Gedeon – odpůrce baalův

Sd 7:1-8   Za časného jitra se Jerubaal, to je Gedeón, a všechen lid, který byl s ním, utábořili u pramene Charódu. Tábor Midjánců byl od něho na sever, v dolině za návrším Móre. I řekl Hospodin Gedeónovi: Je s tebou příliš mnoho lidu, než abych jim vydal Midjánce do rukou, aby se Izrael vůči mně nevychloubal: Vysvobodil jsem se vlastní rukou. Nuže, provolej teď k lidu: Kdo se bojí a třese, ať se z Gileádského pohoří vrátí a vzdálí. Vrátilo se dvaadvacet tisíc mužů z lidu, zůstalo jich jen deset tisíc. Hospodin však Gedeónovi řekl: Ještě je lidu mnoho. Poruč jim, ať sestoupí k vodě, tam ti je vyzkouším. O kom ti řeknu: Půjde s tebou, ten s tebou půjde. Ale nesmí jít s tebou nikdo, o kom ti řeknu: Ten s tebou nepůjde.  Poručil tedy lidu sestoupit k vodě. Hospodin řekl Gedeónovi:„Postavíš zvlášť každého, kdo bude chlemtat vodu jazykem jako pes, a každého, kdo si při pití klekne na kolena. Těch, kteří chlemtali a podávali si vodu rukou k ústům, bylo celkem tři sta mužů. Všechen ostatní lid klekal při pití vody na kolena. Hospodin řekl Gedeónovi: Třemi sty muži, kteří chlemtali, vás vysvobodím a vydám ti Midjánce do rukou. Všechen ostatní lid ať odejde, každý do svého domova.  Lid si tedy nabral příděl potravy a svoje polnice a Gedeón propustil všechny izraelské muže, každého k jeho stanu; jen těch tři sta si podržel. Tábor Midjánců ležel pod ním v dolině.

Písně: 406; 630; 407; 635

První čtení: L 14,25-33

Introit: Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. (Ž 46,2n)

Milí bratři a sestry,

dalším ze správců lidu izraelského, správně nazývaných soudcové, byl Gedeon. Hospodin jej povolal, když Izraelské sedm let utlačovali Midjánci. A podobně jako tomu bylo s Kenaanci, i tentokrát je psáno, že Hospodin je vydal do rukou Midjánců, protože se stále dopouštěli toho, co je zlé v jeho očích. A také tentokrát přišla chvíle, kdy oni už to trápení a vykořisťování nemohli vydržet a úpěli k Hospodinu o pomoc. A On se nad svým lidem slitoval, jako už tolikrát. Gedeon měl být prostředníkem Božího vysvobození. Byl to ještě mládenec, navíc z bezvýznamného rodu nejmenšího pokolení Manases. Bylo mu třeba dodat odvahy a utvrdit jej v jistotě, že Bůh si jej opravdu povolal do této mimořádné služby. K tomu mu Hospodin laskavě vycházel vstříc a dokonce přistupoval na jeho dětinské zkoušky. Možná někteří znáte tu podivnost s ovčím rounem, jednou mokrým, jednou suchým… Někdy však Hospodin opravdu působí až masivně jednoznačně, aby nás donutil pochopit, že skutečně stojí při nás.

Konečně se Gedeon odhodlává k boji. Pán Bůh je s ním, povzbuzuje ho, naplňuje svým Duchem a Gedeon začne jednat. Nejdřív pokácí a spálí modlu – sochu, zpodobení baale, kterou měl jeho otec na svém dvoře. Zmiňuji to jen pro islustraci, jak hluboko samotný Izrael vězel v modlářství a jak těžké muselo být zbavit se toho. Pak ovšem už nejde o útok na dřevěný symbol cizího boha. Ale o opravdový boj s živými nepřáteli, kteří měli přesilu. Ale Gedeon veden Duchem Božím, jedná už jinak, než by jednal vojevůdce před bitvou normálně. Nestuduje mapy, nepočítá množství střeliva, nehledá spojence mezi sousedy apod. Nesnaží se rozmnožit armádu. On ji naopak – podle Božího příkazu – zmenšuje! To pro něj asi nebylo lehké! Hospodin ho nutil posílat pryč stále další a další vojáky. Ačkoli jich rozhodně neměl nazbyt – ani kdyby všichni byli zůstali. Vedle toho o nepřátelích je v Písmu řečeno, že jich bylo jako kobylek a jejich velbloudů jako písku na břehu mořském. Z osmé kapitoly se pak dá vyčíst, že jich bylo 135 000. A těch, které svolal Gedeon, bylo 32 000. Midjánci s Amálekem měli tedy zhruba čtyřnásobnou převahu.

