Věřím v Boha … Stvořitele nebe i země

Gn 1:1-4. 31a: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, …   Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.

Introit: Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. Ž 115,15n

Písně: 604, 515, 386, VP-397, 198

Čtení: Žd 11,3; J 1,1-5

Základ kázání: Věřím v Boha … Stvořitele nebe i země, Gn 1,1–4.31

Milí bratři a sestry,

„Velmi dobré!“ – Ano, stvoření je velmi dobré. Funguje velmi dobře. Člověk, celá příroda. Dnes děkujeme, že z plodin země i z plodů lidské práce jsme živi. I v naší zemi se letos sklidila úroda. Navíc jsme zabezpečeni a propojeni všelijakými smlouvami o prodeji a nákupu potravin, takže patrně hlad a nouze nehrozí. Už jsme si na to tak zvykli, že se ani nedivíme. Až teprve, když zjistíme, že ve studni už není voda. Nebo když se díváme na dokument o afrických zemích, kde je úroda minimální a hlad a žízeň jsou na denním pořádku, tak se nad tím zamýšlíme. A jímá nás strach, že jídla pro všechny ty miliardy lidí nebude dost. Ekologové bijí na poplach, že i tady – v zemích hojnosti a bezbřehého konzumu – hrozí v budoucnu nedostatek, nebo škodliviny místo zdravé přírody.

Ještě je to velmi dobré? Proč už není? Milí přátelé, jakmile začneme mluvit o stvoření, nemůžeme se tomu vyhnout. Vedle velkého děkování musíme leccos přiznat a vyznat. Mnoho jsme si podmanili, opanovali i odpracovali, ale mnoho jsme také pokazili, zneužili, vyčerpali.

Komu děkujeme? A komu přiznáváme svá provinění? – Jedni druhým. Těm nejchudším, z jejichž zemí vyvážíme suroviny… Ale především Pánu Bohu a Stvořiteli nebe i země. Tomu, který učinil všechno dobré a svěřil nám to do péče, odpovědnosti a užitku. Proto tak i vyznáváme: Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. A Nicejsko-cařihradské vyznání přidává „všeho viditelného i neviditelného.“ Opravdu tomu tak je, svět je viditelný i neviditelný. To vše je jeden celek. Ve víře chápeme, že Bůh je Stvořitel celého světa.

Slova Creda, stejně jako první kapitola v Bibli jsou vyznáním víry – není to k diskusi o světovém obrazu a vývoji světa, ne k dohadování s vědci, v čem mají a v čem nemají pravdu. To, co se děti učí ve škole a co postupně objasňují přírodní vědy, jsou odpovědi na docela jiné otázky, než na jaké odpovídá Písmo. Přestavte si – pro příklad – že archeologové najdou ve vykopávkách nějaký neznámý nástroj. Odborníci mohou zjistit více nebo méně přesně, jak je starý, z jakého materiálu je vyroben, jakou metodou – ale co je to všechno platné, jestli nebudou vědět, k čemu vůbec ta věc měla sloužit – jaký měla účel – byla to ozdoba nebo zbraň? A co zamýšleli ti, kteří ji vyrobili a používali?

Na takové otázky – po smyslu všeho, proč je tu svět? – odpovídá vyznání víry v Boha Stvořitele nebe i země. Vyjadřuje, že On je původcem všeho. Že vše, co dělá, dělá z lásky k nám a z neutuchající touhy vést nás do života ve svobodě, ať jsou okolnosti jakékoli. Tuto zkušenost s Ním jsme nabyli a mnoho generací před námi ji potvrdilo.

Vyznání, jak je čteme v knize Genesis, formuloval Izrael, když se setkal s vyznavači jiných bohů a stoupenci jiných světových názorů. Babylonští učenci, když se tam Izrael octl v zajetí, měli své teorie o vzniku světa. O tom, jakým přetěžkým zápasem mezi bohy to začalo, jak slavné vítězství vybojoval bůh Marduk, když přemohl pradávnou obludu Tiámat a z jedné poloviny udělal zemi a z druhé nebe. Jak je tedy všecko na světě božského původu a člověk je tu proto, aby se tomu všemu kořil a uctíval to: svatou zemi a svaté slunce a hvězdy a svaté bytosti – zvířata i rostliny a samozřejmě vladaře.

Uprostřed takových a podobných učení stál lid Hospodinův a musel jasně a srozumitelně říci: Ne – je to jinak – je to docela naopak! Všecko má svůj počátek jedině u toho Boha, kterého my uznáváme jako svého všemohoucího Otce. On, který nás vysvobodil z Egypta, který ještě předtím z neplodného Abrahama vzbudil početný lid. – On je tím, který dal všemu život, existenci, počátek. Který je Pánem všeho a to Pánem od začátku. Nepotřeboval ke stvoření světa vůbec nic – žádnou prahmotu ani prasílu. Nemusel s nikým svádět boj, nikdo jiný tu nebyl. Hospodin nemusel na nic navazovat, stačilo pouhé jeho Slovo. Z jeho vůle a na jeho příkaz je tu vše, co jest, a vše je mu poddáno. Nic z toho není božské. Zpráva o stvoření si dává záležet na tom, aby pověděla, že hvězdy, slunce i měsíc nejsou bohové, ale jen svítilny, které mají svítit a rozdělovat čas. Že rostliny a zvířata jsou potravou. Že země je místem k bydlení a jevištěm Božího jednání. A že člověk tu není, aby se tomu všemu kořil. Ale že to naopak všechno dostal darem. Ke svému užitku a do své péče. A že smí chápat a pozorovat, jak je to vše moudře a krásně uspořádáno a jak to dobře slouží svému účelu: slávě toho mocného a dobrého, štědrého Stvořitele, který se s otcovskou péčí postaral, aby každé kvítko mělo krásný šat a každý pták měl svou obživu. A člověk – když to vidí – aby slavil svého nebeského Otce a Stvořitele a radoval se a chválil jeho dobré dílo.

