Písně: 667; 201; 334; 385

1. čtení: Mk 16,9-16; 1Kor 15,1-8

Introit: „Po dvou dnech nám Hospodin vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít.“ Oz 6,2

Text: „Kristus byl vzkříšen třetího dne podle Písem.“ 1Kor 15,4

Milí bratři a sestry, zkusme se vmyslit do situace, že jsme se poprvé dostali do křesťanského shromáždění. Kolem stolu stojí kruh lidí, dospělí i děti. Jednotlivcům je rozdáván chléb, rozlámaný z jednoho kusu na kousky. Podáván kalich, z kterého se každý napije. Atmosféra je přitom slavnostní, zpívá se píseň s radostnými slovy o odpuštění hříchů, slyšíme modlitby děkující Bohu za oběť jeho Syna Ježíše Krista. Někteří se usmívají, jiní stojí vážně, někdo se potichu modlí. – Všichni samozřejmě víte, že mluvím o slavení svaté večeře nebo jinak řečeno, stolu Páně. A také, že to není jen vzpomínka a připomenutí velikonoční události, ale že je to i zvláštním způsobem zpřítomnění Ježíšova stolování s námi v Božím království. Jakási předjímka tohoto slavení, které vzkříšený Pán pořádá pro své přátele a učedníky. Nebeský okamžik, který chvíli, více nebo méně prožíváme tady na zemi.

Proč mluvíme o slavení stolu Páně, když dnes je tématem vzkříšení? Není to náhodou. Právě při stolování se vzkříšeným Ježíšem přece jeho učedníci teprve rozpoznali, že je to on. U stolu Páně potvrdili, že tento přítomný Pán je totožný s Ježíšem, kterého znali před ukřižováním. Společně s ním putovali, byli svědky jeho divů, poslouchali jeho kázání, stolovali a pak se kvůli němu trápili, když byl umučen a umřel.

Teď, když slaví jeho vzkříšení, dávají tak najevo, že slaví to, co Bůh učinil. Byl to Boží zásah a Boží dílo, to že kámen byl odvalen a hrob zůstal prázdný. To však jeho učedníci a učednice pochopili, až když On za nimi přišel, dal se jim poznat, promluvil, sedl si s nimi ke stolu, lámal a dával jim chléb, podával kalich s těmi známými slovy: „To je mé tělo, to je má krev.“ Znovu to takto podrobně připomínám, aby bylo nezpochybnitelné pořadí oněch událostí, které se v Jeruzalémě staly. Protože to jsou události, které určují pořadí i nám a naší víře: Za prvé: Kristus Pán vstal z mrtvých! Za druhé: Jeho učedníci v něj – vzkříšeného a živého Pána – uvěřili. Nejdřív Boží čin. Potom lidská víra.

Pravoslavní křesťané se o velikonoční neděli navzájem zdraví: „Kristus vstal z mrtvých, dozajista vstal z mrtvých!“ – Jeden druhému tak hlasitě zvěstují, co se stalo, co je tou událostí, kvůli které se v chrámu sešli. Kdo zaslouží všechnu lidskou oslavu a díky. Že je to Ježíš Kristus, ten za naše hříchy ukřižovaný, který však vstal z mrtvých a tak potvrdil Boží lásku, ne zatracení. Život, ne smrt. Naději, ne zoufalství. Bůh zjevil ve svém Synu, že stojí na naší straně. Na straně lásky a života. A co je neméně důležité: Vzkříšení není závislé na tom, jestli to lidé na zemi uznají nebo neuznají. Už mnohokrát lidé vyhlašovali, že křesťanská víra a církev jsou přežitkem. Že už se to nenosí. Že už to bylo vyvráceno a překonáno. I my, kteří jsme v církvi, tuto skutečnost máme vzít na vědomí. Nemusíme se totiž bát, že víra a církev na zemi zmizí, když většina tvrdí, že už tu nemá místo. Nemusíme se dokonce bát, ani když naše víra skomírá, když jsme třeba na čas víru ztratili. Nebo když jsme byli těžce zklamáni z toho, jak to v církvi vypadá. Jak to vypadá v našem sboru. Bůh není závislý ani na tom, jestli sbory a církve, které tu už jsou staletí, obstojí nebo zaniknou. To jistě neznamená, že mu na nich nezáleží a že je nemiluje. Ale pro pyšné nebo naopak pro zoufalé je potřeba občas připomenout: Pán a jeho království není na našich strukturách závislý. Protože vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista není závislé ani na naší víře! Vždyť je tomu právě naopak! Kristus vstal z mrtvých bez lidského přičinění. Byl vzkříšen dokonce navzdory lidskému nepřátelství a nevěře. A to je veliké potěšení v každé době.

Když dnes mám kázat o vzkříšení, tak to nejde jinak, než zároveň kázat o naději. „Třetího dne vstal z mrtvých“, stojí v Apostoliku. A apoštol, dříve než vzniklo toto vyznání víry, napsal: „Třetího dne vstal z mrtvých podle Písem.“ To také něco znamená. „Podle Písem.“ Vzkříšení nastalo, když veškerá naděje vyhasla. Když byli všichni přesvědčeni, že vyhrálo zlo, nespravedlnost a smrt. Že Ježíše už nikdy nespatří a proto i jeho dílo přestalo mít pro ně smysl. Jistě, jako mimořádná postava dějin by mohl být ještě připomínán. Ale, že by to mělo mít vliv na osobní naději ve smrti? Na osobní náplň života? Že by mělo pokračovat společenství, které on tu založil a vyučil? To se po smrti historických velikánů nestává. Nebo alespoň to dlouho netrvá. Pod dvou dnech v hrobě již opravdu není možné dělat si naděje. To známe i my …

Ale v Písmu je tato lhůta „třetí den“ výrazem pro možnost Božího zásahu. Ba, termín očekávání Božího činu. Neplatí to jako předpověď – že bychom snad mohli sami předpovídat a nutit Boha k pomoci v námi určený třetí den, třeba v našem podnikání. Třetí den podle Písma slouží jako potvrzení, že se setkáváme se stejnou Boží láskou, jakou On projevoval již vůči lidem v Izraeli. Že se setkáváme se stejnou Boží mocí, která je schopna naprosto změnit, zvrátit dosavadní běh věcí, zákonitostí i předpovědí, když jde o záchranu a spásu člověka ze soudu a smrti. Vzpomeňme například na Abrahamovu připravenost obětovat syna Izáka. Třetího dne byla jeho ruka s nožem zastavena a místo dítěte byl obětován beránek. Nebo Mojžíš na Sinaji v bouři a hromech, když třetího dne k němu promluvil Hospodin. Po třech dnech měli Izraelští přejít Jordán a osídlit zemi zaslíbenou. Tři dny musel Jonáš zůstat v útrobách mořského netvora, než byl znovu poslán kázat proti hříchům a k záchraně Ninivských. (Mt 12,40n)

Vzkříšení není jen šťastným koncem Ježíšova osobního příběhu, ale má zásadní dosah pro naději všech lidí. Ježíš opravdu otevřel cestu do nového věku. „Na tom evangeliu stojíte a skrze ně docházíme spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval…“ To napsal apoštol Pavel do korintského sboru. I my jsme uvěřili na základě zvěstování někoho jiného. Proto je tak důležité kázat, dokud tento věk nepomine. Jako to dělal apoštol a po něm další dodnes. Protože událost vzkříšení se předává kázáním evangelia, které vede k víře. Těch dvacet století existence křesťanské církve to potvrzuje. Nikdo z předků přece nemohl říct: Mně se vzkříšený Kristus zjevil tak jako těm prvním v Jeruzalémě. Nevěříme na základě nových a nových zjevení. Ale na tom prvním, o kterém však svědčili mnozí. A pravda, svědčili tak, že ani ta setkání nelze zachytit běžnými prostředky. Děla se na různých místech, vypadá to, že i zároveň. Například v Galileji a zároveň v Jeruzalémě. To není chyba v zápisu evangelistů. To je spíš záměr, abychom pochopili, že s Ježíšovým vzkříšením se vlamuje do dějin i nový věk, nová skutečnost Božího věku, Božího království.

První křesťané dosvědčovali právě Kristovo vzkříšení jako posilu k odporu proti mocnostem smrti. Máme to o nich zapsáno v Novém zákoně. Totiž, jak pod vlivem setkání se Vzkříšeným začali měnit nejen své osobní životy, ale i poměry, v nichž žili. Prvně ve svých sborech usilovali o spravedlivé pořádky. Pochopili, že když Ježíš Kristus byl Bohem vzkříšen, tak tím potvrdil i platnost všeho, co on tu prosazoval a konal. Totiž péče o lidi, kteří si sami pomoct neumějí. O nemocné a postižené. Proto se křesťané začali také hned starat o své chudé, o otroky, vdovy atd. A v budoucnu zakládali špitály. A jakmile to bylo možné, zakládali školy. V upadajících mravech Římské říše napomínali k manželské úctě a službě jednoho druhému. Vážili si rodiny. Ano, vzkříšení Kristovo má i tento sociální dosah. Přeneslo se i do umění a vědy, jak jsme toho v dějinách svědky u mnoha děl, objevů i technických vynálezů. Mnohokrát se ukázalo, že kdo věří Vzkříšenému Pánu, má také motivaci pracovat na věcech, jejichž výsledku se sám nedočká a neuvidí jej.

Naděje proniká dovnitř, do hlubin světa smrti a beznaděje. Dnes se prý – a mnozí byste to asi uměli doložit – rozmáhá duch fatalismu. Duch rezignace. Čím dál víc lidí říká, že o nás rozhodují síly, na něž nemáme žádný vliv. Uskupení, nadnárodní korporace, které ani neumíme pojmenovat, natož je pohnat k odpovědnosti. Proto prý nemá smysl, abychom sami o něco usilovali a angažovali se v proměně světa k lepšímu. To je však blud. To je proti víře ve vzkříšeného Pána, který vyhrál bitvu i s temnými silami, které manipulují masami i přírodou. Vždyť proto byl nejen v hrobu, ale i v pekle, aby pak z něho slavně vyšel a tak demonstroval porážku všem silám smrti. Z této perspektivy se křesťan má dívat do budoucnosti. Z perspektivy Božího království, které vzkříšením Ježíše Krista už je připraveno. Stojíme na vítězné straně! Věříme v živého Boha. Skončeme kázání oním stále aktuálním velikonočním křesťanským pozdravem: „Kristus vstal z mrtvých, dozajista vstal z mrtvých!“ Hodí se do každé neděle. Amen.

Modlitba: Vzkříšený Pane, děkujeme ti za víru, kterou probouzíš, když tvé evangelium zní. Prosíme, dej, ať se tato zvěst nepřestane šířit ani v našem národě a po vší zemi. Amen.