Jr 34:17   Proto Hospodin praví toto: Protože jste mě neuposlechli a nevyhlásili každý svobodu svému bratru a bližnímu, hle, vyhlašuji proti vám, je výrok Hospodinův, volnost meči, moru a hladu. Učiním vás obrazem hrůzy pro všechna království země.

Introit: Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem. Tys přece moje záštita. (Ž 43,1n)

Písně: Ž 107,1-4; 632 refrén s dětmi; 374,1-2; 645; 677

První čtení: jer 34,7-20

Milí bratři a sestry,

po dvou týdnech se znovu vracíme za prorokem Jeremjášem do Jeruzaléma – nyní však již obléhaného Babyloňany. Do Jeruzaléma, kde vládne král Sidkijáš, kterého jim vybral babylónský velkokrál Nabúkadnesar. Sidkjáš by měl poslouchat a ne chytračit. Nebezpečí, které hrozí, je příliš velké. V této kapitole je napsáno, že „všechna království země a všechny národy bojovaly proti Jeruzalému a proti všem jeho městům.“ (34,1) Prorokova varovná kázání se bohužel naplnila. A my nyní jsme spolu s Jeremjášem svědky ne pokorné, ale vychytralé reakce jeruzalémského krále.

Je nepochybné, že nastalá politická a vojenská situace nahnala králi Sidkijášovi hrůzu. Zděsil se a ve chvíli úzkosti se začal rozpomínat na Hospodina a jeho zákon a na jeho vůli. A právě v tuto chvíli, když byl Jeruzalém obklíčen a sevřen přesilou babylonských vojsk, je pozoruhodné a zajímavé, na co si ten král z celého Hospodinova zákona, vzpomněl. Na slova, která jste slyšeli při prvním čtení, verše 13. a 14 o propuštění otroků na svobodu každý sedmý rok. To je opravdu zvláštní zákon, jaký neměl v té otrokářské době ve starověku obdoby v žádném národě. To byla uprostřed Hospodinova lidu zvláštní a pokroková vymoženost. Hospodin vyvedl Izraele z egyptského otroctví a dal jim svobodu. Tak na Izraeli ukázal, co je jeho záměrem a posledním cílem v jeho celkovém plánu se všemi lidmi a všemi národy: žádné otroctví, ale svoboda! A když dal Izraeli vyvedenému z Egypta svobodu, pak s nimi uzavřel smlouvu: Tak jako já, váš Bůh a osvoboditel, jednám s vámi, tak také – k tomu se zavážete – budete vy jednat se svými bližními. A když v Izraeli dojde k tomu, že někdo zchudne tak, že upadne do otroctví, pak toto otroctví nesmí pro nikoho trvat déle než šest let. Po šesti letech přijde vždycky sedmý rok, léto milostivé, kdy každý svého hebrejského bratra a bližního propustí na svobodu a zajistí mu, aby takový propuštěný otrok mohl zase slušně žít.

Ten zvláštní zákon Božího lidu upozorňuje až dodnes, že svoboda je tam, kde ji Hospodin darem dává. Že svoboda je Boží dar a současně je pro obdarovaného člověka závazkem, aby také svému bližnímu svobodu přál. Jenže my jsme četli: „Vaši otcové zapomněli a neuposlechli!“ Zapomněli i na ostatní přikázání a porušili smlouvu Hospodinovu a neřídili se jí. To znamená, že i toto zvláštní přikázání o propouštění zotročených bratrů a sester v sedmém roce na svobodu ignorovali. Až teď – v okamžiku, kdy Jeruzalém je ze všech stran obklíčen, sevřen a ohrožen naprostou převahou nepřátel – rozpomíná se král Sidkijáš a jeruzalémští obyvatelé na tuto starodávnou Hospodinovu smlouvu.

Rozhodli se, že tuto smlouvu obnoví a splní závazky, které tím na sebe berou. A tak starobylým způsobem – prošli mezi díly rozťatého býčka – uzavřeli tuto smlouvu nově a zavázali se v domě Hospodinově, před Hospodinem jakožto svědkem, že každý propustí své zotročené izraelské bližní a dá jim svobodu. A postará se, aby mohli zase důstojně lidsky žít. Co si usmysleli, to provedli.

Zdá se však, ano, je to více než pravděpodobné, že za tímto rozhodnutím judského krále Sidkijáše a ostatních jeruzalémských bohatých pánů nebyla jen upřímná poslušnost smlouvy Hospodinovy. Oni z celého zanedbávaného zákona vybrali právě jen toto přikázání a žádné jiné asi také z vychytralosti a z prospěchářské vypočítavosti. Tak je člověk pokrytecký, že i když se rozhoduje Pána Boha poslouchat, tak ještě honem počítá, jak je ta poslušnost pro něj výhodná. Jeruzalém je obklíčen. Možná, že přes polovinu jeho obyvatel jsou otroci. A Sidkijáš vychází z toho, že tito otroci nebudou žádnými udatnými a nadšenými obránci města. Poněvadž, jestli Jeruzalém nebude uhájen a padne do rukou babylonských, co na tom záleží těm otrokům? Ti jen přejdou z jednoho otroctví do druhého. Proto nebudou mít chuť se za své pány a jejich město bít a umírat. Zato však, jestliže jim dáme svobodu, získáme v nich početné a horlivé spolubojovníky a obránce ohroženého Jeruzaléma a pak máme naději, že se společně uhájíme. Tak si to asi propočítali. Své otroky propustili a dali jim svobodu.

Ale pak došlo k tomu, že babylonské vojsko zase odtáhlo od Jeruzaléma. Muselo totiž čelit blížící se egyptské armádě, která proti nim nečekaně vystoupila. A Sidkijáš v tu chvíli spolu se všemi jeruzalémskými boháči si řekli: Nyní už jsme zajištěni. Hospodin vskutku splnil smlouvu. Zastal se nás. Nepřátelská armáda odtáhla a je zase všechno v pořádku. Už nám nic nehrozí. A proto se už také nemusíme ohlížet na Hospodina a jeho smlouvu. Nemusíme pamatovat na jeho vůli. A můžeme si zase dělat, co chceme a co je pro nás nejvýhodnější. A tak udělali, jak je tam napsáno: „Znovu obrátili a donutili k návratu otroky a otrokyně, které předtím propustili na svobodu.“

Tak, to je ten příběh 34. kapitoly Jeremjášova proroctví. Končí tím, že Hospodin posílá znovu svého poslušného kazatele Jeremjáše, aby vyhlásil králi Sidkijášovi a všem, kteří stojí v Jeruzalémě a Judsku na předních místech: „Vy jste mě neuposlechli a nedali jste svobodu svým bratřím a bližním. Proto hle, já proti vám vyhlašuji svobodu meči, moru a hladu a vydám vás k rozptýlení mezi všecka království země.“ Když vy jste nepřáli svobodu svým bližním, praví Hospodin, pak ani já vám nenechám svobodu, kterou jsem vám daroval. A nakonec o svobodu docela přijdete a budete odvlečení do zajetí. A také jim řekl: „Učiním vás obrazem hrůzy.“ Kraličtí tu zvláštní a zarážející větu přeložili: „Učiním vás k posmýkání po všech královstvích země.“

