Ef 1:3-14   Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů;  v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.  Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny  a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.  V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost,  kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti,  když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal,  že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.  On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání,  abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.  V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého  jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.

Písně: 604; 367; 155; 409

První čtení: Iz 6,1-14

Introit: Hospodin kraluje, národy trnou. Trůní na cherubech, země se zmítá. Velký je Hospodin na Sijónu, nad všechny národy vyvýšení. Nechť vzdávají chválu tvému jménu, velkému a budícímu bázeň – je svaté! Silou Krále je láska k právu. Ž 99,1–4

Milí bratři a sestry,

tento dopis do Efezu, ale později určený celé obecné církvi, je adresován svatým věrným v Kristu Ježíši. To se nám na první poslech musí jevit, že pro nás není, že je to příliš vznešené, honosné oslovení. Zvláště dnes, ve svátek svaté Boží Trojice. A přece je máme přijmout i pro sebe. Každý pokřtěný je totiž svatý. Co je svaté, je Bohem odděleno od ostatního světa, liší se od něj. Svatí mají prostředkovat poznání Boha pro své okolí. V ekumenickém překladu je slovo svatí již vysvětleno slovem bratři. To je také pravda, že pokřtění jsou bratři a sestry. Ale není tím zachycen tento důležitý význam zvláštnosti, ke které si tu na zemi Bůh svůj lid zachovává a o které začíná dopis hned v dalších verších.

Začíná podivuhodnou modlitbou díků právě za to, co křesťany opravňuje, že se smějí nechat oslovit svatí; modlitbou díků za to, že se i nám dostalo svatosti. Je to díkůvzdání za to, že jsme pokřtěni. Také tak se to dá říct. Apoštol Pavel – kterého máme v pozadí vidět jako autora epištoly – diktuje někomu své psaní – přičemž sám je ve vězení. Sám trpí pro Krista, je pod křížem. Tato skutečnost dává oslavnému stylu dopisu zvláštní, vážný a věrohodný podtón. Apoštol píše ve jménu ukřižovaného Pána tuto oslavnou modlitbu, hymnus, v němž se zdá všechno o nás, o světě, o Bohu neskutečně krásné, až přehnané. Vedle této, se naše modlitby asi budou jevit jako přízemní, malomyslné, prázdné. Dnes máme příležitost vyslovit to, uvědomit si, co je vlastně základem naší křesťanské existence. Co nás tak odlišuje od okolního světa. Je toho hodně.

1. Mnoho jsme dostali.

2. Víme o Božím plánu se světem.

3. Na tomto plánu máme mít účast.

ad 1. Nejprve tedy, co jsme dostali. Čím jsme se stali. Vzpomínáte na čtení z Izajáše? Tento pahýl bude símě svaté. Mrtvý zbytek církve. A přece na něm, na tom pahýlu, z toho mrtvého pařezu vyrašil nový výhonek. Símě svaté. Bůh ze své milosti neopustil člověka, nezrušil dané sliby, nepřestal lidi milovat. Tam, kde už to nikdo nečekal, nechal vyrůst novému lidu, živé církvi. Ta se však neobjevila zničeho nic. Vyrostla z veliké lásky, kterou nám prokázal Boží Syn, Ježíš Kristus. To on je símě svaté, které zasel sám Bůh. Narodil se do lidské společnosti, přišel v našem těle. On je tím vánočním ale i velikonočním evangeliem; dobrou zprávou. On změnil náš úděl; poslyšme znovu doslova, jak nám to apoštol v modlitbě chval vylíčil:

V Kristu nás Bůh obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. V něm nás před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří, rozhodl abychom byli přijati za syny,… Jeho, Kristovou krví jsme vykoupeni a naše hříchy jsou nám odpuštěny,… v něm nám byla vtisknuta pečeť Ducha svatého. To všechno nám bylo darováno! Tak radikálně se mění život člověka po křtu – když toto vše pro něj začne platit. Pro tyto dary, pro toto požehnání Boží, smí být křesťané nazýváni svatými, ne pro svou morální dokonalost, ale pro přebohatou milost Boží, z níž se nám těch nebeských darů dostává.

ad 2. Nyní víme o Božím plánu se světem. Boží láska se projevila také důvěrou k našemu vědění a potom jistě i k našemu rozhodování, jak s tím věděním naložíme. My smíme vědět o tom, jaký záměr má Bůh s tímto světem. On, který všechno stvořil a měl právo podržet si to v tajnosti, se nám v Kristu přiblížil natolik, že nám svěřil svůj plán (dosl. svou ekonomii) s celým stvořením: když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. Pro svět tento Boží plán zůstane až do konce tajemstvím. Ano, slovo tajemství se hodí do této souvislosti. Pro křesťana nemá být spojeno se záhadami vesmíru, s dosud neodkrytým děním v přírodě, s lidským osudem. To pravé tajemství je v příběhu Ježíše Krista, zjeveného Božího Slova, vtěleného Boha, který přijal smrt na kříži a svou krví vykoupil tento svět z hříchů. Nyní víme, že cílem Božího plánu se světem je jednota všeho v Kristu. Co z toho plyne? – Je to ohromně osvobozující od všech strachů. Cílem není katastrofa a zánik. Cílem není soud a odsouzení. Cílem je jednota veškerenstva v Kristu. To rozvazuje lidskou mysl i ruce, tak že může dělat věci na této zemi, které mají podle Kristova příkladu platnost i na věčnosti. Křesťan nemusí myslet jen dočasně, s výhledem k jedné nebo několika generacím. Každý čin lásky – jednotně s Kristovou vůlí – má smysl navěky! A to i když se třeba hned a nebo vůbec nedočká uznání, ani odměny v tomto věku. Ano, dokonce to má smysl, pracovat pro Kristovu věc, i když nám v tom nikdo nedá zapravdu a my se nedočkáme výsledků.

ad 3. Kdo Krista ve víře a ve křtu přijal jako Vykupitele a Božího Syna, ten má na tomto tajemství účast. Smíme se jej účastnit. Jak? K tomu míří apoštolova modlitba jako k druhému ohnisku. Když na jedné straně vyjádřil Boží přebohatou milost, jíž se nám dostalo, takže jsme Božími syny a dcerami, vykoupení Kristovou krví a byl nám vyjeven Boží plán se stvořením, pak na straně druhé zasazuje člověka-křesťana na jediné správné místo, do jediné správné činnosti, kterou má jako odpověď na Boží milost dát: abychom se stali chválou jeho slávy. Třikrát o tom apoštol mluví (vv. 6.12.14). My, svatí, křesťané, církev, jednotlivci, bratři a sestry, se máme stát ztělesněnou chválou. To je naše poslání. Byli jsme vyvoleni k tomu, abychom chválili Boží slávu.

To je možná překvapení. Asi bychom přišli na jiné projevy naší víry. Řekli bychom možná, že život poctivého služebníka má větší význam než toho, kdo chválí Boha. Zdá se nám chválení Boží slávy nepotřebné? Bůh právě toto od nás očekává. Boží Syn nám v tom byl příkladem. Apoštol nás k tomu vede.

Nejprve povězme, co konkrétně znamená chválit Boží slávu. Znamená to jednoduše chválit Boha za jeho dobrotu, v níž nám toho tolik daroval, v níž nás vysvobodil z hříchů a smrti, a dal nám velikou důvěru Božích synů a dcer. V tom je Boží sláva, že se toto všechno s námi stalo. V tom je milost Boží – chvályhodná.

Má to tedy veliký význam. Dokonce apoštol na jiném místě mluví o tom, že chvála Boha přispívá k nápravě kosmu (ep. Kol). Jako by se chválami církve nasazovaly věci tohoto světa zpátky na správná místa. Jakoby tím, že církev chválí Boha, vztahy a poměry tohoto světa zapadaly do správných kolejí. Není to najednou v našich očích vznešený úkol? Určitě je! Víme však, jak to máme dělat? Jak Boží slávu chválit? – Zde je to jen naznačeno. Z praxe první církve však je jednoznačné alespoň toto: chválit Boha má církev veřejně, ne pokoutně. Proto také bohoslužby s modlitbami, zpěvy a zvěstováním evangelia a vůbec všechna shromáždění nejsou utajována, ale dějí se svým způsobem před očima a ušima veřejnosti. Kdykoli se může někdo nový připojit. Apoštol Pavel procházel městy a zval lidi do církve, kde najdou zázemí, domov. Zval je na slavnost společenství kolem stolu Páně. Tam se buduje církev, která je potom přitažlivá pro svět. Tak, zevnitř, svým životem má církev možnost podílet se na proměně světa – tím, jak prostředkuje Boží slávu světu. Ne agitací navenek. Ale mnohem více přesvědčivostí a opravdovostí vnitřního života církve. Ukázkou toho, že jsou tu lidé, kteří vědí o Božím plánu záchrany a obnovy světa a už teď se tohoto plánu smějí účastnit. Náš svět, dnes víc než kdy předtím, potřebuje svědectví o naději. A ten, kdo na této zemi chválí, projevuje vděčnost a důvěru pro budoucnost. Svět bez Boha je plný stížností, beznaděje a škarohlídství. Toho se svatí – vyvolení nemají účastnit. Nemusí! Berme to jako osvobození od té většinové špatné nálady našeho světa a společnosti. Lze ji proměnit reálnou nadějí, která je v Kristu. Křesťané nemají náskok v tom, že by na tom teď byli lépe a mohli se povyšovat nad ostatní. Náskok máme jedině v tom, že o spasení víme! Že náš život již dnes je spasením obohacen, protože nás vrací zpátky do vztahu s Bohem, který proměňuje i vztahy mezi lidmi a není omezen možnostmi a omezeností lidského života. A toto vědomí, tato víra, nás osvobozuje k chvalám. Na nich se stav naší mysli pozná. Na tom, jestli církev Boha chválí, se pozná, jakou má naději pro budoucnost, pro tento svět. Duch svatý byl dán, aby nás ujišťoval o tom, že v Kristu jsme opravdu dědicové vykoupení. Bůh si nás vydobyl k chvále své slávy. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi zdrojem naší radosti a chval. Duchu svatý, prosíme, nauč nás novou řeč chválení Boha, našeho nebeského Otce. Ať nás od víry neodradí malomyslnost ani častá pokušení. Amen.