Mk 6:1-6  Vyšel odtamtud a šel do svého domova; učedníci šli s ním. Když přišla sobota, počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás? A byl jim kamenem úrazu. Tu jim Ježíš řekl:„Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě. A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nevěře.

Písně: 495; 240; 627; VP-682; 579

První čtení: Nehemjáš 9,11-21

Introit: Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech. (Žd 1,1–3)

Milí bratři a sestry,

Bůh se stal člověkem. O tom je tento článek Apostolika. Bůh přišel za námi v člověku Ježíši. „Jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny“. Významný teolog Karel Barth napsal, že tato slova jsou „velkým tajemstvím vánoc“.

Dnes nejsou vánoce. Je závěr října, připomínáme reformaci a ještě navíc století od vzniku Československa. To je trochu hodně na pochopení a propojení. Události samy o sobě velmi slavnostní a historií nabité. Jsou to naše dějiny. Čas, v němž žijeme. Jmenované události si zaslouží naši vděčnost. Dnes ještě bude příležitost je slavit. Ale ani jedna – reformace ani založení naší republiky, by nebyla možná, kdyby nepředcházelo to hlavní: Kdyby se Bůh nestal člověkem. Kdyby nepřišel mezi nás v podobě člověka, svého Syna Ježíše. A řečeno slovy vyznání víry, kdyby „nebyl počat z Ducha svatého a nenarodil se z Marie Panny“.

Jen dva ze čtyř evangelistů, jen Matouš a Lukáš tak zvaně „mají vánoce“. Oba vyprávěli o Ježíšově počátku příběhem o andělském zvěstování, Josefových rozpacích, Mariině divení a poslušnosti, o jménu Ježíš. A také o početí z Ducha svatého a příchodu Syna Božího na svět tak, jako se rodí všichni lidé; nemluvňátko v plenkách. My jsme však dnes vybrali oddíl z evangelia podle Marka. Tam „vánoce“ nejsou. Je z doby Ježíšovy dospělosti, když učil doma v nazaretské synagoze. Ježíšovo božství i lidství se tam projevilo v konkrétní události: Lidé se divili jeho moudrosti a žasli nad mocnými činy. Ptali se: „Odkud to ten člověk má?“ Člověk. Ano. Ježíš stál mezi nimi v synagoze a ničím se od nich nelišil. Vypadal jako normální židovský muž, mladý, dospělý. Mluvil jejich jazykem. Choval se jako oni. A přece jako by nebyl z nich. Něčím jim byl cizí. „Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama!“ A hned zase: „Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás? A byl jim kamenem úrazu.“

To je, milí přátelé, situace, která se blíží té naší. Stojíme před tajemstvím Božího vtělení, inkarnace, které se nám nabízí k víře. Ale může se i nám, tak jako mnohým v Ježíšově bydlišti, stát kamenem úrazu. Právě ti, kteří jej důvěrně znali, přímo od malička, tykali si s ním, znali jeho rodinné zázemí, ti to nemohli pochopit. Nyní vidí, slyší a cítí, že Ježíš přece jen není úplně jedním z nich. Že má moc v slovu i činu. Že se to vymyká normálnímu lidskému rozumu. – Právě, když nejvíc narážíme na rozum a své zkušenosti, tehdy se snadno necháme svést a zapomeneme. Na co? Zapomeneme na rozumnost a zkušenosti víry, jaké nám dává poznat Písmo, jaké jsme třeba již sami promysleli a prodělali ve víře. Ano, i ve víře myslíme a zakoušíme. Víra přece není slepá a hluchá.

„Jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny“… Ducha Božího, svatého, známe z knihy Genesis jako stvořitelskou sílu, která přemohla temný chaos a propastnou tůni. Nad tím vším nechal Bůh zazářit světlu. A bylo to dobré! Od samého počátku zakoušelo pak Boží stvoření jen lásku a věrnost svého Stvořitele. Bůh měl od počátku stvoření touhu a vůli být mezi námi, být s námi, mluvit s námi, ano – sloužit nám. Táhlo jej to mezi nás. To je velmi odvážné, když to řekneme o Pánu veškerenstva. Ale není tomu tak snad? Co jiného než milosrdnou službu Bůh prokazoval, když nechal svůj lid projít mořem smrti a zmaru na druhou stranu? Když šel pouští před nimi v sloupu ohnivém a oblakovém. Mluvil s nimi ze Sinaje a daroval Zákon. Sytil je a napájel. S tím měli zkušenost. Při tom byl i jejich rozum, protože poznali, že se jim vedlo dobře díky Božímu neustálému odpouštění a smilování.

