Jr 18:1-12  Slovo, které se stalo od Hospodina k Jeremjášovi:  Vstaň a sestup do hrnčířova domu a tam ti ohlásím svá slova. Sestoupil jsem tedy do hrnčířova domu, právě když pracoval na hrnčířském kruhu. Ale nádoba, kterou vlastní rukou z hlíny zhotovoval, se nepovedla. Začal znovu a udělal z ní nádobu jinou; dělal, co se mu zdálo být správné. I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:  Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský. Jednou promluvím proti pronárodu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím. Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého. Jindy promluvím o pronárodu a o království, že je vybuduji a zasadím.  Budou-li se však dopouštět toho, co je zlé v mých očích, a nebudou mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci.  A nyní vyřiď mužům judským a obyvatelům Jeruzaléma: Toto praví Hospodin: Hle, já připravuji proti vám zlo, to zamýšlím proti vám. Navraťte se už každý ze své zlé cesty, napravte své cesty a své skutky.  Oni však řekli:„Zbytečné řeči. Půjdeme za svými úmysly, každý z nás bude jednat podle svého zarputilého a zlého srdce.

Introit: K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben. Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine, a na milosrdenství svá, která jsou od věků. (Ž 25,1.2a.6)

Písně: Ž 33; děti; 494; 419; Požehnání (Pejla/Moravetz)

První čtení: Mk 12,1-12

Milí bratři a sestry,

prorok Jeremjáš poslušně kázal slovo Hospodinovo: „Napravte své cesty a své skutky!“ Nevynechal žádnou příležitost, aby izraelskou církev volal: „Bojte se Hospodina!“ To znamená – berte Hospodina vážně, respektujte jeho vůli, poslouchejte jeho slovo! – Ale posluchači vždycky po kázání mávli rukou a řekli: „Zbytečné řeči!“ (Kral.: „To nic!“) Z toho si nic nemusíme dělat. Kazatel prostě musí kázat. Ale Jeremjáš to přehání a bere to moc vážně. My to zase tak vážně brát nemusíme. A dokonce kvůli tomu měnit něco na svém životě, to už vůbec není potřeba. – Ale Jeremjáš věrně kázal dál a v srdci se trápil nad zarputilostí lidí. A ve chvíli, když se zdálo, že jeho kázání je neúčinné, že stále opakuje totéž, ale bez odezvy, dostává Jeremjáš od Hospodina příkaz: „Vstaň a sestup do hrnčířova domu a tam ti ohlásím svá slova.“ Nejeden kazatel by si možná řekl: Co já se mohu v dílně u nějakého živnostníka naučit pro své kázání? Vždyť já mám sedět v pracovně u stolu uprostřed knih a odborné literatury. – Ale Pán Bůh má rozličné cesty a je dobré, když kazatel je poslušný a ochotný změnit občas i způsob své práce.

A tak Jeremjáš v hrnčířově domě přihlížel jeho každodenní řemeslnické práci. Vidí, jak hrnčíř bere kus hlíny a sedne k hrnčířskému kruhu a vytváří nádobu: džbánek, hrnek nebo mísu. Podle své představy. A když mu to dílo někdy nevyjde, nepodaří se, hlína se nepoddá jeho ruce, tak co vidí Jeremjáš? Hrnčíř tu dosud tvárnou hlínu vezme, zruší její nevydařený tvar a začne znovu. Tak dlouho, až má před sebou nádobu, která odpovídá účelu, ke kterému má sloužit a která se mu líbí. Jak to Jeremjáš všecko sledoval, možná si říkal: No, co je na tom zvláštního a jedinečného pro mě a pro mé kazatelské povolání? A v tu chvíli se k němu stalo Slovo Hospodinovo. To znamená: Promluvil k němu Hospodin. Nevymyslel si to Jeremjáš a také mu to neřekl ten hrnčíř. Aby si někdo nemyslel, že když si půjde za nějakým pracujícím člověkem a pohovoří si s ním, že už uslyší Slovo Boží! Ne, zeshora, od Boha, přišlo Slovo k Jeremjášovi. Toto Slovo: „Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome Izraelský? Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových.“ Tak k čemu že byla ta exkurze do hrnčířské dílny? Aby Hospodin ukázal, jak to vlastně je. Že je svrchovaným pánem svého lidu. Že může se svou církví nakládat podle svých představ a plánů. Všecko záleží na jeho záměru, na díle, které chce uskutečnit. To slyší nejdřív Jeremjáš a tak to potom musí jít zvěstovat tomu lidu, který už slyšel mnohá kázání, ale zřejmě si stále každý v srdci a možná i veřejně říkal: „To nic“, tak zlé to nebude. Jsme přece vyvolený lid, máme své výsady. Nám se nic stát nemůže.

A tu musí slyšet judská a jeruzalémská církev a také církev Boží v našem sboru: Nemylte se! To nemusí stále tak zůstat. Bůh má docela jasnou představu o tom, k čemu tu má svůj lid. A jestliže my tomuto Božímu záměru neodpovídáme, pak On nebude v koncích, ale můžeme se octnout v koncích my. Může od nás odstoupit a své dílo s námi zrušit. A vytvořit si jinou „nádobu“, tak aby se mu dobře líbila. O tom čteme v Bibli, ve Starém i Novém zákoně mnoho: Tak o těch vinařích, kteří si nic nedělali ze slova pána vinice a jeho poslů se zbavovali. Pán pak dal vinici jiným. Nelze spoléhat na to, že Pán Bůh tu má pouze nás a jen nás potřebuje. Že nemusíme brát jeho Slovo vážně. Že jeho vůli nemusíme respektovat. A že Pán Bůh se musí přizpůsobit nám. Zdaleka ne! My jsme v jeho ruce jako hlína v ruce hrnčíře.

