J 15:26 – 16:4  Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést.Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne. Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina. Neřekl jsem vám to na začátku, poněvadž jsem byl s vámi.

1. čtení: Jer 31,31-34

Písně: 355; 370; 381; 632

Milí bratři a sestry,

1. „Až přijde Přímluvce, až přijde Duch pravdy od Otce“. – Ježíš tu dává zaslíbení svým učedníkům i nám pro dobu, kdy on s námi viditelně nebude. Jde o čas existence pozemské církve, náš čas, v němž se nacházíme. O tomto čase Ježíš už předem učedníkům pověděl, jak to tu bude chodit, aby si na to vzpomněli v době, která nebude lehká. V čem nebude lehká? Nu, právě v tom, že on tu už s nimi nebude. Ježíšovo nanebevstoupení, které jsme si připomínali ve čtvrtek, znamená také jeho vzdálení. Že Kristovo vzkříšení znamená jeho svrchovanou vládu, o tom můžeme slyšet, tomu můžeme věřit, ale že znamená jeho vzdálení, to, že tu nijak zřetelně není – to docela přirozeně prožíváme, to vidíme. Pán vystoupil vzhůru a jeho následovníci zůstávají dole, sami. Tak nám to přece nejednou připadá. Máme svého Pána. Počítáme s jeho mocí i s tím, že jednou přijde se svou slávou, ale nyní prožíváme něco docela jiného než slávu. Ježíš to před svými učedníky nijak nezastírá a nedává jim žádnou lacinou útěchu – nýbrž: zaslibuje Ducha Utěšitele.

„To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést“ – nebo také: „abyste se neurazili, nepohoršili“. To je Ježíšova starost – aby se jeho učedníci nedali svést, aby je ta situace nezdeptala. A docela konkrétně naznačuje, co je bude v tom čase ohrožovat: „Budou vás vylučovat ze synagog, ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.“ A skutečně, víme, že první křesťané byli pro svou víru pronásledováni, někdy velmi krutě. Dodnes to v některých částech světa prožívají. (Nemůžeme si ovšem nevzpomenout na to, že ve svých dějinách pak křesťané podobně zacházeli s jinověrci, avšak to teď ponechme stranou.)

My dnes, v naší zemi takto pronásledováni nejsme. Přece však něco z té bolesti toho, že je Kristus vzdálen, také dobře známe. Ježíš tu říká: „To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce, ani mne.“ Leccos i s námi a nám činí, „protože nepoznali Otce“ ani jeho Syna, Ježíše Krista. Neexistuje u nás skupina mezi obyvateli, kterou by církev ve větší míře přitahovala a byla pro ni atraktivní. Když byste přišli na biblickou hodinu pro děti a vyslechli je, dozvěděli byste se, že jsou často ve třídě jediní věřící, že je dokonce spolužáci přesvědčují, aby na takovou hloupost nedaly a do kostela nechodily. Mladí vojáci se při odvodu – tak to říká jeden jejich kaplan – prý z 80% domnívají, že přihlásit se k víře by jim přineslo jen problémy. A tak dále až po ty nejstarší, kteří už se neodvažují žádat své nevěřící děti, aby je nechali odejít z tohoto světa s církevním rozloučením.

Prožíváme všelijaké ústrky, i posměch od těch, kteří „nepoznali Otce ani Krista.“ A on tu není, aby bylo kam ukázat, aby bylo jak ty, kdo ho nepoznali, přesvědčit. On tu není, zato je tu mnoho těch, kdo o něm nic nevědí a nechtějí vědět, kdo ho neznají, kdo s ním nepočítají. Synagóga byla pro tehdejší křesťany symbolem etablovaného náboženství, dnes bychom řekli: symbol sebejisté společnosti zakládající si na sobě, na vlastním receptu na život, do něhož Bůh, nebo cokoliv jiného pouze funkčně zapadá. Máme tedy ještě počítat my s tím, který tu není? Když většina to popírá? Když to nepřináší žádné výhody a snadnější život, zato mnohé nevýhody a nesnáze? On tu není a většina si myslí, že tu není proto, že není vůbec. Máme ještě věřit jinak? To je ta bolest, ta nesnáz, která se nám může stát svodem, kamenem úrazu, pohoršením.

2. A jak tedy chce Ježíš své učedníky před tímto svodem bránit? Ukazuje jim, ano ujišťuje je, že jeho vzdálenost přece nebude znamenat jeho nepřítomnost. Bude tu i dále přítomen – prostřednictvím svědků a jejich svědectví.

Ale, všimněme si dobře, neříká hned: vy mi buďte svědkové. Vy, kteří jste mne přece poznali, můžete o mně svědčit těm, kteří mne nepoznali. Vy mne tu zastupujte. Ne, nedává svým učedníkům především úkol, nýbrž ujištění: nemusíte se bát. Na prvním místě mluví o onom „Přímluvci“ a „Duchu pravdy“, kterého on sám pošle. On sám se postará o to, aby tu bylo o něm svědectví, aby to, čím on je pro člověka, neupadlo v zapomenutí, aby se to nestalo jakousi dávnou bájí, kterou lidé znají nanejvýš z hodin dějepisu, nýbrž aby to bylo připomínáno jako aktuální skutečnost, která lidi nově osloví, ano jako pravda.

