Mk 9:24  24 Chlapcův otec rychle vykřikl:„Věřím, pomoz mé nedověře.“

Introit: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. (Žd 11,1)

Písně: 667; 418; Ž 30; 550; Požehnání (Moravetz/Pejla)

1. Víra je postoj a vztah

„Věřím, pomoz mé nedověře!“ – Tak vykřiknul otec nemocného syna; otec, který se mnoho let musel dívat na utrpení dítěte; otec, který patrně vyzkoušel všechno možné, aby se syn uzdravil. Ale s jeho nemocí si až dosud nikdo rady nevěděl. – Mnozí známe takovou situaci v nejbližší nebo širší rodině. Léta trápení, odříkání, roztrpčenosti, kdy člověk obviňuje sebe, okolí i Boha za to, co musí snášet – a o to je vše horší, když to musí snášet vlastní dítě.

Na takovém bolestném případu, který snad nikoho nenechá lhostejným, se dnes pokusíme vyložit, co vlastně znamenají první dvě slova v Apoštolském vyznání víry: „Věřím v Boha.“ A právě na takovém případu, který je lidský a velmi pochopitelný, máme vidět, že věřit v Boha není nic neosobního, že to není nauka ani zděděná vlastnost.

Milí přátelé, když nyní začínáme v kázáních vykládat celé Credo, čili Apoštolské vyznání víry, tak musíme hned zkraje vyloučit všelijaké mylné názory na to, co je víra. Myslím, že každý jste se s tím už v životě setkali. Totiž s jedním nebo druhým zmíněným názorem. Víra-nauka, nebo víra-zděděná vlastnost. Uměli jste na jeden nebo druhý názor odpovědět? Vysvětlit, že moje víra, naše víra, je něco jiného a co to znamená, když řeknu „Věřím v Boha“? První mylný názor, který se vyskytuje tedy slýcháme ve větě: „Ty ses víře naučil. Ty se pohybuješ mezi lidmi, kteří tě to mohli naučit. Dali ti číst potřebnou literaturu, vzdělávali tě třeba už od nedělní školy. Není tedy divu, že věříš v Boha.“ A druhý, ještě častější názor může znít třeba takto: „Tys víru zdědil, protože ses narodil do pobožné rodiny. Pro mě to není, protože u nás doma se nikdo nemodlil a do kostela nechodil. Ty to máš prostě z rodiny, máš to v genech.“ – Schválně jsem tento názor formulovala lidově, protože mám sama zkušenost, že takto se lidé k mé víře vyjadřují. A já se jim snažím vysvětlit, že víra není ani nauka, ani zděděná vlastnost.

Jak vyjádřit, co víra je? Když si v mysli promítneme Apoštolské vyznání víry, tak už jeho forma napoví, že to není víra sama. My přece nevěříme „v „credo“, v toto apoštolské vyznání. Všichni teologové, kteří v prvních čtyřech stoletích přidávali věty k těm prvotním a nejstručnějším o tom, kým je pro ně Ježíš – totiž nebyli nestrannými vědci a spisovateli, ale zaujatými vyznavači, kteří jeden každý sám za sebe říkal „věřím v Boha“, já věřím… Věřím, že Bůh je takový a takový vůči mně a světu, já s ním mám takovou zkušenost, takto jsem jej poznal. A bude následovat, že je mi Otcem, projevil se jako Boží Syn a působí stále jako Boží Duch. To vše budeme probírat později. Důležité dnes je položit důraz na ten osobní postoj každého křesťana, vyznavače, který má vyjádřit před světem, že věří. Ne vysvětlit, co víra je, ale sám se ukázat jako člověk, který na Boha spoléhá, Bohu důvěřuje, s Bohem ve svém životě počítá a hlásí se (nahlas) k tomu, čemu věří a na čem se shoduje s ostatními křesťany.

Pak ovšem je potřeba vyjádřit, že tomu také rozumíme, když říkáme „Věřím v Boha.“ Například tak, že vyprávíme svůj osobní příběh, z něhož ostatní pochopí, že Bohu věříme. Že Bůh sám nás o sobě přesvědčil. Naslouchající přítel nebo veřejnost má pak možnost z našeho vyprávění poznat, že jsme nalezli někoho, komu nade vše důvěřujeme. Tak se totiž liší víra od nevěry – že věřící člověk jednou provždy nalezl toho, jemuž může věřit.

2. Čemu/komu věříme.

Jeden životní příběh jakéhosi otce zachytil evangelista Marek a my jsme jej před chvílí přečetli. Ovšem, v tom příběhu vystupuje i Ježíš. A vystupuje tam docela osobně, lidsky, solidárně a také rozhodně. Ale hlavně soucitně. Nemůžeme jej podezřívat, že se tam objevil jako nějaký mimozemský zjev, kterému se zrovna, náhodou zachtělo lidem pomoct. Ani jako naprogramovaný robot, kterého je nutné jen správně otevřít a spustit. A už vůbec ne jako idea, která člověka pomocí meditace přenese do jiné dimenze a tak jej zbaví tíživé tělesnosti, jaká se projevuje právě v nemocech.