Co to znamená? Znamená to dění, které pak nastalo: Izrael se opravdu stal zpustlou, prodanou zemí a jeho obyvatelé jako zajatci byli odvlečení do Babylona. Ti, kteří připravili své bližní o svobodu, jsou vydáni meči, moru a hladu, aby byli smýkáni a zotročováni. To platí obecně. Ale teď i pro nešťastný Izrael. Tak byl vystaven na oči a dán do rukou jiným mocnějším a úspěšnějším národům, aby si s ním dělali, co chtěli. Aby jej pokořovali a vysmívali se mu. Aby jej trápili a obrali o naději pro budoucnost. – Izrael je však Boží lid. Na to přitom nesmíme zapomenout. To, co se nám tu prostřednictvím Jeremjáše vypráví a je provždy zachyceno písemně, to má svůj význam i pro nás dnes. Izrael – Boží lid. Boží milovaný a vyvolený lid. Jeho děti … Tak na sebe pohlíželi oni sami. Tak na ně však pohlížely i ty stále připomínané národy a království země. Jako by se tu chtělo říct: všechny ostatní národy země teď hledí na to, jak Boží vyvolený lid je ničen, posmíván, zbaven země a domova, zatracen svým Bohem! Jinak to ani hodnoceno být nemůže. Ale také: Že to, jak to s lidem Božím vypadá, že bude vyhlazen, zničen a tak usmrcen, je před národy světa totéž, jako by byl ze světa vyhlazen, zničen a usmrcen Hospodin sám. Jeho je to prohra. – Co jiného si zákonitě mohli ti pohané myslet, když vyhráli a Izrael si podmanili? Podmanili jej tak pod své bohy, pod své náboženství a svůj životní styl. A izraelský Bůh neodporoval. Nepomohl jim. Nezastal se jich. Opustil je. – Logická odpověď je: On, Bůh Izraele, se sám stal bezmocným, slabým, poraženým. Už není třeba s ním počítat. Nemusí se ho bát. Již jako by neexistoval. Tak to, milí bratři a sestry, dopadlo a v očích světa to tak vypadalo. Izrael, to je obraz hrůzy, národy s ním mohou smýkat, jak se jim zachce a nikdo mu nepomůže.

Tak končí jedna část izraelských dějin. Tak končí jedna část dějin Božího lidu, který selhal a nesplnil svůj úkol, k němuž si jej Hospodin kdysi za Abrahama a pak za Mojžíše vybral a smlouvou zavázal. Nestal se divadlem národům světa, na němž by mohli obdivovat Boží lásku, která se projevila ve velikém daru svobody, bratrského života, pokoje a dobré správy svěřené země. Na Božím lidu měli všichni kolem sledovat, jak je dobré žít podle Božího zákona. Jaké to přinese dobré plody také jim, v okolí žijícím lidem a národům. Boží lid tu má být k požehnání světu. – Nyní však, zdá se, končí. Nic z toho se nevyplnilo. Na slavná období králů jako byl David a Šalomoun, mohou všichni zapomenout jako na jiná v dějinách země. „Obraz hrůzy.“

V jednom však je to jiné a pro oči světa nepochopitelné. Hospodin totiž zůstal se svým lidem i v té chvíli, kdy se ho jeho lid zřekl; kdy se provinil nevěrou a neláskou k bližním. Tam, kde je trest, tam, kde nastalo soužení a porážka, tam Bůh trpí s nimi. I jeho je to bolest a jeho pokoření. Ponížil se proto, aby i v zajetí mohl svůj lid provázet. Hospodin je Bohem, kterého ani ponížení nepřipraví o moc; moc jeho veliké lásky. I v Babyloně k nim bude mluvit ústy stejně trpících kazatelů, jako byl Jeremjáš. A bude jim připomínat to, co už kdysi poznali v Egyptě: že jejich Bůh slyší pláč a naříkání svého lidu. Sklání se k nim a učí je znovu se k němu celým srdcem obrátit a změnit svůj život. Tak, aby Boží milovaný a vyvolený mohl znovu povstat, vejít do svobody a radovat se. To je, milí, příslib našich velikonoc. Amen.

Modlitba: Hospodine, ve svém milovaném Synu Ježíši jsi šel za námi do vší naší nevěrnosti a nespolehlivosti, abys nás v tom otroctví hříchu nenechal. Chválíme tě a vyznáváme ti, že nejsme hodni veliké svobody, do které nás v Kristu uvádíš. A přece se dovoláváme tvého milosrdenství, které jsi tolikrát projevil už vůči Izraeli. Prosíme o tvou milost. Amen.