Lk 3:21-22  Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.

Lk 4:1-12  Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.  Ježíš mu odpověděl: Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.  Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.  Ježíš mu odpověděl: Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.  Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů;  vždyť je psáno‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘  a‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.  Ježíš mu odpověděl: Je psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.

Introit: Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho. Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. (Ž 34)

Písně: 34; 689; 152; 684

Čtení: Fp 2,5-11

Základ kázání: L 3,21n; 4,1-13

Milí bratři a sestry,

s celou křesťanskou církví vyznáváme také, že Ježíš Kristus je Boží syn a náš Pán. Vyznávali tak – různými slovy a formulacemi už křesťané v nejstarších dobách. Tu píseň, kterou apoštol Pavel cituje v epištole Filipským, zpívali nebo recitovali při bohoslužbách už první křesťané.Tam to je řečeno stručným příběhem o cestě: V Ježíši se vlastně Bůh sám vydal na cestu k nám. Byla to cesta dolů a byla to cesta ponížení. Cesta toho, který „nelpěl na své rovnosti Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka – v podobě člověka se ponížil – v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži.“ Proto – ano: proto! – „jej Bůh vyvýšil nade vše“, jemu a nikomu jinému patří „jméno nad každé jméno“. To je Syn Boží, to je ten člověk, jehož nazýváme, jeho smíme nazývat svým Pánem. Tak se nám dal Bůh poznat ve své nejvlastnější podobě, to vyznáváme spolu s celou křesťanskou církví.

Vybral si podivuhodnou cestu. Nám lidem velmi nevlastní a stále znovu zarážející. Minule jsme mluvili o vyznání, že Ježíš je Mesiáš, Kristus, a museli jsme mluvit o pohoršení a bláznovství Kristova kříže. A dnes znovu, když mluvíme o Synu Božím. Mluvíme o Boží cestě za námi, ten hymnus mluví o tom, že přišel „v podobě člověka“ – co nám může být bližšího? – a přece je to cesta nám velmi cizí. Cestu Boží, cestu spásy si lidé většinou představují jinak. Spíše jako vítězné tažení, vyhranou bitvu, při které padne bezpočet nepřátel a triumfující král pak usedne na trůn a obklopí se svými vyvolenými. Mezi ty se samozřejmě každý rád započítáme. Ale kdo by čekal, že Bůh bude dobrovolně trpět proto, aby zachránil ty, kdo se mu všelijak vzpírají a před ním uhýbají? Kdo z nás by něco takového udělal? Pavel to vystihl: sotva kdo by byl ochoten podstoupit smrt kvůli někomu spravedlivému; ale kvůli nepříteli? (Ř 5,7.10) A evangelista Jan napsal, že Boží syn přišel na zem jako „do svého vlastního“, ale jeho vlastní se k němu zachovali jako k cizinci. „Nepřijali ho“. (J 1,11n) A přece to nebylo fatální. Ta cesta neskončila v ponížení, zavržení, neporozumění. Bůh i zde, a právě zde, zůstal Bohem. Toho poníženého vyvýšil. Toho mrtvého vzkřísil. Jemu skutečně patří „jméno nad každé jméno“. On je Pán. Náš pán, tak se k němu smíme hlásit. Ale nejenom náš! Nejenom těch, kdo se k němu hlásí. On je Pán vůbec.

Tahle jeho vítězná cesta, vítězná cesta toho, který neuhnul před prohrou, je v jakési předjímce vyznačena v tom zvláštním evangelijním vyprávění, které jsme také četli. Slyšeli jsme nejdřív o Ježíšově křtu. Tak se Ježíš podle evangelií objevil na scéně. V pustině u Jordánu, kam přicházeli lidé, kteří se nechali vyburcovat Křtitelovým voláním: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Mezi nimi a s nimi přišel k Janovi také Ježíš. To bylo to první, co na veřejnosti udělal. Postavil se na stranu lidí, kteří si se svými hříchy nevědí rady, vyznávají je a odevzdávají Bohu v touze po odpuštění. Žádá, aby jej Jan v Jordánu pokřtil jako ostatní lidi. A právě tady poprvé slyší Boží ujištění „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Ujištění, které doprovází dar Božího Ducha. Ježíše tu vidíme jako toho, na němž Duch svatý „spočinul“. Boží Duch, Boží síla, jistota Boží blízkosti a Božího vedení.

Ale kam Ježíše tento Bůh hned vede? „Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.“ Podobně jako kdysi izraelský lid Hospodin vysvobodil z otroctví – ale ne do pohodlné svobody se vším zaopatřením, ale na poušť… Tam se odehrávaly dějiny Boží trpělivosti a lidské netrpělivosti, Boží věrnosti a lidské nevěry.

Ježíše také Duch Boží vede nejprve na poušť, na místo pusté, kde je sám. Sám – proti ďáblovi, tedy pomlouvačnému „protivníkovi“, satanovi. Čteme tu o tom, čemu Ježíš musel na své cestě čelit – že ta jeho cesta dolů, za námi a k nám, byla opravdu cestou „poslušnosti“, cestou, která mu nešla sama od sebe, k níž se musel rozhodnout, ačkoli by se nabízely jiné možnosti, cesta, kterou musel probojovat. A čteme tu také, jak tomu pokušení čelil, oč opíral svoji poslušnost, svoji věrnost Bohu, jak obhájil, že je vskutku Boží Syn. Také nám tak odhaluje ten klam a to šálení, na něž bychom si měli dávat pozor i ve svém rozhodování.