On sám se postará. Dokonce říká: „Prospěje vám, abych odešel“. Ten Duch pravdy a Utěšitel, to, že teď tu je Ježíš přítomen právě jako ten, o němž je vydáváno svědectví, to není nějaké nouzové řešení. Není to tak, že by Ježíš odešel za nějakými svými důležitějšími záležitostmi a toho „Utěšitele“ nám tu nechal jako nějakého druhého náhradníka. Ježíš odešel právě kvůli tomu, abychom tu na světě měli takového svědka a takové svědectví. Abychom se s Ježíšem nesetkávali jen jako se zajímavým léčitelem, náboženským myslitelem a hlasatelem lásky k bližnímu, nýbrž jako s tím, v němž je Pravda, ta základní a určující pravda o světě a o našem životě.

Ten zázrak se děje. Všichni s ním máme svoji zkušenost. Všichni jsme se přece díky tomuto svědectví Ducha pravdy takto s Ježíšem setkali – a asi všichni si nějak uvědomujeme, že to není jen síla něčích slov, působivost Ježíšova příběhu, co nás k tomu setkání dovedlo. Není to samo sebou, že to svědectví o Ježíši tady je – navzdory tak mnohým selháním církve, která je měla nést, ale namísto toho všelijak zrazovala, zapírala, překrucovala. Že navzdory tomu nově lidi oslovuje. I v tomto světě, v této zemi, kde většinově převládá názor těch, kteří „nepoznali Otce ani Krista“. Ten zázrak se děje, že navzdory tomu většinovému názoru, navzdory našim vlastním nejrůznějším selháním a pochybám, přece přetrvává a osvědčuje se naše víra v Ježíše Krista jako skutečného Pána a pravou Pravdu v našem životě.

Tak je ten „Duch pravdy“ také „Utěšitel“. Ten, který nás povzbuzuje. Zvláštním způsobem: nevidíme Ježíše, nikdy jsme ho neviděli, ale přece se nám osvědčuje na něj spoléhat, přece cítíme, že má smysl se k němu modlit, přece se nám ukazuje, že jeho cestou jít přináší našemu životu pokoj a radost. Ano, ten život, do něhož nás Ježíš zve a vede, je životem všelijakých trápení, ohrožení, nebezpečí pohoršení, ale zároveň je to život nesený tímto Duchem – Utěšitelem, který nám to dává překonávat.

3. Pak ovšem Ježíš říká svým učedníkům: „Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od počátku.“ To platilo doslova učedníkům. My s Ježíšem od počátku nejsme. Ale ovšem to svědectví apoštolů máme – to je vlastně Nový zákon. A naše svědectví Kristu spočívá základním způsobem v tom, že předáváme dál toto svědectví těch, kteří „s ním byli od počátku“. Na tom není nutno, ani možno něco měnit, protože to je svědectví o Ježíši z Nazareta, jak se setkával se svými současníky v Palestině před 2000 lety. To tajemné, zázračné svědectví Ducha se k tomuto apoštolskému svědectví stále vrací, je činí aktuálním a oslovujícím.

Svědectví o tom, který se od narození v chlévě až po příchod do Jeruzaléma k soudu – nehřál na výsluní přízně společnosti. Nepožíval výhod elity. Nepokoušel se strhnout pro svůj program populistickými hesly a reklamami. Postupoval od člověka k člověku – dnes viděno, velmi neefektivně – věnoval svůj čas a pomoc lidem pro společnost neproduktivním, jako byli nemocní, posedlí, lidem ve společnosti druhořadým, jako byly ženy a děti, nevzdělaným rybářům, opovrhovaným celníkům a jim podobným právě v jejich nepopulárnosti. A především, že touto cestou došel k utrpení a na kříž. To je cesta té Pravdy nad našimi životy a nad celým světem. To je cesta, která nám přinesla pomoc a vysvobození. Cesta Bohem potvrzená a osvědčená.

Ta svědectví Ducha pravdy a svědectví lidských svědků nejsou jedno a totéž. Ale svědčí o jednom a tomtéž, jakoby se sbíhají, vzájemně se podmiňují. Vězme, že nejlepšími svědky Ježíše Krista jsme tehdy, když sami pečlivě nasloucháme tomu svědectví Ducha, jím se dáme ve svém životě potěšovat a vést. A obráceně: nejlépe svědectví Ducha nasloucháme a nejspíše jeho posilu a útěchu ve svém životě pocítíme tam, kde se za to nestydíme před druhými, kde se od toho kvůli nim neodvracíme, jen abychom se nelišili od většiny. Nemusíme se bát: Ježíš Kristus, ten Vyvýšený, se postará, aby tu svědectví o něm bylo, aby neumlkalo a aby mu lidé rozuměli. Ale smíme také vědět: je dobré být mezi jeho svědky.

Modlitba: Přijď Duchu Utěšiteli, Duchu pravdy, aby tvá církev nezůstala odkázaná na lidskou útěchu a lidské pravdy. Dej, abychom se pod tvým vedením vydávali do světa a nesli evangelium všemu stvoření až do dne, který ty určíš a povoláš nás k sobě. Amen.