Jr 1:4-10  Stalo se ke mně slovo Hospodinovo:  Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.  Nato jsem odpověděl:„Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.   Ale Hospodin mi řekl: Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš.  Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.  Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: Hle, vložil jsem ti do úst svá slova.  Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.

Introit: Neboj se, neboť já jsem s tebou. Nestrachuj se, neboť já jsem Bůh tvůj. Posilním tě a pomáhati budu tobě a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti své.

Písně: Ž 138; 164,1-2.7; 408,1-4; 5-7

První čtení: Mt 23,29-39

Milí bratři a sestry,

v příštích nedělích, až do velikonoc, tu budeme číst a kázat o proroku Jeremjášovi. Dnes začínáme tím, jak jako mladý student teologie byl povolán stát se prorokem národů. Bůh si ho ještě před narozením vyvolil jako svůj nástroj. Vytrhl ho z bezvýznamnosti a určil, aby se Jeremjáš stal velkou osobností. Svěřil mu významný úkol – nést jeho Slovo před lid, pány a krále; být orgánem tohoto mocného Slova. Takže skrze něj a Slovo vložené do jeho úst se má dít to, co jsme četli: „Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad národy a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“ (v. 10)

Ale tento čestný úkol je zároveň přetěžký. A my, když v této době církevního roku (dnes 60 dní před velikonocemi) budeme Jeremjášovy příběhy číst, budeme za jeho postavou již tušit stín někoho jiného – muže bolesti, klesajícího pod křížem a krvavě se potícího ve smrtelné úzkosti. Jeremjáš, poslední prorok před pádem a v době pádu Jeruzaléma, je jeho předobrazem. Ukazuje na sobě, že vykoupení není laciné. Nejde to bez utrpení. Že láska, služba, poslušnost Boha přináší potíže, bolest a nepřátelství, námahu a riziko. Na Jeremjášovi už můžeme rozpoznávat tíži břemene naloženého na tom, koho Bůh ustanovil za svého služebníka a za pomocníka ve svém díle záchrany. Poznáme, co ten Boží služebník pro nás vzal na sebe – a také do čeho jej následujeme. Není divu, že máme chuť volat jako Jeremjáš: To pro mne není! Ušetři mně, Bože, svých nároků! Najdi si někoho jiného, aby nesl břemeno tvého Slova a tvé lásky. – Tak se vymlouval například Mojžíš: „Neumím mluvit!“ A teď Jeremjáš: „Jsem příliš mladý, nehodím se k tomu!“ A nelekal se zbytečně. Čekal ho opravdu strašně těžký život. O žádném jiném proroku se v Bibli tolik nevypráví, co ve své službě zkusil a vytrpěl. Nemáme od něho jen kázání, jako u některých jiných proroků. Ale právě ty příběhy jeho těžkých utrpení a také těžkých vnitřních zápasů o to, aby unesl to břemeno. Aby nezběhl a vytrval. To patří k jeho zvěsti; ta vyprávění, do čeho všeho ho Bůh poslal a co ho nechal podstoupit.

Jeho úkolem bylo provázet Boží lid cestou Božích soudů až do toho nejtrpčího konce. Všecko to prodělat s nimi, s těmi, kteří si to sami zavinili. Vědět předem, jak hrozně to všechno dopadne a muset krok za krokem a den za dnem snášet všechny ty Boží tresty a prohry lidu v Jeruzalémě. Tak to Bůh chtěl – On ani v soudu a trestu svůj lid neopustil. Jeho Slovo a jeho láska šla s nimi. Nesl to s nimi a právě proto s nimi musel v tom všem být jeho prorok. Nevinný a poslušný trpěl s vinnými a ještě víc než oni, právě proto, že je Bůh neopustil a nezavrhl. Ta nesmírná a neuhasitelná Boží láska k neposlušnému a nevěrnému lidu se právě takto projevila, že jeho poslušný a věrný služebník byl spolu s nimi postižen a trpěl za jejich hřích. – A trpěl víc než oni, poněvadž oni všichni se obrátili proti němu. Jejich vzpoura proti Bohu se projevila na jejich postoji proti proroku, proti nositeli Božího Slova. Byl jim vydán do rukou a oni si na něm vylévali své zklamání a zlost, svůj odpor proti Boží vůli a Božímu Slovu. Nazývali ho vlastizrádcem, škarohlídem, falešným prorokem, když jim věrně vyřizoval Boží výstrahy a napomenutí. Posmívali se mu a pohrdali jím a když se pak jeho slova naplnila, odvlekli ho s sebou na útěku do Egypta a tam ho v zoufalství zavraždili. To se dělo tomu, komu Bůh řekl: „Nic proti tobě nezmohou, já budu s tebou a vysvobodím tě“ (v.19) A třikrát mu opakoval „nelekej se jich“ (v.8), když ho povolával do prorocké služby.

Dalo by se říci, že Jeremjáš byl tragickou postavou; že měl pravdu, když váhal přijmout Boží pověření. Nehodil se k tomu, neměl na to povahu, byl to jemný a citlivý člověk, který těžce nesl všechny ty ústrky a nevděk. Nebyl žádný silák, aby mu bylo snadné být tím „železným sloupem a bronzovou hradbou“ (v.18), kterou ho Bůh chtěl mít. Neměl po dlouhá léta žádný důkaz, že se nemýlí, když pořád kázal pravý opak toho, co všichni ostatní kazatelé a proroci v Jeruzalémě. Neměl ani úspěch. Nikdo ho nebral vážně. A když se nakonec ukázalo, že měl pravdu, nastalo to největší utrpení a všichni ti zoufalí lidé se mu za to mstili. Není divu, že se lekal a sténal pod takovým posláním. Tak jako se lekal Ježíš, když vzdychal v Getsemane: „Otče, je-li možné, odejmi ode mne tento kalich.“ Ale možné to nebylo.

