká pokání – obrácení do nové existence. S ním.

Modlitba: Děkujeme ti, dobrý Bože, žes poslal svého Syna, aby nás zachránil a přivedl k životu ve vděčnosti a radosti. Nepřestáváme se divit, jak krkolomnými cestami si tvé milosrdenství razí cestu, aby směl být nemocný uzdraven, ztracený nalezen, nešťastný potěšen. Amen.