Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil!

Iz 63:15 – 64:3  15 Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny?  Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.  Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví!  Dočasně si tvůj svatý lid přivlastnili, tvou svatyni pošlapali naši protivníci.  My jsme tvoji odedávna. Jim jsi nepanoval, nazýváni nebyli tvým jménem. Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely. Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět. Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.

Písně: 261; 371; 275; 361

První čtení: L 3,1-9

Introit: Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády. (Iz 40,10)

Milí bratři a sestry,

„Zavítej k nám Stvořiteli, náš milý Vykupiteli!“ – budeme po kázání zpívat. Zní to tak mile, vstřícně a pokojně. To je něco jiného, viďte, než „Protrhni nebesa a sestup! Ať se hory kymácejí, vzplane oheň a tvoji protivníci se třesou!“ Ale naše prozpěvování odpovídá naší situaci. Poklidné, nepřevratné, nebouřlivé, tak trochu nijaké. Adventní písně zpíváme proto, že toto období nastalo a hodí se to. Je to krásné, lahodí nám to. Ano, připojujeme se k těmto prosbám o příchod našeho Pána a Vykupitele – ale trošku se nám to plete. Jestli spíš nemyslíme na nemluvňátko v jeslích? Na tu betlémskou idylu? To však již přece jednou přišlo a teď si je jen připomínáme a radujeme se z něho. Na koho tedy ještě čekáme? Přece na něho, který se stal mužem služby, mocného slova, ale také mužem bolesti a smrti. A také se stal tím který smrt svou smrtí přemohl – jak jsme vyznávali minule před večeří Páně, a nyní vládne po Boží pravici a jednou přijde soudit živé i mrtvé. Tak tedy na jeho druhý příchod na naši zemi čekáme. Jeho je to advent.

Je známo, že žalmy – a toto je vlastně žalm – se lidé obraceli k Bohu více v dobách zlých a těžkých než v těch snadných. Naříkavá modlitba proroka Izajáše je toho příkladem. Také čekal, až Pán zavítá. Ale on o tom jen neprozpěvoval. On to úpěnlivě žádal, jménem lidu, ke kterému patřil. Jeho formulace jsou hodně smělé, když si uvědomíme, komu je adresuje. „Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí!“ – Působí to téměř ironicky. Že Bůh se na nás dívá ze svého zlatého balkónu, z prostředí nedotknutého a nedotknutelného pozemskou špínou a bídou a ani to s ním nehne. Vidí ponížení svého lidu a nezastane se ho, nenapraví to. Může si modlitebník vůči Bohu něco takového dovolit? Tak on už zjevně nepřemýšlí. Protože mu došla trpělivost. Dráždí ho, že Hospodin – ten který je přece naším Otcem!, se již dlouho otcovsky neprojevuje. Kde je jeho žárlivá láska? Kde vidíme, že se rve o své děti, aby se jich zastal? „Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny?“, ptá se prorok. Zastupuje lid, jeho pozůstatek v babylonském zajetí. V situaci zajatců bez domova. Za sebou mají vypálený Jeruzalém a zničený chrám. Kde zůstala ta země otcům zaslíbená, oplývající mlékem a medem? Nebe je zavřené. Nikdo neodpovídá. Proto nyní prosí o Boží návrat a pomoc tak naléhavě. Ale opravňuje jej vlastní zlá situace k tomu, aby přivolával běsnící živly jako je oheň a zemětřesení? Tak chce své protivníky vyděsit? Udivit důkazem, jakého že mají Boha? Tak se má Hospodin projevit? Z toho jsme opravdu nesví. Na takové modlitby nejsme zvyklí.

Neberme to však jako nezdvořilost a provokaci. Vždyť v Babyloně bylo nebe klenbou, za níž si svým životem žili bohové, kterým byli lidé lhostejní a kteří museli být upláceni, aby něco udělali a stejně i tak byli nevypočitatelní. A židovský prorok v zajetí svou modlitbou chtěl vyjádřit: Ne oni, ale náš Hospodin, Bůh Abrahamův a Izraelův vládne nebem i zemí. Když on bude chtít, tu klenbu rozbije a sestoupí mezi nás. Pak se všichni ti mocní zakymácejí a roztečou v ohnivém žáru. Pak uvidí, koho se Bůh zastane a koho vysvobodí.

Všimněme si, že tu není jen ta úpěnlivá prosba a stížnosti. Je tu i vyznání. I to je však překvapivé. Všechno, čím se lid vůči Hospodinu provinil, čím se mu vzdálil, nyní klade modlitebník za vinu Bohu samotnému. Odpovědnost podle něho má On! To je již druhá opovážlivost. Jak si toto může dovolit? Jsme svědky náruživé, bolestné víry – ale je to víra! Ne lhostejnost, ne nezájem o Boha. A proto to v adventu máme číst a promýšlet. Co vede člověka – církev – k tak silným, smělým žádostem o Boží návrat? „Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví!“ – Ano, oni mají slavný původ! Jsou potomky praotců Abrahama a Izraele/Jákoba. Ale nyní je jim to k ničemu. Přežily se sentimentální vzpomínky na praotce. Vybledly příběhy o vedení pouští. Rodokmeny jsou na papíře a v archivu, ale ne v srdci, aby tam posilovaly víru a chuť žít radostně a v naději. A to je ono. Naděje mezi lidmi se vytratila. Nebo usnula a není snadné ji probudit. Proto se ten žalmista rozhodl žádat o otřásající příchod Páně. Tady nic jiného nemůže pomoci. Protože – a to je vlastní důvod jejich žalu – cítí, že On, jejich Pán se k nim nemá jako Otec k dětem. „Jsi přece náš Otec….“ Dotírá na Boha modlitebník, domáhá se jeho věrnosti a lásky. „Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví, Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno. Proč jsi nás nechal zbloudit Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo.“

