Věřím v Ježíše Krista

J 4:25-26  Žena mu řekla: Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.  Ježíš jí řekl: Já jsem to– ten, který k tobě mluví.

Introit: I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Iz 2,2n

Písně: Ž 99; 494; 648; 355

První čtení: J 4,1-30

Milí bratři a sestry,

evangelista v příběhu o setkání Ježíše se samařskou ženou zapsal, že ona Ježíše jednoznačně a na první pohled označila za Žida. „Jak ty, jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Divila se ta žena, která šla pro vodu k Jákobově studni na samařském území. Až pak, pod vlivem Ježíšovy řeči a jednání začala mluvit o Mesiáši, čili řecky o Kristu. A Ježíš k tomu přitakal: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ To bylo za Ježíšova života naprosto ojedinělé. Sám to totiž o sobě, že je Kristus, neříkal.

Mezi současníky byl znám nejvíce jako Ježíš, ten Nazaretský. Dostal běžné hebrejské jméno. „A dáš mu jméno Ježíš,“ řekl anděl Josefovi. Ale přidal k tomu výklad, vysvětlení, proč právě toto jméno: „… neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ Ježíš totiž znamená „Bůh zachraňuje“. Jméno v Bibli velmi často vyjadřuje identitu svého nositele a také jeho program. U Ježíše to tedy mělo znamenat: V něm a skrze něho Bůh vysvobodí svůj lid – zároveň i Ježíšův lid – z jeho hříchů. Jméno Ježíš je vlastně jiná podoba jména Jozue. Připomíná Jozua, který přivedl lid Izraelský do zaslíbené země. Vysvoboditel. Nyní Ježíš je nový Jozue, Spasitel. Ten, který vede z otroctví hříchů a smrti do odpuštění a svobody Božího království. Tak tomu naplno porozuměli křesťané po Ježíšově vzkříšení. Proto velmi záhy vyznali: „Ježíš je Kristus“ jako nejdůležitější charakteristiku křesťanské víry. Tak vyznáváme i my: Věřím v Ježíše Krista – říkáme na centrálním místě Apoštolského vyznání víry. Vyznání o Ježíši Kristu propojuje první článek o Bohu Otci a třetí o Duchu svatém.

I pro nás však, stejně jako pro ostatní lidi, se titul Kristus stal druhým Ježíšovým jménem. Většinou nikdo hned nepřemýšlí, co to znamená. Spojení „Ježíš Kristus“ v našich končinách tak zevšednělo, že je lidé užívají jako úlevné citoslovce, když se nad něčím velmi podiví, když nemají co jiného říct. Ale ono spojení má pro křesťany svůj hluboký teologický smysl a význam. Pro mnohé bylo v minulosti – a mnohde na světě i dnes – tím nejdražším, k čemu se upínali ve chvíli zkoušek nebo dokonce mučednické smrti. Setkáme se s ním v nejstarších prvokřesťanských modlitbách těch, kteří o víru zápasili. Ve jméno – Ježíše Krista se přece necháváme křtít, abychom vyznali, komu svěřujeme svůj život a s kým chceme i umřít. Když k běžnému židovskému jménu Ježíš první křesťané přiřadili vznešený titul Kristus, vyjádřili tím ve zkratce Boží záměr, s nímž Bůh Otec a Stvořitel dovršil spásu světa. To věru není radno brát na lehkou váhu. Stojí to za zkoumání, co vlastně ve víře vyjadřujeme, když řekneme: „Věřím v Ježíše Krista.“ Příběh o ženě u studnice Jákobovy je jednou z možností, jak se o porozumění pokusit.

Proč vlastně ta Samařanka začala mluvit o Mesiáši (Kristu)? – Protože jí řekl všecko, co dřív dělala? Proto si Ježíš – člověk zasloužil pozornost jejích spoluobčanů? „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl…“ Zdá se nám možná podivné, že tu evangelista napsal, že někteří uvěřili pro slovo té ženy. Ale copak právě o tohle v hloubi duše nestojíme? Aby někdo znal náš život takový, jaký skutečně je? Netoužíme právě po tom, že před někým se nebudeme muset schovávat ani přetvařovat? Kdo nás vezme vážně a nic nezlehčí, ani falešně neomlouvá? Kdo do toho dosavadního života vnese naději, že má smysl žít a vyhlížet lepší budoucnost? V člověku Ježíši ta žena nyní našla svého Krista.