Ale teď by to mohlo u někoho vyvolat podezření: Jestlipak ten biblický Bůh není vlastně jakýsi despota, svévolný pán, který si s námi dělá co chce? Jako ten hrnčíř; udělá nádobu, zas ji rozbije a zas dělá něco jiného. Není Bůh vlastně náladový, rozmarný tyran? Jaké je na něho spolehnutí?

Tak tedy, prorok to hned vysvětluje, když řekne: Je tu ještě jiná možnost. Jestliže budete činit pokání, to znamená, odvrátíte-li se od zla a změníte svůj život – ať už v církvi judské nebo v Českobratrské evangelické, pak já, praví Hospodin, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit vám něco zlého. Tedy Hospodin, biblický Bůh a otec Ježíše Krista, není despota. On lituje a má srdce citlivé, milosrdné. Není svévolný tyran. Bůh nám přece v Ježíši Kristu dokázal, že se k nám sklání. Že jeho „slitování je nade všecky skutky jeho“. Ale když s námi nemůže pohnout a když upadneme do té zarputilosti a lhostejnosti jako církev judská a jeruzalémská, tu musí Bůh se vší vážností a naléhavostí dát vyřídit i nám: Nemyslete si, milí křesťané a evangelíci, že máte i mne v ruce. Že já se budu utvářet podle vašich představ. Ne, já vás jako hrnčíř mám ve své ruce a já s vámi mohu a budu nakládat podle svých úmyslů. Vy musíte odpovídat mým představám a mému přání. Vy si myslíte, že si můžete zařídit takové náboženství, které je jen okrasou a doplňkem všedního života. Tak jako jiní mají své koníčky, že jednou za čas přijdete do kostela a myslíte si, co velikého jste pro Pána Boha udělali. Tak to není; to neodpovídá Božím záměrům. Bůh chce, abychom ho milovali celým srdcem a abychom ho ctili a řídili se jeho Slovem v celém životě. Nějaké sváteční náboženství, které si přizpůsobujeme jako folklór, to je ohavnost v očích Hospodinových. Ať se to komu líbí nebo nelíbí. Mužům jeruzalémským se to nelíbilo a říkali: „Zbytečné řeči. To nic“. – Ale my to slyšet musíme. Boží úmysly platí a Boží záměry se uskutečňují.

Ale, milí bratři a sestry, jaké jsou to úmysly a záměry? Když se vrátíme znovu k podobenství o hrnčíři a hlíně, všimneme si jedné věci: Hrnčíř hlínu nevyhodil a nezničil ji. On ji znovu bere do své ruky a hněte ji, mačká a tvaruje znovu a znovu, dokud je to potřeba. Ta hlína je jeho. On se jí nevzdá. Nechová k ní nenávist. On ji jen napravuje. A ta hlína se musí nechat. I kdyby se teoreticky vzpouzela, hrnčíř si ji zase pevně sevře a použije k dobrému účelu. Je to dobré podobenství. Protože nádoby opravdu slouží dobrému účelu. Nemusíme tu myslet na něco jiného. Pamatujme na to, když teď přejdeme do reality:

Bůh si tvaruje svůj lid k dobrému účelu. Jeho záměr s námi je pro nás i pro naše okolí dobrý. I když někdy jeho Slovo zní varovně a hrozivě. Hospodin se však již za Jeremjáše projevoval slitováním. Bylo by mylné pokládat starozákonního Boha za jiného, než je ten, kterého jsme poznali v Pánu Ježíši Kristu. Vždyť již zde – v 6. století před Kristem – Jeremjáš vyřizoval, že Hospodin se obrací milosrdně: „Jednou promluvím proti pronárodu a proti království … a jindy promluvím o pronárodu a o království… Jednou, že je zničím, ale odvrátí-li se od zlých cest, tak budu litovat, že jsem zamýšlel způsobit jim něco zlého. A jindy, že je vybuduji a zasadím, ale budou-li se dopouštět zlého v mých očích a nebudou-li mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci.“ (vv. 7.9) Ano, Boží moc, tak jako hrnčířova nad výtvorem jeho rukou, pro nás platí. Boží církev má o tom vědět. A neříkat: „To nic, nic se neděje. Vždyť i okolní národy si dělají, co chtějí.“ – Ne. Velmi na nás záleží. Prach a hlína, to jsme my, ale dechem Božím oživená, oduševnělá. Náš Tvůrce nyní právem očekává, jak mu budeme sloužit. Ba, dokonce i velmoci, jako byla Asyrie, Egypt či Babylon; nebo dnes Čína, Rusko či USA, nejsou samy sobě pány. A nemohou si donekonečna pyšně dělat, co chtějí. Samozřejmě ani Česká republika. Uvnitř všech těch národů však žije církev Páně a jeho sbory, jako je ten náš. A tak jako Jeremjáše, tak i nás si Boží slovo může zastavit a oslovit nás, takže se zachvějeme a vezmeme je vážně.

Jeho varování a hrozbu, ale stejně vážně jeho náklonnost k odpouštění a lítost vůči nám nad sebou nechme platit. Jen tak budeme užiteční sobě navzájem, svým dětem. Ale i těm národům, uprostřed nichž žijeme a které se pouze od nás mohou poučit a dovědět, co je Boží vůle; Boží dobrá vůle s lidmi. Amen.

Modlitba: Pane náš, děkujeme, že nás tvaruješ ve své ruce ty – milosrdný a lítostivý Pán, který pro svého Syna Ježíše odpouštíš všechny naše hříchy. Vedeš nás k sobě zpátky. Miluješ nás láskou otcovskou. Amen.