Přišel do svého vlastního – 25. 12. 2018

J 1:6-13  Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.  Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.  Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.  Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.

Introit: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově! L 2,10b.11

První čtení: Iz 9,1-6

Písně: 291; 293; 284; 294

1. Přípravy

„Od Boha byl poslán člověk jménem Jan.“ – Co jsou naše přípravy na vánoce vedle příprav, které měl Bůh, než poslalsvého Syna na tento svět! Byly monumentální! Globální! Univerzální! Protože se týkaly celého univerza. Byly předstupněm nové éry. Jan byl poslán přímo od Boha. Již jeho narození nebylo ničím obyčejným. Bylo k němu potřeba andělského zvěstování, němota otce Zachariáše, nečekané narození staré Alžbětě, a zpráva, že tento syn, jehož jméno bude spojeno s Boží milostí, půjde před Pánem a připraví mu cestu. Herold, který připravoval svět na příchod krále. Ale jinak, než tomu bylo s přípravami na pozemské krále. Jeho úkolem nebude vyspravit a umést silnice v krajině. Jan měl za úkol mnohem náročnější přípravu: spravit cestu k lidskému srdci. Měl připravit srdce lidí na příchod Boha. Mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu jejich Bohu. Připraví mu lid pohotový. Bude volat k pokání a ke křtu na odpuštění hříchů. Byl od Boha pověřen: „aby vydal svědectví o tom světle“.

2. Bylo tu pravé/pravdivé světlo

Světlo, to je pro nás samozřejmě spojeno s vánocemi. Světlo je obecně v oblibě. A i když třeba bude to elektrické zdraženo, nikdo z nás si je neodepře. To se raději jinde uskromníme, ale bez světla být nechceme. Proto tak rádi v době adventu a vánoc rozsvěcujeme svíce, žárovičky, hvězdy, řetězy a všechno možné, co svítí. Dnes je toho opravu hodně. Tolik, že nás to až mate. Všechen ten lesk a jiskření světel na ulicích, v obchodních domech. Přichází k nám z nesčíslných obrazovek – ať už ve formě záření nebo v přeneseném smyslu se vpaluje do našich myslí, když hvězdy tančí, hvězdy zpívají, vtipkují, vyprávějí, dělají politiku převádějí bohatství atd. Nevyjmenovali bychom to. Všechno to však naznačuje, že světlem se rádi necháváme opájet. Čím je ho víc, tím lépe. Jakoby nás udržovalo v bdělém stavu. Ba přímo naživu. A nebo v umělé bdělosti? Ve vyčerpávající extázi? Přiznejme si, že už z toho všeho jsme unavení. A že se v tom množství světel nevyznáme. Takto zmatené a unavené lidi pak už ani nenapadne rozhlížet se a hledat světlo jiného druhu. Tím méně, když kvůli tomu máme začít v temnotách světa. Tam, kde to není pěkné a nablýskané. A také v temných zákoutích svých srdcí. Tam se také raději nedíváme. Ale právě tam tohle světlo vstupuje. Tam se propálí. Tam může ono jediné. A Jan vydal svědectví o tomto světle. Všimněme si, zde evangelista píše „o tom světle“. O „tom“ a ne o jakémkoli.

V jeho záři všechna ostatní světla zůstala jen blikavými náhražkami. Protože ty si nemohou troufnout na to, co přineslo „toto světlo“. Dokonce ani populární Jan, výrazná postava, za kterou se sbíhaly zástupy k Jordánu, nemohl být „tím světlem“. A přitom – pozoruhodná věc – je o tom světle řečeno, že už „tu bylo“. „Bylo tu pravé světlo.“ Myslí se tím ještě dřív. Ještě před Janem. Samozřejmě před našimi vánocemi. Dřív než lidé na světě rozsvítili první svíčku. Toto světlo je nerozlučně spjato s životem a s Bohem. Proto je označeno za „pravé světlo.“ Jeho vlastností je životadárnost a také pravda. Pravé – pravdivé. To spolu úzce souvisí. Díky němu nebylo lidstvu umožněno trvale si nalhávat, že se mu dobře žije ve lži. Alespoň jednou za čas, po nějaké epoše lží a násilí, bylo tu znovu to pravé světlo. Rozsvítilo temnotu a lidé najednou otevřeli oči, probrali se z falešných snů – totalit, trvalého a nezastavitelného konzumu, neomezených práv, … Pod vlivem tohoto světla není již určující naše minulost, přítomnost a budoucnost, ale jen pravda o něm. A pozor, ještě jsme k tomu měli něco přečíst: „osvěcuje každého člověka“.

3. Setkání s ním

Co to znamená? Znamená to, že všichni jsme se s ním měli možnost setkat. Toto světlo „přicházelo do světa.“ Když se vrátíme k připravovateli Janovi, tak se hodí na tomto místě říct, co bylo cílem jeho poslání a celé jeho práce, která jej nakonec stála život. Jan měl „vydat svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.“ Cílem je tedy víra. A to víra všech. Myslí se tím všech lidí na zemi, co jich kdy bylo, je a bude. Vždyť světlo vždycky přicházelo do světa. Světlo v Bohu. Světlo v jeho pravdě, v jeho lásce ke stvoření a k člověku. Ve slovu Božím, které první uslyšel Abraham. V židovském Zákonu, který z hory Sinaj přinesl Mojžíš. V dějinách Izraele s králem Davidem. Ano. V tom všem svítilo světlo světa. Mohlo se dostat do celého světa? Ke každému člověku? – Odpověď zní: mohlo. Od toho tu Izrael na světě byl a je, aby na něm národy odezíraly, jak Bůh jedná se svým lidem. Na znamení toho putovali například mudrcové do Betléma, aby se tam a ne ve své vyspělé civilizaci poklonili Bohu.

Tím však Boží úsilí o osvícení každého člověka neskončilo. Pokračuje. Děje se. Světlo přichází a svítí intenzivněji. Boží láska přichází až za práh všeho představitelného. Bůh udělal všechno pro to, aby tu na světě znovu měl svůj domov a v domově jeho obyvatele, kteří jsou s ním spojeni a udržují tak na světě ten plamen světla, podle kterého se mohou lidé vždy znovu zorientovat, vrátit se k Bohu a tím i k svému pravému lidství. Aby nezahynuli v kolotoči všech světelných náhražek až do úplného sebezničení. Ale co s ním, s tímto světlem svět dělá? Jak s ním zachází?

Evangelista, rovněž jménem Jan, napsal: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.“ To víme. Svět jako celek nežije podle pravdy, podle světla, které vede jednoznačně k životu a lásce, jaká je jen v Bohu. Svět se s ním minul. Místo aby sloužil Bohu, slouží sám sobě. Na místo Boží, postavil člověka, sebe sama. Tím se však paradoxně sám sobě vzdaluje. Stále méně si rozumí. Nebo snad můžeme tvrdit opak? Rozumí snad dnešní civilizace smyslu světa? Nerozumí si ani jednotlivé národy. Evropa. Světadíly. Natož svět. Tak – ačkoli si osamostatněním od Boha, jeho popřením, chtěl pomoci – svět sám sobě uškodil.

A dále: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Do vyvoleného národa, jehož byl synem – ano, tam přišel. Tam zasvítil. Ale, židé – ačkoli měli již Abrahama, Mojžíše a proroky, nedali na ně a světlo z nebe chtěli uhasit. Chtěli jiné. A tak jej minuli. A přece se mezi své vlastní narodil – v judském Betlémě. A byl v Nazaretu a Galileji a pak v Jeruzalémě na kříži. Tam všude zjevil své pravé světlo. Pro ty své – pro židy – ale i pro ostatní národy jako jsme my a jaké zastupovali ti mudrcové nebo také Římané tehdy v Izraeli. Aby pro všechny vyšlo najevo, že Bůh nepřišel svět zničit, ale aby – jak k tomu poctivě zval Jan – svět a každý člověk uvěřil. Nepoznali jej však. Nepřijali jej. Neuvěřili. Nic z toho nebylo, jen bolest a zklamání. A nebo přece něco? Jsou tu nějací třetí, kteří jej poznali, přijali, uvěřili?

4. Boží děti

Ano. Proti vší pravděpodobnosti a lidským zkušenostem i odhadům, jak to s pravdou a láskou na světě dopadá, jsou tu ještě takoví, kteří ho přijali a věří v jeho jméno. Ne věřili. Ale „věří“. Teď a dnes a tady. Od předpovědi narození Jana Křtitele až po narození v Betlémě a až po křest každého z nás a našich bratří a sester na celém světě – děje se stejný zázrak, osvědčuje se stejná nesamozřejmost. Neboť Bůh chce svítit svým světlem mezi námi. Bůh se zjevil na této zemi v bezmocném dítěti i v tom muži na kříži. Bůh ze své veliké lásky zachránil svět, když mu odpustil jeho hřích – totiž ten nezájem, odmítnutí a pohrdnutí jeho Synem.

Jsou tu, lidé – z jedné nebo z druhé skupiny; ze světa nebo z Izraele – ti, kteří ho přijali a věří v jeho jméno. Stejně jako tu byl Jan a Marie s Josefem, pastýři a pak učedníci. Ti se nově narodili jako děti Boží. Janovo poslání nebylo zbytečné. Nemožné se stalo a stává možným. Jako to už 600 let předem hlásal prorok Izajáš: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo… Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda…“ Amen.

Modlitba s vyznáním vin: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, přišel jsi mezi nás zmatené, i pyšné, nešťastné i sebevědomé – ale od tebe již nic nečekající. Vyznáváme každý za sebe před tebou:

že znovu upadám do zoufalství, kdy už na tebe nečekám

že znovu upadám do pýchy, kdy už od tebe nic nečekám

že znovu upadám do lhostejnosti, kdy už nečekám nic dobrého

že znovu upadám do nepřátelství k bližním, když nejsem ochoten

odpustit

je to však má vina, můj hřích před tebou.

Prosím o tvé odpuštění, o připomenutí pečetě křtu. Prosím, přijmi mě

znovu jako jedno ze svých dětí. – Tak vyznávám a prosím.

Slovo milosti: Nebo tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Apoštolské vyznání víry

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,

i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,

odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen