Boží radost a naše radosti

Lk 14:15-24 Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu:  Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím. Ježíš mu řekl: Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí.  Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: Pojďte, vše už je připraveno.  A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.  Druhý řekl: Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!  Další řekl: Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.  Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.  A služebník řekl: Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo. Pán řekl služebníku: Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.

Písně: 161; 438; 648; 699

První čtení: Iz 55,1-5

Introit: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Ž 107,1

Milí bratři a sestry,

„Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Tak to pověděl jeden z těch, kdo seděli s Ježíšem u stolu. Pravdivá a zbožná věta. Ten člověk pochopil, že od pozemského stolu s Ježíšem se otvírá výhled k nebeskému. A pochopil, že tento výhled je pro člověka velmi důležitý. „Blaze tomu…“ Dobře tomu, kdo bude mít účast na tom, co Bůh přichystal. Kdo patří a bude patřit do Boží domácnosti. Když si to ten člověk myslí, tak se jistě těší z toho, že Bůh člověku připravil prostřený stůl. A co je navíc krásné: člověk již dnes o tom ví a může se z toho již dnes radovat. Zní to velmi logicky a přijatelně. Ježíš však kupodivu neschvaluje jednoduše tuto zbožnou výpověď, ale odpovídá příběhem, který je plný překvapení. Rozhodně to není nějaká definice, dogmatika, nebo něco takového. To, co Ježíš řekne, se nás týká bezprostředněji; zasahuje nás to v našem života běhu. Ne jen v učení a teoretické víře, ale i v praxi.

V jedné věci ovšem Ježíš tomu člověku přitakává jednoznačně a výslovně. Vypráví podobenství o hostině. Ano, o podílu na Boží budoucnosti, na království Božím se dá mluvit jako o jedení chleba – a přitom si nemáme představovat nějaké okoralé kůrky, nýbrž opravdovou hostinu. „Jeden člověk chystal velkou večeři.“ Je to o hostině naplánované a uskutečněné. V tomto ohledu opravdu k žádnému zvratu a překvapení nedojde. To si pamatujme. Protože Ježíš před námi otvírá jasnou budoucnost. Budoucnost dobrou a radostnou jako je hostina, kam přijdete, abyste se s druhými radovali. A to nikoli s prázdným žaludkem, ale v hojnosti a bezpečí. Na to se okamžitě těší lidé, kteří obvykle o naplnění žaludku musejí zápasit a nebo lidé, kteří jsou sami a radostná společnost u stolu jim velmi chybí. Ale tak už to je. Komu nic nechybí, tomu ani radost Božího království nepřipadá přitažlivá. Ale ten, kdo pozvání přijme, tomu bude blaze. A bude jich mnoho. Pán, hostitel, pozval do svého domu mnoho lidí.

Jenže tady přichází první překvapení. Tady nastává problém. Problém s hosty. Není to podobenství jen o hostině, ale také o hostech. Je to také jejich příběh. A tady se to zaplétá. Tam, kde příběh Božího království, příběh Boží radosti vstupuje do našich příběhů, objevují se komplikace.

Ano, je to také příběh o pozvaných, kteří nic z té přichystané večeře neokusí. „Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“ Tak Ježíš ten příběh uzavírá. To je zvláštní konec, zvláštní výsledek. Nikdo z pozvaných neokusí té hostiny, na kterou byl pozván. Divný vrtoch hostitele, mohli bychom říci, kdybychom slyšeli jen ten závěr. Nejdřív je pozval a pak jim to odepře. Jenomže v tom Ježíšově příběhu je to jinak. Je to divný vrtoch těch pozvaných, co způsobí, že nakonec z té hostiny nic nemají!

Slyšíme tu o pozvání, které přichází nevhod. Když přichází služebník hostitele a vyřizuje: „Pojďte, vše už je připraveno – začnou se jeden jako druhý vymlouvat.“ Jakoby se jim nechtělo tomu věřit. Jakoby oni na to ještě připraveni nebyli. Ještě nemají čas. Co to je za omluvy – či výmluvy? Co to je za zvláštní lidi?

Můžeme si všimnout dvou věcí. Předně: Ty důvody, kterými vysvětlují, proč pozvání na večeři nemohou přijmout, se nápadně podobají ustanovením Starého zákona o tom, kdo měl právo se vyhnout branné povinnosti (Dt 20, 1nn). Podle těchto pravidel nemusel jít bojovat ten, kdo postavil nový dům. Ten, kdo vysadil novou vinici a ještě z ní nesklízel. Kdo se zasnoubil a ještě se svou ženou nezačal žít. (A kromě toho také ten, kdo se bál.) Rozumíme smyslu toho ustanovení: V boji každému hrozila smrt, a tak byl z toho nebezpečí vyňat ten, kdo se ještě nedočkal užitku toho, co dělal. Kdo ještě neužil toho, co dává smysl a radost našim dnům. Jenže ti z podobenství, kteří mluví tak podobně, přece nedostali povolávací rozkaz, ale pozvání na velikou hostinu! Nejsou voláni k tomu, aby nasadili svůj život v boji, nýbrž slyší: „Vše už je připraveno.“ A tak ty jejich omluvy či výmluvy znějí podivně, komicky.

A nebo přece jen tuší správně, že to, k čemu je tento pán zve, bude možná také boj – boj víry? A toho se bojí? Těžko říct.

A to druhé: Ti lidé zde se chovají velmi slušně, zdvořile. Jakkoli jejich omluvy znějí komicky, předpokládají zřejmě, že to onen hostitel pochopí. Jsou vázáni tím, co sami mají, co právě získali, a tak nemohou přijmout to, co se jim nabízí. V prvních dvou případech je to to, co si koupili. První „musí“ (nedá se nic dělat:) jít obhlédnout koupené pole. Druhý je právě na cestě vyzkoušet nové potahy (hned pět!). Nedá se říci, že by dali přednost svým starostem před radostí, na kterou jsou zváni (tak to vypráví Matouš). Spíš tu dávají přednost radostem, které si připravili sami. Uspokojení z toho, co si nakoupili (známe tu radost!), potěšení z ženy, s níž se oženili. Chtějí si raději užít se svým a na svém. To pozvání na hostinu jim přichází nevhod, protože mají své radosti. O ně nechtějí přijít. Jako by jim je to pozvání bralo. Cožpak království Boží nemůže trochu počkat? Co zítra? Dnes jsou na pořadu dne jiné radosti.

To podobenství je příběh o hostině, o hostech, ale také o hostiteli. O něm slyšíme, že když se k němu služebník vrátil a vyřídil mu ty omluvy, rozhněval se. Ani se mu nedivíme. A nebylo by divu, kdyby tady ten příběh skončil: Když nebyl ze strany pozvaných zájem, hostitel se rozhněval, hostinu zrušil a už nikdy žádnou neuspořádal a nikdy nikoho nepozval.

Jenže ten pán, o kterém mluví Ježíš, se hněvá zvláštním způsobem. Ten hněv ho vede ke zvláštní umíněnosti. Znovu pošle svého služebníka a ještě jednou. A znovu posílá své pozvání. V odpověď na to vymlouvavé odmítnutí nejen svou večeři neruší, ale ještě své pozvání rozšiřuje. To je také překvapivý zvrat!

Ti první pozvaní působili dojmem, že hostina pro ně není nic zvláštního. Že se sami umějí o radost pro sebe postarat. Pro ty, o nichž je řeč teď, očividně to pozvání zvláštní je; tak zvláštní, že dokonce budou muset být nuceni, protože k tak krásné hostině by se sami přijít neodvážili. Služebník je má vyhledat na náměstí a v ulicích města. Oni totiž nepřebývají domech. Patrně ani žádné domy nemají. Chudí a zmrzačení, slepí a chromí, to jsou prostě žebráci, kteří nemají vlastní střechu a adresu. A na cestách mezi ploty byli nejspíš k nalezení jim podobní tuláci. Podivná společnost nakonec plní dům toho podivného pána.

Vskutku podivného: pána, který ve svém hněvu jen ještě víc otevírá svoji milostivou náruč. „Blahoslavený, kdo bude jíst chléb království Božím.“ Ano, vskutku tak. Ale jak překvapivý je příběh, který za touhle pravdou stojí! Překvapivý pro lidskou zpozdilost, v níž zaujatost vlastními radostmi brání přijmout radost darovanou, radost velikou, radost poslední. Překvapivý pro velikou milost toho, který tu hostinu Božího království přichystal a také ji uskuteční – s plným domem.

Tak nás ten Ježíšův příběh zanechává s otázkami. Jak je to s těmi tuláky a žebráky, chudým, zmrzačenými, slepými a chromými? Chce snad Ježíš říct, že království Boží je jen pro ně? Jsou snad tihle postižení v Božích očích lepší než ti bohatí a úspěšní? Skutečně to tak vypadá, jako by jim Ježíš dával přednost – nejen v podobenství, ale i ve skutečném životě. Vždyť kdo byl kolem něho nejčastěji? Ale je to tak, že jim Ježíš dává přednost? Není to spíš tím, že oni dávají přednost jemu? Ne, Bible, ani Ježíš nikde neříká, že ti ubožáci jsou nějak lepší než ti druzí. Pouze ukazuje, že mají vůči Božímu království jednu výhodu: umějí naplno a docela bez skrupulí přijímat, když se jim něco dává. A to máme slyšet a tomu máme rozumět právě z tohoto podobenství: to je vůči království to hlavní, to rozhodující!

A pak tu je ovšem ta asi nejdůležitější otázka: Kde se tu v tom podobenství mluví o nás? Kde je v tom příběhu naše místo? To je opravdu otázka, kterou si každý musíme položit sám. Ujišťováni jsme tu o jednom: Pán, který tu večeři přichystal, ji nezrušil, nevzdal to pro nezájem. Jeho pozvání „vše už je připraveno“, zní. A on si ty, kdo „budou jíst chléb v Božím království“ najde. Budeme mezi nimi? Mezi těmi chromými a žebráky? Nebo se spíš podobáme těm, jimž to pozvání království Božího přichází nevhod? V každém případě i k nám přichází. I nám platí. Pán ještě vysílá své služebníky a pravidelně nás zve ke svému stolu, abychom „nezemdleli na cestě.“

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že nás ke svému stolu zveš; také za to, že nás včas svým slovem upozorňuješ, varuješ, abychom tvé pozvání nevyměnili za své radosti. Amen.