Samozřejmě bychom mohli barvitě mluvit o tom, čemu všemu jsou dnes lidé schopni věřit. Jakým doslova nesmyslům věří – od ufonů, přes sudbu ve hvězdách, až po věštění z pohybu kyvadélka, karet nebo kávové sedliny. S jinými podobami stále téhož se museli vyrovnávat už staří Izraelci. Modly mají různé podoby, společné jim však vždycky je, že na ně není spolehnutí; jsou velmi vrtkavé. Nám však Písmo svědčí, že Bůh je jiný. Je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým; tedy osobním Bohem živých; věrným, spolehlivým a neskonale milosrdným. Vstupuje s námi do vztahu pomocí slova a čeká i na naše vyjádření. A tak jako Izraelští, tak ani my dnes nemusíme o Bohu mluvit jako o neosobním jsoucnu, ale jako o milujícím Otci, v jehož rukou je i naše budoucnost. Znovu tedy, nemluvíme o víře jako takové, ale o Bohu, který je takový a takový. Tak a tak se vůči nám projevuje. I když okolnosti svědčí o tom, že spějeme k zániku, ke smrti a svět k destrukci, tak člověk, který věří Bohu, nepodlehne a nevzdá budoucnost. Protože Bůh prokázal, že budoucnost je v jeho rukou a je to budoucnost smysluplná.

A tuto Boží budoucnost docela historicky a na určitém místě nabídnul onomu otci posedlého syna Ježíš. Všimněme si, ten syn byl zle posedlý, posedlý zlým duchem. Máme rozumět, že byl až dosud v moci nějakého zla, které mu vládlo a sužovalo jej tak, že ten chlapec po mnoho let, opakovaně sám sebe ničil. Evangelista to však vykládá tak, že to byl zlý duch, kdo „jej často srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil.“ A také: ten chlapec nemohl mluvit! To znamená, že sám nemohl oslovit Ježíše, nemohl se modlit a volat o pomoc sám za sebe. Máme před sebou – ne diagnózu -ale spoutanost, posedlost člověka, kterého zajalo něco, co je proti všemu rozumu, proti všemu dobrému, proti životu samotnému. Nutí jej škodit sám sobě. A nikdo neví, co je toho příčinou. Proto to pojmenovávají zlý duch. Vždyť, řekneme, proč sám sobě ubližuje? Stačilo by, aby přestal. Ale on si prostě nemůže pomoct a nikdo z lidí nemůže pomoct. Dokonce ani Ježíšovi učedníci si s tou posedlostí nevěděli rady. Nedokázali ducha vyhnat. Všechno se změní, až když se otec obrátí přímo na Ježíše: „Můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“

3. Modlitba – projev víry

Je toto víra? Nebo teprve její předstupeň? „Můžeš-li, …“ Proto to asi Ježíš opakuje. Cítíme stín ironie, která vyjadřuje pravdu: Samozřejmě, že já mohu. Teď ses konečně obrátil na toho pravého. „Všechno je možné tomu, kdo věří!“ – Už jsme blízko toho, jak se projevuje víra v Boha. Otec toho chlapce nalezl jediného, na něhož se může spolehnout, že jej neodmítne; kdo se slituje; kdo pomůže jeho synovi. A tak ten muž rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře!“ – „Rychle vykřikl.“ Znamená to pro nás „rychle se pomodlil“? Asi ano. Pán Ježíš nakonec učedníkům odpověděl, že „takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.“

Modlitba je ten nejdůležitější projev víry. Kdo se modlí, ten věří. Kdo se nemodlí, nevěří. Kdo se k Bohu obrací skrze jeho Syna Ježíše, ten projevuje křesťanskou víru; víru, které učí Apoštolské vyznání. Když všech jeho 12 článku budeme v příštích nedělích postupně vykládat, není to totéž, co učit a naučit se mu. My se jej budeme také zároveň modlit. Dávat Pánu Bohu najevo, že jsme přijali jeho lásku, jakou on se k nám projevil od stvoření světa až po oběť a vzkříšení Ježíše Krista a založení církve. Všechno, co se s lidmi na světě od té doby děje, děje se na pozadí Božího království, které je již připraveno. Proto i utrpení a nemoci – třeba jako byla ta chlapcova – jsou jen dočasné a svou moc již nad námi ztratily, věříme-li jako tehdy ten otec a modlíme-li se k Pánu: „Věřím, pomoz mé nedověře!“ Ještě někdy pochybujeme. Přemáhají nás slabosti, někdy i těžká pokušení. O to víc máme však volat „Věřím, pomoz mé nedověře!“

Modlitba: Pane, věříme ti! Prosíme, pomoz nám, když slábneme a přestáváme ti věřit. I nás ber za ruku jako tehdy toho chlapce, pozvedej nás, abychom vstali a společně tě mohli oslavovat a s tebou se bez přestání radovat. Amen.

Poslání: Mk 11,22–25