Lk 15:20  Když ještě byl syn daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.

Introit: Ty jsi, Hospodine, Otec náš, vykupitel náš, toť jest od věčnosti jméno tvé. (Iz 63,16 Kral. překl.)

Písně: 158; 370; 645; 694

Čtení: L 15,11-24

Milí bratři a sestry,

„Věřím v Boha Otce“

Hned na začátku v Apoštolském vyznání víry přidáváme za slovo Bůh, slovo Otec. Je to první, co o Bohu vyjadřujeme. On je nám Otcem a to znamená my jsme jeho dětmi; já jsem jeho dítětem – synem nebo dcerou. Věřím v Boha Otce. Věřím, že Bůh je mým Otcem. To říkáme, ačkoli samozřejmě všichni máme svého biologického otce. Ačkoli známe tituly jako „otec vlasti“ nebo dokonce „tatíček“ a nezpochybňujeme je. Jak je nám však Bůh Otcem?

Musíme připustit, že Boha za Otce pokládají i jiná náboženství než křesťanství. Samozřejmě v židovství je Bůh Otcem všeho stvoření a pak i Otcem Izraele. Ale také např. v antice byl Zeus označován „za otce lidí a bohů.“ (Homér). To jistě vypovídá o přesvědčení, že Bůh stojí jako Otec u počátků lidské existence, ale i o tom, že je vůči nám, svým dětem, svrchovaný, má nejvyšší autoritu. Credo však nepředstavuje Boha Otce jen s těmito vlastnostmi. Bylo chybou církve, když si vystačila s tímto minimem a o Bohu učila jen jako o svrchovaném patriarchovi, proti němuž se nikdo nesmí ozvat a už vůbec ne se mu protivit. Zbytky tohoto pojetí, moderním lidem velmi nepříjemné, ještě dožívají. Ještě se občas setkáme s lidmi, kteří se vůči takovému Bohu brání. Protože samozřejmě nešlo jen o učení, ale i o převedení takového modelu do lidských vztahů. Na místě Božím byli vladaři ve velkých královstvích, ale i republikách. A v malém: někteří otcové v rodinách, nadřízení vůči zaměstnancům, učitelé vůči žákům atd. Vládli po dlouhá staletí mnohdy velmi svrchovaně, nenapadnutelně a také bohužel i necitelně. Nedivme se, že dosud s tímto staletým modelem někteří lidé bojují a alergicky nad sebou nepřipouštějí žádnou autoritu. Ani autoritu Boží. V základních životních otázkách se naučili bez Boha obejít.

Od těchto dějinných zkušeností se teď vraťme k Bibli a Ježíšovu podobenství. Nikdo jiný než Ježíš, Boží syn, nezná nebeského Otce tak dobře. Podobenství užíval právě pro srozumitelné přirovnání Božích věcí k našim pozemským. Obraz nespokojeného syna a milujícího otce dobře vystihuje i naši situaci. Člověk se Bohu odcizuje okamžitě, jakmile si nechá namluvit, že jej Bůh chce omezit v jeho samostatnosti a rozletu. Začne jej nesnášet jako kontrolora a autoritářského patriarchu. Neopakuje se tak ona známá počáteční situace v zahradě, kde si to již první lidé, Adam a Eva, chtěli zkusit podle svého? Měli poslouchat Hospodina, ale nechtěli. Podobně i ten syn z Ježíšova podobenství měl poslouchat svého otce a žít v jeho domě. Proč se z toho bezpečného a dobrého prostředí člověk chce vymanit? Zdá se to být proti zdravému rozumu. A přitom to všichni dobře známe. Lidé se stále znovu chtějí od Boha odtáhnout. A mnozí už to udělali a odcizili se. On nám však ne. Jemu my cizí nejsme. Dokonce ani, když o něm nevíme, nebo když s ním chceme skoncovat. Jako ten syn, který odešel z domu, protože chtěl žít sám podle svého. Jakou měl představu, jaký plán? To nevíme. Jen si to užít… Hlavně už chtěl mít vládu nad svým dědictvím a být z Otcova dohledu. Cizina, to je výraz pro vzdálenost z domova, z dosahu těch, kterým jsme patřili. Z dosahu Otcova.

Mnohokrát jsme toto podobenství četli a vykládali. Skoro vždycky někdo řekl: Ale ten syn měl na to právo! Proč by si to nemohl zkusit sám! Není to snad projev dospělosti, žít sám za sebe? – Ale vždyť on mohl! To je první rozdíl od těch tradičních představ o Bohu Otci. Ježíš říká, že otec synovi jeho podíl vyplatil a nechal jej jít. Je to stejné, jako vidíme v moderní a postmoderní společnosti. Bůh lidi nepostihne trestem, když se mu vzdálí. Vlastně o tom i čteme v Písmu, že už Izrael se mnohokrát rozhodl žít bez Hospodina a nahradil jej jinými bohy. Ti však k němu milosrdní nebyli.

Dnes, když se říká, že pojem otcovství je téměř vyprázdněn – ba někteří myslí, že se stává zbytečným, se zdá o to obtížnější vyznávat víru v Boha jako našeho Otce. Není divu, pokud jsme dosud věřili v Boha Otce, jako v přísného patriarchu, který především vyžaduje poslušnost a kázeň. Ale náš Bůh, o němž svědčí Písmo, přece takový není! Boží otcovství není panovačné a už vůbec ne zotročující.