To je osvobodivé vyznání. Osvobozovalo ze strachu před všemi těmi božstvy – před modloslužebným otroctvím a dávalo radost ze života: Když se přírody a země nebojím, mohu ji užívat, mohu ji zkoumat. A i když všemu nerozumím, nemusím se toho bát, neboť vím, že vše je dobrým Božím stvořením, jemu poddáno a jemu musí dobře sloužit.

Dnes ovšem žijeme v jiném světě než Izraelci – mnoho z jejich tehdejších strachů a pověr a představ je dávno překonáno. I když s překvapením sledujeme, jak se dnes mnozí lidé k pohanství rádi vracejí a opět ctí božskou matku Zemi, věří na astrologii a všelijaké božské síly v přírodě i v člověku. A jiní naopak propadají strachu při pohledu na nekonečný vesmír a vlastní malost, bezvýznamnost – při pohledu na nesmyslnost všeho, co se ve světě děje, marnost všeho dobrého úsilí. Ztratili jsme víru ve vědu a pokrok – poznali, že věda a technika vše neřeší, ba že mnohé – a veliké problémy naopak zavinila – všechno je tak složité a temné – a nakonec nám hrozí nejspíš zkáza všeho živého – příroda je tak znečištěná, že už to nejde napravit, podnebí narušené, přibývá katastrof a lidstvo je vůči nim stejně bezmocné jako kdysi…

I tady – uprostřed těchto obav a úzkostí a beznaděje zní slovo vyznání „Věřím v Boha Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země“ – osvobodivě – dává novou radost a novou naději. Není vše jen náhoda ani naopak nutná zákonitost, se kterou nic nezmůžeme. Je to Boží záměr – Bůh chtěl, aby vše bylo dobré. Kdyby to nechtěl, byla by tu ta nicota a prázdnota a tma – jako na počátku. Ale Bůh chtěl, abychom tu byli – a chce to a nepřestává o to pečovat. Proto vše tak moudře uspořádal a dál vše drží ve své ruce a chrání – chrání život každého člověka i přírody. To nás povzbuzuje, abychom také volili a chránili život, a ne smrt; pokoj, a ne válku a násilí; ochranu přírody a ne její sobecké využívání a zneužívání.

Věřící člověk ví nejen o tom, že nebe a země je dílem Božím, ale poznal také, jaké je dílo lidské: To zná z mnoha jiných biblických míst: že stvoření je porušeno, že hřích jakoby otevřel branku, kudy nebytí, chaos, temnota a zkáza a smrt proniká a ohrožuje vše, co Bůh stvořil. Apoštol Pavel to vyjádřil tak, že všecko stvoření „lká a naříká a čeká na vysvobození“ – poněvadž je narušené a samo se nemůže zachránit. Jeho účelnost a spořádanost je převrácena v nesmyslnost a marnost. Lidé si nejsou bližními a bratry a nemilují se, neslouží jeden druhému, ale hledí jen na druhém vydělat, využít ho, potrápit. Člověk přestal chválit svého Stvořitele a chválí jen sám sebe. Neužívá stvořených věcí jako dobrý hospodář, nepečuje o ně, ale krade a současně otročí tomu, co nahromadil…

Ale Bůh si nenechá vzít z ruky, co mu patří. Vyznání víry nekončí prvními slovy, ale pokračuje: Připomene nám, že Ježíš Kristus přirazil tu branku nicoty. Zavřel dveře smrti, svázal ji pevným řetězem a chystá nové stvoření. Tolik ohrožené stvoření má zaslíbení, že bude vysvobozeno ze služby marnosti. Kde se člověk vrací k Bohu, smí nahlédnout zase do jeho slávy a ve víře v Krista bránit nicotě, tišit pláč a navzdory posměchu či strachu ostatních, vyzná Boha Stvořitele, který z lásky učinil vše, co jest.

Vždyť čím začal? Že stvořil světlo, aby bylo jasno. A když hrozilo, že temnota opět zahalí lidský věk, Bůh Stvořitel opět zasáhl: Poslal Syna jako světlo světa, abychom chodili ve světle, netápali v temnostech, nehynuli, ale měli život – dobrý a plný radosti.

A i když vše, co známe – náš život, nebe i země – pominou, Bůh Stvořitel a jeho Slovo nepominou. On zůstává stejně mocný a stejně dobrý a už nyní chystá nové nebe a novou zemi, nové stvoření. Ne my, ale On vše dokoná.

Tak věříme, a proto se jej držíme, ať přijde cokoli, co s námi otřese – osobně či celou společností a celým světem. Ten, který nás stvořil, chrání každého z nás a nás všechny společně ve své mocné ruce. A není síla, která by nás z jeho ruky mohla vytrhnout. Amen.

Na slyšené Boží slovo odpovězme vyznáním své víry podle Apoštolského vyznání: Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista Syna jeho jediného, Pána našeho, …