Propuštěni do svobody

Lk 4:14-21  Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí.  Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.  Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma.  Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:  Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu,  abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.  Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.  Promluvil k nim: Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.

Introit: Bože, předej své soudy králi a svou spravedlnost královskému synu, aby obhajoval tvůj lid spravedlivě a tvé ponížené podle práva. (Ž 72,1–2)

Písně: 292; 303; 693; 696

1. čtení: Iz 60,1-6

Milí bratři a sestry,

Ten přečtený oddíl nás zavádí do bohoslužebného shromáždění, kde velmi napjatě očekávají na Ježíšovo kázání. „Oči všech v synagoze byly na něj upřeny.“ Viseli mu na rtech. Ježíš před časem z Nazareta odešel jako obyčejný syn Josefův, ale teď, když se vrací, předchází ho pověst podivuhodného kazatele. Co nám poví? Ježíš si dosud počínal velmi obyčejně. Normálně, jako každý zbožný žid, přišel v sobotu do synagogy. Normálně se při bohoslužbě přihlásil o čtení z Písma (zřejmě až o to druhé, nikoli hlavní). Zatím nic zvláštního. Žádné shromáždění na náměstí, které by Ježíš po návratu sám uspořádal. Žádné kázání jen tak, bez biblického základu, třeba na téma „návrat domů“. Otevřel podanou knihu proroka Izajáše, přečetl oddíl, knihu zavřel a posadil se – po zvyku rabínů, od kterých se čekal výklad. Všichni jsou zvědavi, jak ten oddíl vyloží. Ukáže nám, jak se nás to týká?

Ježíš však prorocká slova nijak nevykládá, nijak je nekomentuje. Jeho slovo, na které všichni tak napjatě čekali, je zvláštní: „Dnes se toto Písmo splnilo ve vašich uších.“ Jinak řečeno, Ježíš ta prorocká slova nečetl jako základ pro své kázání, aby je vysvětloval a vykládal, nýbrž jako kázání samo. Vzal do svých úst prorokova slova a plnomocně je vyhlásil. „Duch Hospodinův jest nade mnou …“ On sám je výkladem proroctví. To je to nové a zvláštní na Ježíšově kázání. Nikoli zcela nový, strhující a pozoruhodný výklad. Ale právoplatná a plnomocná vyhlášení toho, co prorok zasliboval. A tak, chceme-li slyšet Ježíšovo kázání, musíme naslouchat těm prorokovým slovům. Ježíš vlastně jen slova zopakoval, přečetl – ale tak, že platí. V tom je jedinečný a nikým z nás kazatelů nenapodobitelný. V jeho kázání se projevuje moc Ducha, který jej přivedl zpátky do rodného kraje, který jej předtím vyvedl na poušť, aby tam byl pokoušen satanem, a téhož Ducha, který na něm při křtu od Jana spočinul jako na Božím Synu.

Všimněme si několika věcí. Nejdřív, že Ježíš samozřejmě přijímá (po našem řečeno) starozákonní text, nepokládá jej za překonaný a neaktuální – jak by mnozí křesťané rádi slyšeli – ale právě to dávné proroctví mu má posloužit za živé Boží slovo určené naslouchajícímu shromáždění. Dále, že Ježíš tento text nepřebírá doslovně, otrocky, nýbrž svobodně k němu něco přidá a svobodně text přeruší tam, kde sám uzná za vhodné. Zde už uplatňuje moc, kterou má z Ducha. On sám rozhodne, kde knihu otevřít a také, kde ji zavřít. „Zavřel knihu…“, je svrchované gesto. Když Izajáše otevřeme na tom místě a čteme, zjistíme, že Ježíš prorokova slova přerušil v půli věty. Ono, „abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy… pokračuje: den pomsty našeho Boha!“, ale to už Ježíš nečetl. Tohle hrozivé slovo o pomstě vypustil a jedním doplňkem, rovněž z Iz, způsobil, že slovo o propuštění na svobodu tam zazní dvakrát: „propuštění zajatců a zdeptaných“. Dar svobody namísto Boží pomsty. Kdo tohle může vyhlásit? Kdo se toho smí odvážit? Jen ten, kdo chodí v moci Ducha Božího. A tomuto Ježíši chodícímu v moci Ducha Božího záleží nejvíc na vyhlášení svobody, na osvobození lidí. To je ta radost pro chudé, svoboda pro zajatce, pro zdeptané. K tomu Ježíš Boží moc použije.

Svoboda „léta milosti Hospodinovy“. Prorok a s ním i Ježíš – se tu odvolávají na prastaré ustanovení Hospodinova zákona. Šlo o podivuhodný „řád svobody“. Každý 50. rok měl být vyhlašován rok milosti a jeho smyslem bylo, aby se každý vrátil ke svému vlastnictví a všichni se vrátili ke svému rodu. Tedy dědictví v Izraeli mělo být zpátky v rodinách, kam odpradávna patřilo a rodiny měly být zceleny. Bylo to ustanovení, které každému – jednou za 50 let – dalo možnost začít znovu. To, co třeba člověk svou nešikovností nebo i vychytralostí druhých prohospodařil, o co z původního majetku svého rodu přišel, se mu mělo vrátit. Někdy šlo i o návrat z otroctví. To když v nouzi člověk musel prodat nejen své jmění, ale i sám sebe a svou rodinu. Nebylo to natrvalo, ale jen do milostivého roku propuštění. Můžeš začít znovu: to je zvěst milostivého léta – a to je zvěst Ježíšova. Toto nyní slovy proroka vyhlašuje v Nazaretě – ve své domovině, v prostředí Izraelského lidu, jemuž tento řád platil prvotně. Ježíš tím dává jasně najevo, že jemu jde o takové zajatce, o takové zdeptané a slepé. Jde mu o nový začátek pro ty, kdo zkrachovali. Návrat k tomu, co jsi snad vlastní vinou, nebo vinou druhých, ztratil. Svobodu, radost, jmění, nabytí zraku.