I řekl Hospodin Gedeonovi: „Je s tebou příliš mnoho lidu – než abych jim vydal Midjánce do rukou.“ – Pozor! Nesmíme slyšet jen tu první půlku věty. A začít počítat a protestovat: Jak to? Příliš mnoho – když je nás o tolik míň? Mnohem důležitější je totiž ta druhá polovina věty: „Já ti je vydám do rukou“ – protože nepotřebuješ tolik vojáků. Já budu bojovat – říká Hospodin – já zaženu nepřátele – jako jsem to už tolikrát udělal. „Pošli domů všechny, kteří se bojí.“ Není jich tu potřeba. Kdo mi nedůvěřuje, nedokáže se na mne spolehnout, nemá tu co dělat. Šli? – Domů odešly dvě třetiny vojska!

Neodpustím si poznámku: Jak by asi vypadaly všechny armády světa, kdyby před začátkem války měli jít domů všichni, kdo mají strach? Kolik válek by možná vůbec nebylo, kdyby vojevůdci vydali takový rozkaz. Kolik životů by bylo ušetřeno… Gedeonovi zůstalo tehdy 10 000 mužů, ale Hospodin řekl: „Ještě je jich příliš mnoho.“ – Midjánců je už 13x víc, ale Gedeon má propustit další bojovníky.

Zdá se, že Pán Bůh Gedeona a s ním izraelské muže zkouší. Předtím si dovolil zkoušet Gedeon Boha: přijmeš mou oběť? Splníš, oč Tě požádám? Předvedeš mi znamení, abych viděl, že jsi se mnou?

Teď zkouší Bůh Gedeona: Dokážeš, že jsi se mnou – že spoléháš jen na mne? Nebo spoléháš na vojáky a zbraně a vlastní taktiku a strategii? Jestli věříš mně, pak ti stačí skupinka odhodlaných, stejně věřících mužů.

Teď bychom čekali, že budou vyzváni ti úplně nejzdatnější, nejlépe vyzbrojení, nejzkušenější a nejvěrnější, aby z nich byl vytvořen elitní oddíl, který provede zásah.

Ale Hospodin jakoby si z Gedeona a jeho armády skoro dělal legraci. Podle čeho vybere? Podle toho, jak se kdo napije vody z potoka. A pro svou potřebu zvolí 300 těch, kteří si k pití neklekli, ale podávali si vodu k ústům rukou.

Pozná se podle toho dobrý bojovník? V čem byla jejich přednost – byli šikovnější, pohotovější? Někteří vykladači tvrdí, že se nepoklonili božstvům potoka a projevili tak čistou víru v Hospodina. Těžko. Jediným důvodem, proč byli Hospodinem zvoleni, byla zřejmě ta prostá skutečnost, že jich byla pranepatrná menšina – 300 proti víc jak 9000.

A o to Hospodinu jde – aby jich zbyla hrstka a aby bylo jasné: ne oni, ne armáda statečných bojovníků, ale Hospodin porazil nepřítele.

„Aby se Izrael vůči mně nevychloubal.“ – Toho je chce Hospodin uchránit. O to se stará, abychom nepodlehli svému přirozenému sklonu, který ovšem všichni máme – totiž že každý svůj úspěch připisujeme sobě a chlubíme se jím a pak zas jen na sebe spoléháme.