A po připomínce dějin Izraele bychom mohli konečně říct, že odvěká a nezměrná láska Boží vůči lidem se nám viditelně ukázala v Kristu. V něm sestoupil mezi nás Syn Boží, ale zároveň i nový Adam, který svou poslušností vůči Otci obnovil naše lidství. To však za cenu kříže, za cenu své smrti v opuštěnosti lidmi, kvůli nimž přišel a byl poslán. Na této události stojí naše dějiny. Bůh potvrdil tuto cestu sebevydání, sebeoběti pro bližní jako cestu vedoucí k životu, když svého Syna vzkřísil z mrtvých. Naše dějiny stojí na události kříže a vzkříšení Božího syna i pravého člověka Ježíše. Jeho učedníci se s ním znovu setkali a svým svědectvím potvrdili jeho totožnost. Tím se postavili na stranu světla mocnějšího než je temnota hříchu, na stranu života mocnějšího než smrt. A toto evangelium předali dál.

A pak už, milí čeští evangelíci, bychom mohli pokračovat dějinami církve až k nám na Velkou Moravu a pak i k české a evropské reformaci, která nás zformovala a nechala dojít až k poznání, že v nikom jiném není spásy, než právě v tomto ukřižovaném Božím Synu a zároveň člověku Ježíši. O něm na začátku ohlásil anděl „že vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“. On se stal v mnoha národech důvodem a oporou pro úsilí o osvobození a spravedlivý řád. Když dnes slavíme osamostatnění našeho (a slovenského) národa, tak připomeňme, že spolu se státnickým mimořádným nadáním a vzděláním našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka, se patří mluvit také o jeho víře v Boha a úctě k Ježíši. Pro své ideály o svobodné a spravedlivé společnosti se nechal inspirovat také Ježíšovými kázáními a činy.

Víme přitom, že podobně jako Masaryk, tak i mnoho lidí, kteří vtiskli první republice pečeť solidnosti, se hlásili ke křesťanství. Ale povětšinou kladli větší důraz na Ježíšovo lidství, Ježíš jim byl morálním vzorem. S jeho božstvím si příliš rady nevěděli. O početí z Ducha a narození z Panny raději nemluvili, nezdálo se jim to možné. „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí jeho rukama?“ Ale i to jsou skutečné dějiny, přelomová doba, v níž si křesťané s nástupem vědy a techniky museli ve své víře nově probojovat stará dogmata a nově vyjádřit to, co zůstává o Ježíši Kristu stálé a nosné i pro novou generaci. A mnozí to poctivě udělali a předali dál. Doufejme, že na tom ještě stále stojí i naše stoletá Českobratrská církev evangelická, jejíž sjednotitelé měli na paměti nejen lidskou ale i božskou stránku vtěleného Božího Syna.

I dál však musíme připustit, že vtělení Boží nelze logicky a vědecky vysvětlit. Tak jako to chtěli již kdysi nazaretští v synagoze. Ti, kteří zdůrazňovali, že Ježíše přece znají a že ten, který je jedním z nich, přece nemůže být zároveň Boží, si tak postavili mezi sebe a Boha hráz. Nepřiznali Bohu jeho moc, ani nepřipustili, že by jeho láska k lidem mohla být tak velká, že by se snížil tak hluboko a přišel v těle obyčejného tesaře. Jim se stal kamenem úrazu. A „Ježíš se podivil jejich nevěře.“ Copak právě nepřihlíželi jeho činům lásky a uzdravení? A nežasli na moudrostí, která vycházela z jeho úst a vedla je k novému poznání Boha? Podobně kdysi odpadli od víry také Izraelští, když se směle domnívali, že Hospodina jako starého známého mají ochočeného, aby jim sloužil. Tehdy jim začala být božstva sousedů atraktivnější.

Nezapomínáme všichni podivně rychle na všechna dobrodiní, kterých se nám dostalo a dostává? Nehazardujeme s Boží láskou proto, že pokládáme za samozřejmé, že se nám dobře daří? Že nás Bůh dosud chránil, abychom se neutopili ve vlastních vynálezech, filosofiích a módních trendech, jakkoli jsou úžasné, ale samy život, svobodu a spravedlnost nezajistí?

Dnes děkujme Bohu; děkování to je eucharistie, slavení stolu Páně. Děkujme, že Pán se nedal odradit lidskou nevěrou. Že dokonal své dílo spásy, když přišel v těle svého Syna, Ježíše Krista. On se ve všem ztotožnil s námi, stal se jedním z nás. Narodil se stejně jako my a žil v těle z masa a krve se vším, co k tomu patří: láska a radost, ale i slzy, bolest a zklamání. Jen to odcizení Bohu nepřipustil. Nevymknul se z jeho blízkosti a hříchu se nedopustil, nýbrž ubránil se mu, překonal jej. Božská láska, bezbranná a přitom mocná, kterou věrně vůči nám projevil až do konce, je vyjádřena v těch slovech vyznání: „věřím, že se počal z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny“. Bez síly a sebevědomí muže. I bez sebejistoty zasloužilé rodičky. Spása přišla jen z Boží strany. Proto ji nemohla zmařit ani smrt. Zůstává to tajemstvím; ale tajemstvím hodným naší víry. Amen.

Na zvěstované evangelium odpovězme apoštolským vyznáním víry, jímž se hlásíme ke všem Kristovým vyznavačům: Věřím v Boha Otce všemohoucího, …