V Izraeli zřejmě toto ustanovení Božího zákona nikdy nebylo dodržováno. Lid je nedovedl uvést v platnost. Je pravděpodobné, že se mu to nikdy nepovedlo – nebo nepovedlo zcela. Teď se ho však ujímá sám Hospodin, sám ho ústy Ježíšovými vyhlašuje. Z Boží strany vůči nám je vyhlášeno léto milostivé. Bůh nám vrací, co jsme promarnili, dává šanci, kterou jsme ztratili. To je teprve nový počátek! Není to přání, ani prognóza, ale vyhlášení. Pamatujme, že tohle je hlavní na Ježíšově evangeliu. Že to není nějaký výklad o svobodě a o radosti, o tom, kde můžeme svobodu nalézt, v čem spočívá. Není to žádná analýza naší situace či čehokoli jiného. Ani to není apel, nebo pokus o přesvědčování. To slovo evangelia, s nímž k nám Ježíš přichází, to je prosté vyhlášení! Z Boží strany je to takto. Takto se to vyhlašuje. „Zajatcům propuštění, slepým navrácení zraku, zdeptaným propuštění na svobodu.“ To se naplnilo ve vašich uších. Slyšeli jste to, slyšeli jste to od Ježíše – tak to platí. Kvůli tomu Ježíš přišel: toto nám povědět, vyhlásit. Toto je náš čas. Čas, o němž platí, že Bůh s námi v Ježíši začíná znovu. Nenechává náš život plynout stále dál, stále více určovaný všelijakými závislostmi na tom, co se stalo, co jme sami pokazili, či co nám pokazili ti druzí. Vyhlašuje nad námi svou milost, osvobození, nový počátek.

Koho potěší vyhlášení milosti? Kdo se bude radovat z takového Ježíšova kázání vyhlášení milosti? – Snad každý člověk! Už za Izajáše to slovo bylo určeno pro každého člověka, nejen pro mimořádně postižené jedince. Každý je potřebuje. My už sice máme oficiálně 30. rok svobodu – ale jak v naší zemi, mezi námi ta svoboda vypadá? Nemá nic společného s odpuštěním dluhů, s osvobozením k lásce, s radostí a pokojem. Že si za to můžeme sami? – Ano, i Izraelci si za to mohli sami, že dobré Boží nařízení roku milosti nevzali vážně alespoň jednou za 50 let a nepoužívali je. Musel přijít Ježíš, aby se naplnilo. Musel to on vyhlásit, aby se to opravdu mohlo stát. Ani my dnes, ani Izraelci tenkrát, si svobodu, plnou svobodu, nastolit neuměli.

Ježíš řekl, že se ta slova proroka naplnila ve vašich uších. „Slyšeli jste to ode mne, tak to platí.“ Ale my bychom možná raději, kdyby se to naplnilo před našima očima. Kdybychom to už mohli vidět, že to tak je. Nějak si to ohmatat. Nějak to hned prožít. Vždyť je ještě mnoho zajatců a zdeptaných, kteří nenaleznou svobodu a slepých, jimž se nenavrátí zrak. To jistě ano. Ale přece v něčem je změna – že už víme, jak reálné je naše očekávání toho vidění! Vyhlášeno už to bylo. Nemusí být znova. Ježíš v moci Ducha Božího už přišel a svým životem i smrtí zaručil platnost, podložil skutečnost života ve vzájemném odpuštění a osvobození. V něm tu mezi námi září život beze strachu před Božím spravedlivým trestem. A tuto svobodu a milost nevyhlásil jen ve své domovině, jen pravověrným židům, ale nesl tu zvěst dál – i mezi pohany. Jak jsme četli, k jeho světlu přijdou pronárody – mudrcové od východu jsou toho znamením hned na začátku, po jeho narození. Je to stále stejné evangelium – radostná zvěst, kterou měl na mysli Izajáš dávno dřív. Všechno záleží na tom, jak s tím dovedeme počítat, žít s tím mezi sebou, nechat to platit. Tam, kde to zkusíme a do svých uší si to necháme Ježíšem povědět, tam se nám také navrátí zdravý zrak, který vidí věci nové, zaslíbené.

Modlitba a vyznáním vin: Pane Ježíši Kriste, ty nám svým vyhlášeným evangeliem otvíráš možnost vystoupit ze všech svých skrýší. Vyznáváme, že ukrýváme své viny a z vlastního rozhodnutí jsme pak v jejich zajetí. Ty sám nejlépe víš, co nás poutá, tíží, deptá a oslepuje. Vyznáváme, že tvé odpuštění potřebujeme a ve tvou milost doufáme pro celý svůj život i pro životy všech lidí. Děkujeme ti, že tvoje milost platí nad našimi hříchy, tvoje osvobození pro všechny hříšníky. Amen.

Píseň (slovo milosti): 693, Ježíš hříšné přijímá