Ano, on opravdu poznal, že měla dost neobvyklou minulost. „Vždyť jsi měla pět mužů a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Jistě to neznamenalo, že ta žena byla pětkrát vdovou a nyní žije s přítelem, s kterých chtějí počestně uzavřít sňatek. Byla to mnohem spíš žena mravně pochybná. Tohle o ní asi soudili její spoluobčané. Vykladači nad tímto místem obvykle říkají, že šla pro vodu za největšího vedra v poledne patrně proto, že se s nikým netoužila setkat. Nechtěla poslouchat uštěpačné řeči sousedek a snášet jejich odsuzující pohledy. Šest mužů! Ta poběhlice! Ježíš jí však o tom všem neřekl proto, že by ji chtěl odsoudit. Vysmát se jí. Pohrdnout. – Ježíš bere vážně to, co my jen neradi připouštíme: že i padlý člověk má svědomí před sebou, před lidmi i před Bohem. I tuto ženu v hloubi duše jistě tížila její špatná existence. Nebyla spokojená s tím, jak žije. Trápila se… Je to velmi pravděpodobné. A teď tenhle Žid Ježíš! Už jen to, že s ní promluvil a požádal o vodu. Řekla mu s údivem: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ („Židé se totiž se Samařany nestýkají“ – vysvětluje evangelista.) Nepohrdl jí tak, jako pohrdali ostatní pravověrní Židé tehdy. Ona mu stojí nejen za řeč, ale i za pomoc. Najednou žena chápe, že vodu nepotřebuje ten poutník, ale ona sama, která denně chodí ke studni a přece stále má žízeň. Vodu na tu skutečnou žízeň totiž načerpat z hlubin země nemůže. Ani památnost toho místa na tom nic nezmění. On jí teď namísto vody ze studny praotce Jákoba nabízí vodu jinou. Vodu, o které říká, že je živá. Utiší žízeň navěky, protože v člověku vytvoří zdroj trvale tišící a občerstvující. Kdo víc by to potřeboval, než tato žena! Aby někdo odplavil hořkost života, na kterou voda ze studny nestačí. Aby ji někdo obživil a ona konečně mohla žít s radostí. „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila!“ – Jemu mohu svěřit všechno, co mne tíží. Vždyť říká: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Pomyslíme si: Kdo ví, jaký to byl člověk… Ale i on je pozván k Ježíši, zdroji života. Takto se nikdo z lidí dosud nechoval. Ani nemohl. Nikdo nemůže nabídnout to, co Ježíš. Vedle sebe má studnu praotce Izraele. Ale vodu k životu nabízí čerpat ze sebe, od sebe. Nejenom pro Židy, kteří první měli nárok. Vždyť i ta Samařanka to uznala, když jí řekl: „Spása je ze Židů“ (4,22). Ano. Ale právě Ježíš je Žid, který naplnil a ukázal, co znamená přijmout zvláštní Boží poslání, jaké dal kdysi Hospodin Izraeli: Staneš se požehnáním pro všechny národy! Právě to Ježíš nyní naplňuje. Stává se požehnáním nejen pro Židy, ale i pro ty ostatní. Otevírá náruč spásy a zve k sobě každého, kdo chce přijít.

Platí to i dnes a pro nás. Když člověk uvěří a vyzná Ježíše, tak je to víra v toho, skrze něhož mne Bůh zachraňuje. Bůh přišel v Ježíši Kristu. Na něm Boha poznáváme. V něm se s Bohem setkáváme. Jemu je možné svěřit se se vším, co jsem dělala, co mám za sebou, co bych chtěla vytěsnit, ale ono se to vrací a ubírá na dobrém životě. Den za dnem, dokud by nepřišel konec, trest, smrt. On však říká: „Přijď sem!“ A mnozí se nechali pozvat. Přišli, přiběhli. Samařanka zapomněla na všechen stud a strach a běžela do města a na ulicích volala na lidi: „Pojďte se podívat na toho člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš/Kristus?“

Až dosud Židé i Samařané věděli, že Mesiáš znamená ten Bohem vyvolený a pomazaný král. Jen na něho se vztahoval vznešený titul. Měl přijít na konci dnů a završit Boží dílo, celé stvoření. Hospodinův Pomazaný – myslí se vzácným olejem na krále v Izraeli. To, že teď je Ježíš? Ten unavený poutník u studny? Který ztrácí čas s podivnou Samařankou? Ano, milí přátelé. Proto jsme tuto událost zapsanou jen evangelistou Janem vybrali. Aby to bylo srozumitelné. Že ten, který jako dítě dostal od anděla jméno Ježíš, je Boží král, který přišel, aby zcela podivuhodným, nečekaným způsobem zachránil, obživil každého, kdo se rádoby neviděn krade pro vodu na místa, kde by snad mohlo něco být… Ale už to trvá dlouho a člověk ztrácí víru, že by vůbec existoval nějaký Bůh, který vyvádí ze slepých uliček; z toho neustálého chození se džbánem pro nové a nové dočasné útěchy. A tu – on tam na ni čeká! Cestou znavený židovský poutník. A dává se do hovoru. V jeho lidské tváři se k ní obrací tvář Boží. Potkali se s ním takto i další, když mezi ně přišel. Mezi nemocné, malomocné, chudé, posedlé, mezi tehdy odstrčené děti a ženy, mezi hříšníky nejrůznějšího druhu. Takové jako jsme i my. Je tu s nimi a pro ně; s námi a pro nás.

„Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě.… jen v Duchu a v pravdě.“ Onou hodinou je myšlena hodina jeho smrti na kříži. „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl…“, svolávala ta žena ostatní. Až tam, pod jeho kříž, se za ním musíme vydat, abychom pochopili, kdo je Ježíš Kristus. Kam až za námi přišel Spasitel a Král poslaný od Boha. Kam až se kvůli naší záchraně nechal od hříšníků dovést. Věříme v něho? Amen.

Jako odpověď na slyšené evangelium vyznejme víru slovy Apoštolského vyznání: Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista…