Jr 7:1-7 Slovo, které se stalo od Hospodina k Jeremjášovi:  Postav se do brány Hospodinova domu a volej tam toto slovo. Řekneš: Slyšte slovo Hospodinovo, všichni Judejci, kteří vcházíte těmito branami klanět se Hospodinu.   Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Napravte své cesty a své skutky a nechám vás přebývat na tomto místě.  Nespoléhejte na klamná slova: Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.  Jestliže napravíte své cesty a své skutky, budete-li mezi sebou zachovávat právo,  nebudete-li utlačovat bezdomovce, sirotka a vdovu, nebudete-li na tomto místě prolévat nevinnou krev a nebudete-li chodit ke své škodě za jinými bohy,  pak vás nechám přebývat na tomto místě, v zemi, kterou jsem dal vašim otcům na věky věků.

Introit: Bože, má chválo, nestav se hluchým, když se na mě rozevřela ústa svévolná a lstivá! – A Hospodin stanul po pravici ubožáku, aby ho zachránil před jeho soudci. (Ž 109)

Písně: Ž 62,1-4; 209,1-3; Ž 65,1-3; 699

První čtení: Mt 21,10-15

Milí bratři a sestry,

nejprve si připomeňme nebo ujasněme situaci, do které prorok Jeremjáš mluví: Konečně si maličké judské království na čas trochu oddechlo po velikých převratech a strachu. V několika minulých měsících přišlo o dva krále. Reformátor Jóšijáš nešťastně zahynul, když se postavil do cesty egyptskému faraonovi a jeho vojsku. A jeho syn Joachas panoval sotva tři měsíce a už ho farao Néko sesadil a v poutech odvedl jako svého zajatce. A to to dopadlo ještě poměrně dobře: Egypťané už netáhli dál na Jeruzalém a nezničili ho, jak se Judští obávali. Museli ovšem Egyptu odvádět dávky stříbra a zlata a přijmout za krále toho, koho jim farao vybral: Jóšijášova dalšího syna, který dostal od Egypťanů i nové jméno Jójakim a musel je ve všem poslouchat. Ale přece to byla pro Judské veliká úleva. Neskončilo to s nimi tak hrozně, jako se sousedním Izraelským královstvím a snad už měli nejhorší nebezpečí za sebou, i když to byly pořád nejisté časy.

Jeruzalémští obyvatelé však měli něco, co jim dodávalo jistoty: Hospodinův chrám! To v severní části Izraelští neměli a asi právě proto se mohlo stát, že je asyrští dobyvatelé porazili a odvedli do zajetí. Ale tu nádhernou stavbu v Jeruzalémě, kde se pravidelně konaly bohoslužby přesně podle Zákona, jak to král Jóšijáš zavedl, tu si přece Hospodin nenechá vzít! A s nimi, když budou do chrámu pilně chodit, se také nic zlého stát nemůže. A tak se radovali z míru a pořádali v chrámu krásné slavnosti, o kterých byli přesvědčeni, že se musí líbit i Bohu.

Tuhle víru si nechtěli nechat vzít. Lpěli na ní, dalo by se říct, jako na samotném slovu Božím. Proto je tak dráždil Jeremjáš, když si stoupl do chrámové brány a ve svých kázáních začal neochvějnou víru v chrám zpochybňovat a odsuzovat. Vyvracel jim přesvědčení, že když se budou chrámem zapřísahat, tak Hospodin je povinen je ochránit. „Nespoléhejte na klamná slova: „Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův!“ Jako byste si tím chtěli svou jistotu vydupat. Ale u Hospodina si nic nevydupete.

„Slyšte slovo Hospodinovo, když se mu chodíte klanět: Napravte své cesty a své skutky a nechám vás přebývat na tomto místě.“

Ale jak souvisí zachování chrámu a bydlení v darované zemi s napravením vlastní životní cesty a skutků? I my bychom se mohli ptát a zpochybňovat Jeremjášova slova. A podobně bychom mohli kroutit hlavou nad Ježíšovým přehnaným zásahem proti prodavačům na chrámovém nádvoří. Vždyť chrám, kostel, prostě stojí a naše skutky jej nepoškozují, neotřesou tou mohutnou, solidní budovou. A ze země nás také nikdo nemůže vyhnat, když se konec konců chováme tak, že vrchnost neprovokujeme a moc na sebe neupozorňujeme. A tak proč by naše jednání venku mělo ohrožovat posvátný klid v chrámu? A proč by se Hospodinu neměly líbit naše modlitby a dary, které mu sem přinášíme? Zbožní lidé se neradi nechají vyrušovat ze svých zavedených způsobů. Do toho, jak si rozdělit svůj čas, jak si rozhodovat o tom, co a kde budeme dělat, ať nám nikdo nemluví!

Ale prorok nechtěl mluvit o posvátných věcech. Celým svým životem pořád připomínal a vedl lid zpátky k původní smlouvě, kterou s Hospodinem uzavřel. Ta smlouva je smlouvou výlučné lásky a Božího nároku na jeho lid. Tak to platilo v době Abrahamově, Mojžíšově, Jeremjášově i Ježíšově a tak to platí i dnes v době naší. Hospodina neuspokojíme jen tím, že přijdeme v neděli do kostela. O tom, co se Jemu líbí nebo nelíbí, nerozhodujeme my, ale On sám. A i kdybychom se tady na tom dohodli a odhlasovali, že je to jinak, ještě to neznamená, že on to přijme a změní svá přikázání tak, jako když se v parlamentu nahrazují staré zákony novými. Ale právě tak se chovali obyvatelé Judského království, když odmítali Jeremjášovo kázání v bráně jeruzalémského chrámu.

Ano, prorok se postavil právě tam, kde jej nikdo nemohl přehlédnout a přeslechnout. Každý, kdo šel do chrámu, narazil na to provokativní volání podivného proroka. Jeremjáš už dost dlouho působí v zemi a pořád se nechce nechat odbýt. Nechce uznat, že jeho řeči nikoho nezajímají. Ba, že jimi lidi dráždí a to by neměl – teď dokonce na svatém místě, kam se zbožní lidé přicházejí soustředit na posvátné bohoslužebné rituály a on je rozčílí, ještě tam ani nevešli. Tohle musí přestat! Nesympatie a pak nepřátelství vůči Jeremjášovi narůstalo víc a víc. Ostatní proroci a kazatelé v Judsku si takhle mluvit nedovolovali. Jejich kázání hladila a povzbuzovala. Jen tenhle Jeremjáš pořád kritizoval a napomínal a vyhrožoval. A ještě to provolával před chrámem jako slovo Hospodinovo: „Hle já připravuji proti vám zlo. … Navraťte se už každý ze své zlé cesty, napravte své cesty a své skutky.“ (18,11)

A co my? Copak chodíme do kostela proto, aby nám tam ukazovali, že Pán Bůh s námi není spokojen? Aby náš životní styl označovali za zlý? Aby nám mluvili do toho, jak se chováme v rodinách, nebo jak pracujeme? A aby nám tu připomínali, že jsme zase obešli bezdomovce obloukem? Nebo že jsme si v kruhu známých přisadili na líné a nepřizpůsobivé spoluobčany? A že tu nechceme lidi z jiných kultur, kteří z kdovíjakých důvodů utekli ze svých zemí? Komu je co do toho? – Ale pokornější posluchač je přece jen znejistěn. Vždyť nám tu do života nemluví Jeremjáš. Co když je to opravdu Slovo Hospodinovo? Jeho obsah odpovídá tomu, co jsme znali a sami kdysi ctili: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!“ A také „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“

Prorok se schválně postavil do chrámové brány, to znamená na rozhraní posvátného a světského. Tak dal najevo, že Bůh má o nás zájem i venku. Nezavře oči, když my zavřeme kostelní dveře. Zbožný lid, církev, někdy zachvacuje zvláštní zaslepenost. Jako by neviděli a nedovedli přečíst to, co se kolem děje. Nedají si to dohromady. Nezeptají se: kam to povede, když tam, kam vycházíme každý týden z chrámu, už nebudou platit žádné – doslova žádné – Boží zákony. Když se budou jen dívat na to, jaká příkoří se dějí lidem slabým a bezmocným. Mysleli si snad, že samotná účast na bohoslužbách jim zaručí, že se jich všechna nespravedlnost, příkoří a krutost mimo chrám vůbec nedotkne? Že se jim to vyhne? Že, když tu stojí chrám, tak Hospodin kvůli němu nedovolí, aby jim ho někdo vzal, aby je napadli nepřátelé, aby se jejich bezpečí a jistoty rozpadly? – Prorok nepřestával volat: „Napravte své cesty a své skutky a nechám vás přebývat na tomto místě!“ Samotný chrám vás nespasí. Hospodin není povinen sídlit v této krásné a starobylé budově a každého, kdo tam přijde a zbožně se zatváří, nebude omlouvat a mhouřit oči nad strašnými skutky, které dělal nebo i přehlížel. Nemůžete jejich následky nechat před chrámem – v tom jiném, civilním světě. K Hospodinu se dostane všechno. Hospodin nemá oči a uši otevřené jen v chrámu. A je bláhové si myslet, že to, co děláme venku se nepočítá. Jak Jeremjáš kázal: „Hle, také já vidím, je výrok Hospodinův.“

Snad každý má sklon myslet si do poslední chvíle: Mně se to, co sousedovi, stát nemůže, protože … A lépe bude kazatele takových špatných zpráv a napomínání neposlouchat, vyhnat, zakázat. – Ale bude nám pak dobře? Když si nepřipustíme, že opravdu záleží na tom, jakými cestami chodíme a jaké skutky děláme? Vždyť to bychom neumlčeli proroka, ale Hospodina samotného! – Jeremjáš tehdy ještě umlčen nebyl. Ještě se našlo pár bohabojných lidí mezi judskými předáky, kteří se ho zastali: „Tento muž nezasluhuje smrt. Vždyť k nám mluvil ve jménu Hospodina, našeho Boha.“ Copak to od nás Hospodin nežádá právem? Zachovávat právo, neutlačovat mezi sebou bezdomovce, sirotka a vdovu. Neprolévat ve své zemi nevinnou krev a nechodit ke své škodě za jinými bohy? – A pochopili, že i přísné Boží slovo, i výstraha a napomenutí jsou projevem Boží veliké lásky a starosti o jeho lid. Jiní však, jak ještě uslyšíme, budou Jeremjáše nenávidět a pronásledovat dál.

Na lidské pohodlí a zatvrzelost narazil i Pán Ježíš, když (600 let později) přišel do chrámu v Jeruzalémě. Hned jim tam překážel. „ Nech nás v klidu! Proč jsi nás přišel vyrušovat? To my nepotřebujeme.“ – Ale milý bratři a sestry, už na příbězích z Jeremjášovy doby jsme viděli, že je tomu jinak. Že církev nemůže žít bez Božího vyrušování, bez vyrušování Božím Slovem. Zahynula by na vlastní pýchu a pověrečnost. Proto když my neslyšíme, tak Pán posílá svého posla, aby bojoval o Boží dům. Protože lidská vzpurnost a svévole uráží Boží přítomnost a lásku – ať už v chrámu, nebo v našich domovech a srdcích a ve světě vůbec. Vždyť On tak bojuje o nás, abychom se mu neztratili. Nejde to však jinak, než že začne rušit pořádky, v kterých jsme se uvelebili a nevšimli si, že On už tu s námi není. On však nepřestal volat jako tehdy ústy Jeremjáše v bráně: „Budu tu s vámi, chci tu být s vámi; jen napravte své cesty a své skutky!“

Modlitba: Hospodine, před tvou tváří nemůžeme žít jak chceme. Prosíme, odpusť nám, že tomu omylu stále znovu podléháme. Nepřestávej nás zastavovat na cestě a burcovat naše svědomí a naši víru. Amen.