Dovedeme si představit, co by se s námi muselo dít, aby se takto změnil způsob našich modliteb a písní, s nimiž se obracíme k Bohu? Musíme opravdu přijít zemi, o kostel, o domov, o jistoty a práva, abychom snažně prosili o Boží příchod? Slyšíme to? – „Naše srdce se tě, Hospodine, nebálo. Když se nám ještě vedlo dobře, ztratili jsme bázeň před tebou, respekt k tobě a tvému slovu. Nic jsme si z tebe nedělali. Přebrali jsme způsob života okolních národů. Šli jsme s dobou, s módou, s trendy… Tys byl jen ten vedle. Věnovali jsme se ti, až když zbyl čas. Až když nám něco zbylo, tak jsme ti to dali. Falešně jsme se domnívali, že trpělivě čekáš v záloze a přiskočíš, až tvé děti zavolají o pomoc. Ale ty najednou nejsi k dispozici, nejsi na zavolání! Proč jsi to připustil? Proč jsi nás včas nepřivedl za ruku na správnou cestu? A třeba nás neklepnul přes prsty, abychom si dali pozor? Bez tebe nám v tom není dobře. Pochopili jsme, že když ty s námi nejsi, není to ten pravý život. Není už na co čekat. V co doufat. Naděje hyne. Už to tak nechceme. Ty s námi do těch trendů nejdeš. To už se nedá přehlížet. Možná je poslední příležitost tě ještě najít. Přivolat tě zpátky. Neumřít opuštěni, jako sirotci. Tys náš Otec!“ Připomínají mu zoufale a vytrvale.

Tak už otřes světem a dej se poznat! Přijď k soudu, aby všichni pochopili, na čí jsi straně! Ty přece nemůžeš být proti nám! Ale – co když ano! Mohou si být tak jisti? Co když tou úpěnlivou prosbou o Boží soud přivolávají zkázu i na sebe? Znovu se ptejme – mohou se lidé odvážit takto modlit? Co převáží? Boží smysl pro spravedlnost? – To by pak museli všichni lidé špatně dopadnout. Vždyť o kousek dál bychom se dočetli, že oni na Boží volání – když ještě přicházelo – nedbali. „Neposlouchali a konali co je zlé v Božích očích. Zvolili si, co se Bohu nelíbí.“ (65,12b) A nebo převáží něco jiného: Boží láskyplné otcovství? Věrnost dědictví Abrahamovu? Náš člověk pod jménem Izajáš („Bůh je spása“) věří té druhé možnosti. Totiž, že Boží příchod a zásah bude Božímu lidu ke spáse. „Tys náš Otec, náš Vykupitel odedávna, to je tvé jméno.“ „Ach! Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů!“ – A on to udělal.

Hospodin odpověděl – nebesa se otevřela. Vyslyšel prosby volajících, úpějících. Lidí, kteří na něho uvalili všechnu svou bídu, neštěstí, nespokojenost i zlost. Dokonce i obvinění, že Bůh je vinen. Nechal to obvinění na sebe dopadnout. Ze své otcovské lásky nahlédl do propasti lidského nitra, které už s Bohem nepočítalo. Které se nechalo přesvědčit, že člověk je Bohem opuštěn. Že Bůh je bezmocný, když ani svou církev nebrání. – Vyslyšel, sestoupil a zjevil se ve svém Synu. Ten však nepřišel spolu s katastrofálními úkazy konce světa. Z nebeských úkazů se nám uchovala jen tradice hvězdy, průvodkyně na cestě. Místo trestů na neposlušný lid i na jeho nepřátele, nechal dopadnout trest na sebe. Toto se již stalo. Dítě v jeslích, naše Vánoce, zvláštním způsobem potvrzují Boží otcovskou lásku k nám. V žáru jeho lásky se protrhla nebesa a všechny mocnosti popadaly dolů. Hory nenávisti a zla se otřásly a před jeho pevnou a neotřesitelnou věrností kapitulovaly a zhroutily se. Nemají budoucnost. Soud nad nimi byl vynesen v příchodu Božího Syna. Cesta je volná – srovnaná, aby po ní mohl přijít On! Díky němu již nebe zůstalo otevřeno. A lidé se i z té největší bídy mohou dovolat Pána, který přichází znovu a má moc nás spasit. Jeho jméno odedávna je Vykupitel!

Modlitba (J. Heller): Svatý Pane, děkujeme ti, že ses vydal ze své nebeské výsosti do naší bídy, abys tu s námi sdílel nouzi a nemohoucnost, nemoc i smrt. Učiň si z našich srdcí své jesle, kde bys kraloval svou láskou i pokorou. Dej nám nezapomenout na naše bližní, k nimž nás posíláš s dílem lásky a slovem naděje. A tak nás i dnes svým svatým Duchem posilni ke všemu dobrému a dej nám růst ve svém požehnání. Amen.