Nejde jen o to, že obecně lidsky je sebechvála a vychloubání protivná vlastnost, která nikomu nesluší. V církvi pro ni prostě není místo. Všechna chvála náleží Hospodinu. On je dárcem všeho dobrého, co máme – díky němu žijí naše sbory, schází se naše shromáždění, roste naše obětavost. To není naše zásluha, výsledek naší píle a zbožnosti, věrnosti a práce, výchovy a čeho ještě. To, že církev po 2000 letech ve světě žije, že se neztratila, že ji svět nepřemohl, to je jen a jen Boží milost – nic, čím by se ona sama mohla chlubit.

Vy teď možná namítnete: však my se nechlubíme, my jsme velice skromní. Ano, my si spíš naříkáme, že by to mělo být lepší, že církev neroste, že nás ubývá a peníze nemáme a nic ve světě neznamenáme a nezmůžeme.

Ale tu je nám Gedeonův příběh také dobrým poučením a říká: neklesejte na mysli, když vidíte, jak se vaše malé počty ještě více umenšují. Když vás ubývá a vaší moci ubývá – to neznamená konec. Což když to je také – jako tenkrát, když se rozpouštěla Gedeonova armáda – co když to je začátek vítězného díla Boží záchrany?

Byly doby, celá staletí, kdy se dalo mluvit o křesťanských národech křesťanské Evropy. Dnes kdekdo straší, že s křesťanskou Evropou je konec – tradiční církve doslova mizí a na jejich místo nastupují buď staré pohanské pověry nebo úplně cizí náboženství, jaká jsme znali z jiných konců světa.

Ale my přece věříme, že vše je dál v rukou Božích. Nechystá se Hospodin k činu záchrany uprostřed našich dnů, když krok za krokem redukuje, umenšuje – až hrozivě zmenšuje počty církví a jejich členů? Co když dnes říká: „Ještě je lidu příliš mnoho?“ Ještě je v církvi plno těch, kdo sice byli kdysi pokřtěni a možná i konfirmováni, ale tím to pro ně skončilo. Ještě tu je příliš mnoho těch, kteří si říkají „věřící“, ale věří kdejakému bludu?

Co když nás, kteří zbýváme, umenšuje, abychom nespoléhali sami na sebe a nevychloubali se, ale učili se skládat jen v Něm všechnu naději? Ne ve svých schopnostech a aktivitách, udatnosti, organizaci, šetrnosti či podnikavosti, ale v Něm samotném?

Naději pro celý svět přece Hospodin nakonec svěřil jednomu jedinému muži; chudému učiteli a poutníkovi, Ježíši Nazaretskému. Tomu ukřižovanému.

Že to zní bláznivě? Možná ano. Gedeon jako velitel tak musel svým vojákům také připadat. – A jemu samotnému tak asi připadaly Boží rozkazy: pošli domů další a další – vzdej se všeho – spolehni se jen na docela málo. Ukaž, že věříš mně, svému Bohu, který si vybral právě tebe, bojácného Gedeona, z nepatrného pokolení.

A nám také říká: odložte všechno, nač jste si zvykli spoléhat, a věřte jen jemu – tomu Ukřižovanému. Zvítězil ten, který byl poražen. Pánem je ten, kterému se všichni posmívali. Kraluje ten, kterého pohlavkovali a plivali na něj. Jestli je i tvým Králem – vzdej se zbraní a prostředků světa. Svět potřebuje k tomu, aby něco vykonal a dokázal, množství času, záruk, jistot, zastánců, příznivců a hlavně peněz a zbraní.

Hospodinu stačí hrstka Gedeonova a nakonec všemi opuštěný Ježíš na kříži. Stačí mu k tomu, aby vítězně dokonal dílo své lásky nám a všemu světu k záchraně. Amen.

Modlitba: Milostivý Bože, Králi světa, tvé jednání je podivuhodné. Tvá spása skrze Krista od začátku připadá světu bláznivá. Prosíme, dej, ať je pro tvé věrné stále novou posilou a povzbuzením k víře. Amen.