Vždyť synovi dává volnost. Sám sebe však přitom nevyváže ze vztahu lásky a věrnosti vůči svému dítěti. Je zřejmé, že jej vyhlíží, vybíhá na cestu a dívá se do dálky, do té ciziny, s nadějí… A když syna opravdu uvidí, jak se blíží – zbídačený, plný lítosti, s předsevzetím omluvit se – tak mu běží naproti a objímá jej a líbá. Teď teprve má syn příležitost vyznat svůj hřích a prosit o odpuštění. Ve chvíli, kdy už je v otcově náruči. Tam prožívá moc velikého odpuštění. Cítí, jak se otec nade všecko raduje z jeho návratu. Nevyčítá. Zdobí syna jako prince a hned uspořádá hostinu na oslavu. A pak zve všechny doma k jednomu stolu a chce, aby se radovali, že syn, „který byl mrtev, zase žije. Ztratil se a je nalezen.“ Tak vypadá Boží odpuštění. Navzdory svévoli, neposlušnosti, nevděčnosti syna, otec přece jeho život dovede ke šťastnému konci. On je Otec milosrdný a nesmírně milující. Jeho láska k nám nezná mezí. Postava běžícího starce, na kterém všechno vlaje a který třeba slzí, když vidí své nešťastné dítě na cestě, rozhodně není majestátní. Náš Bůh se však z lásky k nám takto ponižuje a riskuje, že sklidí od přihlížejících posměch a opovržení.

Takto s námi, často odcizenými a nesměle se vracejícími, Bůh jedná. Nepřestává vyhlížet děti, které se dosud z ciziny nevracejí. A opravdu, ne každý marnotratný syn se nakonec k otci vrátí. Bůh však nechce ztratit ani tyto své děti. A takového Otce nám dosvědčil Ježíš svým vlastním údělem. Bůh, v něhož věří křesťané, je totiž především Otcem Ježíše Krista. „Nikdo nezná Otce než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11,27) Tak tomu je: Pán Ježíš, Boží Syn, nám Otce zvěstoval svým učením. A svými činy projevil Boží moc i dobrotu vůči lidem. Teprve však na Ježíšově utrpení smíme vidět docela, kam až Boží láska zašla. Vždyť on, Ježíš, neztroskotal a neskončil potupně na kříži proto, že by pohrdl Otcovou láskou. Že by utekl z otcovského domu a marnotratně všechno prohýřil. On naopak pochopil Boží lásku a přijal své utrpení dobrovolně. Nechal posměváčky, ať jej označují za ztroskotance. Ať volají: „Jsi-li syn Boží, sestup z kříže!“ Nesestoupil. Nevyvlékl se ze vztahu lásky a odpovědnosti vůči nám, svým bratřím. Dokončil své dílo až do hořkého konce a tak splnil vůli Boha Otce. „Otče můj, ne jak já chci ale jak ty chceš.“ (M 26,39)

Jsou lidé, kterým je odporné uvěřit, že by Bůh dobrovolně prohrál. A proto pokládají Kristův kříž za bláznovství. A jsou takoví, kteří, směle prohlašují, že tehdy na Golgotě umřel Bůh sám. Nedokázal se o sebe postarat. Nedokázal zatočit se svými nepřáteli. Takového Boha prý člověk nepotřebuje! Podle těchto představ z Boha Otce zbude na světe opravdu jen zastaralý, neužitečný obraz: patriarcha, který žádá jen slepou poslušnost. A nebo ztroskotanec na kříži.

Věřím v Boha Otce všemohoucího

A přece první křesťané do vyznání víry přidali další slovo o Bohu Otci, kterým jej za jeho čin lásky oslavují. Totiž, že On je Bůh „všemohoucí“! Po tom, co jsme výše řekli o údělu Božího Syna, je jasné, že se tím nemyslí Bůh schopný všeho. Bůh, který by zasahoval v přírodě a politice nečekaně a proti všem zákonům, které sám dal. Jeho všemohoucnost tkví v něčem důležitějším. Bůh navzdory překážkám, které mu my lidé klademe, navzdory naší nevěře i nepřátelství, zůstává věrný a své dílo záchrany světa dovede do konce. Když říkáme „věřím v Boha Otce všemohoucího“, tak vyznáváme především toto: Náš Bůh je ten, který vzkřísil svého Syna, Ježíše Krista, z mrtvých! Vzkřísil toho, který se postavil na místo Bohu ztracených synů a dcer. Vyšel do té ciziny za námi – a tam opuštěn všemi, vzdálen Bohu i lidem, se nechal odsoudit, vysmát a zabít. Právě pro tuto oběť však jej Bůh Otec nenechal napospas smrti a vzkřísil jej z mrtvých. Tak se přiznal ke všemu, co Ježíš učinil. Tak to potvrdil. Totiž, že všem chudým, kterým zasliboval Boží království, i všem hříšníkům, kterým zvěstoval odpuštění, se skutečně otevřel nový život. (P. Pokorný)

Proto také Ježíš, který Boží plán se světem dokonal a na sobě zviditelnil, má jediný právo zacházet se slovy „Bůh Otec“. A on – světe div se! – zpřístupnil nám, nevěrným lidem jedinečný nárok oslovovat Boha „Otče“! V něm, v Kristu, nám Bůh totiž dal sám sebe; doslova tělo a krev. A kdo jej takto přijímá, ten smí spolu s Ježíšem Boha oslovovat „Otče náš.“

Modlitba: Bože, všemohoucí Otče našeho Pána Ježíše Krista, chválíme tě a děkujeme ti za to, že ses s námi, svými dětmi, spojil v jeho těle a krvi, a tak jsi nám propadlým smrti daroval život! Amen.

Na tvé slovo odpovídáme nyní vyznáním své víry: Věřím v Boha Otce všemohoucího, …

Poslání: „Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste ducha synovství, v němž voláme : Abba, Otče!“ (Ř 8,15)