Jeremjáš zůstal uprostřed judského lidu až do konce. A Ježíš musel viset mezi dvěma lotry. A my musíme připustit, že podle Boží vůle a z Boží veliké lásky se podobně často vede těm, kteří Ježíše uznali za svého Pána a kteří jsou posláni do jeho služby a jsou pod tlakem Božího Slova. Jdou za jasným světlem zaslíbení, ale ocitají se mnohdy v temnotě. Každý Ježíšův vyznavač riskuje, že se bude muset vzdát něčeho pohodlného, milého, svého úspěchu a bezpečí, že se octne v posměchu, osamocení, bolesti. Neplatí, že pobožný a poslušný člověk se má jen dobře. Neplatí, že když přicházejí zlé časy, Bůh si ty své milé a věrné někam schová, aby byli postiženi jen bezbožní a zlí lidé. Někdy je Boží člověk poslán stejně těžkou nebo ještě těžší cestou. Poněvadž Bůh nechce ty zbloudilé nechat bez Slova, bez vedení a bez povzbuzení.

A přece, a to na příbězích Jeremjáše také rozpoznáváme, na té těžké cestě se ukazují jistá znamení, která dosvědčují, že ten hlas, který vede do hlubiny, do těžkostí a ztrát není hlasem svůdce, ani hlasem Boha krutého a zlomyslného. Že to je pravá cesta, jediná cesta k světlu a životu. Cesta záchrany a pomoci pro sebe i pro bližní. Ještě než se proroctví splní a poslušný Boží služebník dojde cíle, můžeme ta znamení už rozpoznávat:

1. Záhadná Jeremjášova jistota: uprostřed utrpení, které na něj v Boží službě doléhalo, nezapochyboval, že Hospodin je dobrý Pán. Že to, co se děje, je dílo jeho lásky. Že se Bohu události nevymkly z ruky. Uprostřed dějinných převratů, katastrofy národa i církve a osobních proher si je Jeremjáš jist Boží vítěznou mocí. Ta jistota mu je darována! Hospodin mu dal stejné zaslíbení jako kdysi Mojžíšovi a jako dá později Ježíš svým učedníkům: Neumíš mluvit? Já vložím slova do tvých úst. Bojíš se? Já jsem s tebou. I když budou proti tobě všichni bojovat, já tě vystavím jako opevněné město, železný sloup a bronzovou hradbu. Dám ti sílu, abys obstál.

2. A tak přes všechny ty neúspěchy a ponížení prorok není smutnou a trapnou figurkou. I když ho vláčejí žumpou a hladomornou, jak budeme ještě slyšet, není bezmocnou hříčkou Boha ani lidí, ale stává se velkou osobností. Ne vlastní silou, že by se zocelil a stal se nezlomným hrdinou, ale poněvadž mu Bůh a jeho Slovo dalo pevnou půdu pod nohy: „… posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“(v. 5) Když se stane Božím nástrojem, je z bezvýznamného mladíka teprve člověk s nepřehlédnutelnou důstojností a autoritou; budou se s ním radit králové.

3. Bůh se dotkl prorokových úst – ale nebylo to pohlazení, spíš políček – i to však bylo z milosti. Podstupuje všecko to soužení, aby lidé, kteří procházejí pohromami a soudy Božími, nebyli ani tam bez Božího Slova. Jeremjáš nemá vskutku nic jiného než to Slovo a to má nést. To Slovo nedá proroku pokoje. Je v něm jako oheň, který se propaluje ven a nedovolí mu mlčet. Uvádí jej do pohybu a nedá pokoje ani těm, kteří se s prorokem setkali. Umučili ho, ale ani pak jim Slovo, které jim nesl, nedalo klidu a nakonec si je dali do své svaté knihy a zachovali je pro všechna příští pokolení. A dnes je čteme po více než dvou a půl tisících let – ne proto, že je vymyslel úžasný genius a velký hrdina, ale poněvadž to opravdu bylo Slovo Boží, mocné a neumlčitelné. Tak se splnilo, co Bůh řekl: „Budou proti tobě bojovat, ale nic proti tobě nezmohou.“ (v.19)

A to máme slyšet jako první svědectví toho Kristova učedníka, který žil 600 let před Kristem. Svědectví o obrovské moci živého Slova Božího. Tato moc, moc nepřemožitelného a neumlčitelného Pána, moc vzkříšeného Krista, je silou života a světlem kroků také všech dalších svědků a služebníků po Kristu. A bude až do konce věků. Služebník není větší než jeho Pán. Nemůže čekat, že se mu bude dařit lépe a bude mít jen úspěch, když Pána zahrnuli potupou a nenávistí. Ale ta úžasná moc Boha, který nechce, aby lidé v žádném století a na žádném místě hynuli bez jeho Slova a jeho blízkosti, ta působí stále a dává vytrvalost a sílu i v temnosti dnů před druhým, konečným příchodem Páně; jako ji dávala prorokovi před prvním příchodem Spasitele a Pána. Amen.

Modlitba: Pane, nám se nelíbí, že cesta k životu není lehká. Nebyla lehká pro tebe a není lehká ani pro nás. Rádi bychom se vyhnuli tomu, co je nepříjemné a přijali jen výhody. To ti vyznáváme a prosíme tě o sílu k následování. Amen.