Písně: 138; 693; 327; 699

První čtení: Iz 53,1-10

Introit: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu, nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Ř 8,38n

Základ kázání: „Trpěl pod Pontským pilátem, … sestoupil do pekel.“

„… vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“ (Iz 53,12b)

V těch slovech starého proroka Izajáše, milí bratři a sestry, rozpoznali první křesťané, že byla předpovězena o Kristu; o jeho utrpení a smrti. V Apoštolském vyznání víry pak tento hlavní smysl Ježíšova poslání vyjádřili. „Trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel.“ Ta slova mluví o závěru Ježíšova života – o událostech jeho posledního dne: výslech, posměch, bolest, smrt. Souhrnem: utrpení. Ježíš trpěl. O tom, že mezi svým narozením a smrtí kázal a učil, že konal veliké skutky, tu není ani slovo. Ale podobně i Pavel: když chce shrnout podstatný obsah svého kázání – řekne: „My kážeme Krista Ukřižovaného“ – a ve svých epištolách se soustředí na Kristovu smrt. Církev a každý křesťan tak má být upozorněn: Toto je na Ježíši to nejdůležitější – že trpěl a byl ukřižován. Ježíš Kristus je ten, v kom se naplnilo, co proroci předpovídali. A naplnilo se to zvláštní, pohoršlivou a nepochopitelnou cestou: cestou utrpení. Ježíš Kristus je ten Izajášem ohlášený trpící a ponížený Služebník Hospodinův.

Jenže my se dál ptáme: Proč trpěl? Proč to nemohlo být jinak? – Jeho utrpení nebylo nesmyslné či způsobené zlým osudem. Nebyla to nešťastná náhoda, souhra okolností, že jeho život nevyšel šťastnější, klidnější… Na mnoha místech Nového Zákona se opakuje, že „musel trpět“. On sám to předpovídal, připravoval na to své nechápající učedníky : „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od lidí…“ – Musí – protože taková je Boží vůle. Tak Bůh rozhodl.

Připomeňme si, co jsme si pověděli v minulých kázáních: v Ježíši Kristu za námi na svět přišel sám Bůh. A co se stalo? Teď to slyšme, jaký je výsledek Božího setkání s námi lidmi: jedno jediné veliké utrpení Ježíšovo od počátku až do konce. Od narození v jeslích až po golgotský kříž neměl Bůh místo v tomto našem světě a životě – narážel nejen na nepochopení a odmítání – nýbrž i na zjevné, tvrdé nepřátelství, nenávist a cílevědomou snahu odstranit tohoto Ježíše.

Ale příčina Ježíšova utrpení je ještě hlubší. Ježíš netrpí jen ze strany lidí – nýbrž i ze strany Boží. On na sobě nese Boží hněv. Pravým důvodem jeho utrpení je náš hřích – hřích světa: „Hle, Beránek Boží, který snímá – nese a na sobě odnáší – hřích světa“. Žádný člověk nemůže trpět, jak trpěl Ježíš – který trpěl jako Bůh a současně jako člověk. – Tu jsme u toho nejhlubšího tajemství Ježíšovy osoby a jeho utrpení. A nepochopíme je, dokud neuznáme svůj vlastní hřích a své viny – a pokud nepochopíme, že Ježíš trpěl za nás a na našem místě. Že nás zastupuje tam, kde jsme my měli trpět a nést odpovědnost za vše, čím jsme se provinili proti Bohu, proti bližnímu a sami proti sobě. Ježíš trpěl, abychom my byli zachráněni. „… naše bolesti na sebe vzal… trestání snášel pro náš pokoj“ – pokoj s Bohem. Utrpení Pána Ježíše Krista nás vede k hluboké pokoře a pokání. A přece ještě mnohem více slouží k tomu, abychom s radostí a vděčností chválili Boha za to, co nám v trpícím Ježíši prokázal. Abychom se ho už nebáli a ve svém svědomí nepropadali zoufalství.

Na to mysleme pokaždé, když slyšíme: „Vezměte, jezte, to je tělo mé, které se za vás vydává – to je krev má, která se za vás vylévá.“ To činíme na památku toho, který umřel za nás na kříži, a přitom si dáváme potvrdit: v tom je nezvratný základ našeho spasení. To je mír a pokoj Boží, který ukřižovaný Kristus dobyl pro celý svět. Svět z Kristovy smrti na kříži žije a jen proto se nepropadl už tisíckrát do propasti záhuby. Nezáleží na tom, jak veliká či malá část světa si toho je vědoma. A nám to Pán Bůh uložil, abychom o tom velkém, vítězném Božím smíření se světem všem vypravovali a všechny zvali: Dejte se smířit s Bohem a nepokračujte v tom nesmyslném nepřátelství, které už Ježíš Kristus překonal!

Tak my to přece pravidelně vyznáváme – ale abychom přesněji a hlouběji chápali i jednotlivá slova vyznání, ještě se k nim vraťme a postupně si vyložme každou z těch výpovědí: „Trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován – umřel – byl pohřben, sestoupil do pekel“.

Nejprve, proč je v souvislosti s Ježíšovým utrpením jmenován právě Pilát – proč právě on – nevěřící pohan, nepřítel Židů, krutý vládce, nespravedlivý, špatný úředník. Jak se Pilát Pontský dostal do Kréda? Jak přišel k tak veliké cti? – Uvedení jeho jména mělo od počátku dosvědčit, že Ježíš byl skutečný člověk, který žil na této zemi v historicky datovatelné době, totiž za vlády římského místodržitele Pontského Piláta v Palestině. A druhý důvod: Pilát v Ježíšově procesu a proto potom i v apoštolském vyznání, zastupuje pohanský svět. Proti Bohu, který k nám v Ježíši přichází, se na prvním místě provinila církev – vyvolený Boží lid Izrael. Avšak v Pilátovi se proti Bohu postavil a provinil i svět pohanů. Nikdo vůči Bohu a Ježíši není bez viny. Ale současně také platí: I za tohoto Piláta Pontského Ježíš trpí, i za jeho vinu pyká – a s ním za všechen pohanský svět, za všechny lidi a národy. I za nespravedlivé vládce, za slabé a úplatné soudce, kteří, když měli stát na straně pravdy, tak to neudělali. Za nezodpovědné a lhostejné úředníky, za všechny takové, jako byl Pilát. To bylo pro křesťany v době, kdy je pronásledoval Řím, potěšením – že i jejich Pán trpěl pod stejnou mocí – ohrožovali ho, vyslýchali, soudili a trestali stejní nepřátelé. A On i za ně zemřel a svým následovníkům odkázal: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás nenávidí.“ Aby platilo nezkráceně pro všechny: „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal…“

Nyní ten kříž: strašná smrt. Římané křižovali nejhorší zločince – vlastizrádce a uprchlé otroky. Byla to smrt pomalá a velmi bolestná. – My už v kříži – po staletích jeho uctívání – vidíme spíš symbol, ne-li ozdobu, ale tím opadla ona hrůza, kterou Ježíš musel snášet. A snad ještě horší než tělesné utrpení bylo, že pro Židy smrt na dřevě byla prokletá – nejen potupa, ale přímo vyloučení z Boží smlouvy, odloučení od Boha, zavržení a naprostá opuštěnost. To musel Ježíš snášet – to bylo snad to nejhorší na jeho utrpení: nést Boží hněv, vědět, že Bůh se vzdálil, opustil toho, který mu byl tak blízko. Tak draze platil Ježíš za naše odpuštění – tolik ho stály naše viny. Ničeho nebyl ušetřen, musel projít vší tou hrůzou až do konce – až do posledního výkřiku bolesti, posledního vydechnutí – až do smrti. Jen tak bylo jeho dílo dokonáno.

Ale proč musíme ve vyznání – jinak tak stručném – dodat i to, že byl pohřben? Není to zbytečná podrobnost? Jistě není: jestliže byl pohřben – jeho tělo sňato z kříže a uloženo do hrobu – pak nemůže nikdo pochybovat o tom, že skutečně zemřel. Že jeho poprava nebyla nic zdánlivého a nic nedokončeného. Jako člověk se narodil, žil a jako člověk zemřel a jeho tělo bylo pohřbeno. Pro nás je v tom však útěcha a radost: Protože jednou i my budeme pohřbeni. Jednou vyjde skupina lidí na hřbitov, spustí rakev a všichni pak půjdou domů, avšak jeden nepůjde zpět a tím budu já. Tomu jdeme všichni vstříc, toho se bojíme. A právě i toto vzal Ježíš na sebe – i tím prošel. I v hrobu byl – a tak my už tam nebudeme sami, Bohem opuštěni – nám už tam svítí paprsek naděje – paprsek, který se pak rozzářil velikonočního jitra, když našli Ježíšův hrob prázdný.

Ale proč ještě také vyznávat, že sestoupil do pekel? To je zas něco – co podobně jako početí z Ducha a narození z Panny – modernímu člověku vadí. Tomu se nám věřit nechce, nic nám to neříká. Dnes je to lidem k smíchu, když církev mluví o pekle. Ale je tomu skutečně tak? Můžeme tak snadno vynechat slova o pekle – opravdu není žádné peklo? A co peklo na zemi? Copak to neznáme? Mluví se o pekle Osvětimi, Stalingradu či Hirošimy. Peklem se může lidský život stát v době války, přírodní katastrofy – a v tu chvíli není pro člověka žádná naděje. Pro někoho jsou peklem druzí lidé. Něčím toto pozemské peklo připomíná ono podzemské. Tak, jak tomu lidé vždycky rozuměli: peklo je vězení, odkud už není návratu. Zkušenost, že by se mrtví vraceli, nikdo z nás nemá. A to nás děsí. Tady stojíme naprosto bezmocní.

A tu jsme vděční, že v Krédu stojí zcela jasně, že Ježíšovo dílo zasahuje až tam do nejhlubších hlubin lidské existence. Že i tam Ježíš sestoupil, že i peklem prošel a jeho brány otevřel. I když si to neumíme přesně představit, i když to zůstává částečně tajemstvím, které bude odhaleno až na konci času – jedno je jasné: Ať nás potká sebevětší hrůza – nebude mít nad námi poslední moc a nebudeme v ní sami my – ani naši bližní. Vyznání o kříži a přemožení pekla smrti dává pak církvi sílu a odvahu jít na pomoc těm nejubožejším, zlem ohroženým a zajatým, ke smrti odsouzeným. Proto i dnes vycházejí křesťané sloužit na válečná území, vězňům a těm nejhůře postiženým; a vydrží to. Žádná míra a podoba našeho lidského utrpení „nemůže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši – Pánu našem.“ Amen

Modlitba: Beránku, poslušný až do smrti kříže – vyznáváme se před tebou ze své pýchy a zatvrzelosti. Tebe, který jsi nás tak miloval, zarmucujeme svou neláskou. Tobě věrnému až do konce – nevěrně utíkáme. Prosíme, dej nám poznat, že naše vlastní cesty vedou do zahynutí, že marně bloudíme, dokud ty se nás neujmeš. Amen.