„Jsi-li Syn Boží…“ Tak ďábel uvádí svá pokušení. Dokaž to – sobě i jiným. Jak to víš? Jak se to vlastně ví, že Ježíš je Syn Boží? „Hlas z nebe“ mu to prý řekl, má prý Ducha – ale hleďme, kam ho ten Duch přivedl! Na poušť. Ježíš je tu nejen sám, ale také hladoví. Jsi-li Syn Boží… Pomoz sobě i druhým! Zázračná proměna kamení, kterého je všude dost, dokonce i na poušti – v chleba, kterého je vždycky nakonec málo, vždycky, i dnes se najdou ti, kdo ho nemají, kdo hladovějí. Pomoz sobě i druhým, „zachraň sebe i nás“, bude Ježíše s posměchem, ale také s velkou bolestí vyzývat jeden z těch, kdo budou ukřižováni spolu s ním (Lk 23,39). Nebyl by to krásný a ušlechtilý důkaz toho, že v Ježíši máme co dělat se Synem všemohoucího Boha? Pán Bůh by pomohl svému Synovi a ostatní by se s ním trochu svezli. Nemá to špatně vymyšleno, ten ďábel.

Jenže ta Boží cesta pomoci je jiná. Ježíš nám – a mnohým – pomohl tím, že sám sobě nepomohl, že nesestoupil z kříže, že nesedl na lep Pokušiteli. „Člověk není živ jen chlebem,“ odpovídá. Poznamenejme jen, že to říká vyhladovělý Ježíš ďáblovi, ne najedený kliďas vyhublému žebrákovi…

Tak jinak. Ďábel Ježíšovi dává obhlédnout celý svět – a slibuje mu, že mu ho podmaní, že mu ho dá – když se mu pokloní. Teď to vypadá jako řeč na rovinu: něco za něco. Celý svět – za takovou maličkost. není to vlastně nakonec jedno, komu se člověk, třeba občas, pokloní? Nebylo by to nakonec dobré, mít svět pěkně pod palcem – aby mu mohl „zařídit“ to nejlepší dobro? Vždyť lidem se musí trochu poručit, když chcete něco prosadit, musíte mít za sebou nějakou sílu. To všichni známe, tak to přece na světě chodí. Vláda pevné ruky, zase se to dnes ozývá i okolo nás. A stále znovu se lidem zdá, že ten ďábel má pravdu. Že jemu ten svět patří, takže ho může nabízet jako tady Ježíšovi. „Kníže světa toho…“

Ale ani tady se Ježíš nedá obelstít. Vlastně docela jednoduchou zásadou: platí, že „klanět se budeš jen Hospodinu, Bohu svému a jeho jediného uctívat.“ Nedejme se zmást: na tom, komu se člověk klaní – a to i ten, který hlásá, že on se tedy neklaní nikomu! – na tom, komu se člověk klaní, velmi záleží. A nedejme se zmást: ten ďábel tu nabízí něco, co mu nepatří. Svět patří právem tomu, který i v této věci zůstal Synem Božím a v poslušnosti strpěl i smrt, a to smrt na kříži. Který sám sobě nepomohl a o podmanění světa neusiloval.

Zní to tak nějak zbožně, „klanět se jedinému Bohu“? Tak to zkusme přes náboženství, nevzdává se ďábel. Přivádí Ježíše na vrcholek chrámu. Nejen že to byla vysoká budova, snad nejvyšší, co tehdy v Judsku znali, ale právě: chrám. Dům Boží. Tak vyzkoušejme zázračnou, zachraňující Boží moc. A ještě k tomu můžeme i ocitovat Bibli! „Vrhni se dolů,“ což Bůh sám neslíbil, že jeho věrného budou opatrovat jeho andělé? Opět: ukaž, dokaž to sobě – ale i druhým, kteří to uvidí. To by byla konečně událost v chrámě, kde se jinak nic zvlášť zajímavého, nábožensky vzrušujícího neděje.

Na to Ježíš: Bůh, kterého známe z Bible, není Bůh, kterého by sis mohl takto „vyzkoušet“ – jako nové auto, než ho koupíte, jestli opravdu má všechny funkce, které slibovali v reklamě. „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Právě v tom zůstal Bůh jeho Otcem – Ježíš jeho „milovaným Synem“, jak to o něm prohlásil „hlas z nebe“. Zůstal Bohu věrný právě tím, že „na své rovnosti Bohu nelpěl“.

Věříme v Ježíše Krista, Syna Božího, Pána našeho. Jako k Pánu se hlásíme k tomu, který mezi nás vstoupil jako ponížený služebník a právě v tom se plně podvolil Otcově vůli. Jemu – a nikomu jinému! – se klaníme. Jemu patří naše poslušnost. A když se jemu podvolujeme, jeho cestou se vydáváme a jemu se klaníme, smíme vědět: jednou se před ním skloní „každé koleno,“ na zemi, ale i na nebi a pod zemí. A každý jazyk vyzná: Ježíš Kristus je Pán. Amen.

Modlitba:

Pane náš, Ježíši Kriste, děkujeme ti, žes vzal naši věc za svou. Zastal ses nás a odvrátil jsi největší nebezpečí – ztrátu Boží lásky. Jen v tobě je naše záchrana. Chválíme tě za to. Amen.