Ko 4:3-6  Ko 4:2-7  V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu. Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abych mohl zvěstovat tajemství Kristovo, pro něž jsem teď ve vězení, a tak je mohl rozhlásit; neboť k tomu jsem poslán. Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený. Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit.

Neděle Rogate

Introit: Pojďte, slyšte všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal. Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl a své milosrdenství mi neodepřel. (Ž 66,16.20)

Písně:

Ž 66,1–2.7–8; 675; 446,1–3; 446,4,5–5; Požehnání

1. čtení: J 16,23b-33

Milí bratři a sestry,

je to již druhá neděle v pořadí, kdy čteme, že apoštol byl pro kázání evangelia uvězněn. A také druhá neděle, která svým názvem vyzývá nás k něčemu, co máme dělat. Co je v našich silách. Co je správné, aby věřící člověk k chvále Boží dělal. Něco, co nás podrží a naši víru upevní: Před týdnem „Cantate“ – „Zpívejte“. Dnes „Rogate“ – „Proste“. Ve smyslu „Modlete se“. To přinejmenším znamená, že ani příkoří, nespravedlnost či dokonce uvěznění nemají umlčet svědka evangelia – a tím je každý, kdo je pokřtěn. Apoštol píše z vězení v Římě. Ale ani jeho adresáti v koloském sboru na tom v současnosti nejsou úplně dobře. Jejich okolí jim není přátelsky nakloněno. Někdy spoluobčané projevují křesťanům nesympatie, ukazují chladnou tvář. A to není příjemné. Jistě i vy jste se s tím už setkali. S tím okázalým nezájmem o církev, s pohrdavými úsměšky. Měli bychom si to připustit. Když jsme toho svědky třeba v mediích, v projevech politiků. Nebo také v malém; v chování spolužáků našich dětí – patří to nám a skrze nás našemu Pánu, kterého tu reprezentujeme. Nedělejme, že to jsou nějací fanatičtí křesťané, kterým tohle patří. Ne, to dopadá na každého z nás, stojíme-li ve víře a je-li nám jméno Ježíše Krista drahé. Nejedná se ještě o násilí. Ale po pravdě, nestačí někdy, pouhé nesympatie, abychom se stáhli do sebe? Abychom přestali zpívat a modlit se? Dnes však z kázání máme slyšet; že přestat nemáme. Že právě v modlitbě je pomoc. Pomoc pro nás osobně a také pomoc pro ty druhé, za něž se máme modlit. Proto apoštol v závěrečných vzkazech do sboru připomíná dvě věci. Ta první: „V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujete Bohu.“

Ale modlíme se vůbec? Snad ano. A modlíme se dost? Kdo to může změřit, jestli je to dost? Nemáme ve zvyku se navzájem zpovídat a zkoušet, kdy a kolikrát se vlastně modlíme. Natož, co je obsahem našich modliteb. Ale přece. Alespoň ve vypjatých chvílích – ať už radosti nebo žalosti – se někdy jeden druhému svěříme: „To a to se stalo díky Pánu Bohu!“ Nebo: „Za to a to se denně modlím, protože už nic jiného mi nezbývá.“ Ano, modlitba pro krajní situace. To zná snad každý. Ale to nestačí. To nám nemůže stačit. Z apoštolské výzvy plyne, že modlitba má velkou moc. Dlouhodobě. Neochuzujme se o ni. Nejen v okamžiku nouze. Proto říká „buďte vytrvalí a bděte“. Chce to také jistou modlitební kázeň, nějaký režim. Ne čekat, jestli vyjde chvilka. Tuto zkušenost udělali křesťané v mnoha generacích před námi. V řeholních řádech to dospělo k předepsaným hodinám během dne i noci, kdy se k modlitbám vstávalo, chodilo, klekalo. To není nic překonaného. I dnes to mnozí tak dělají. Pro nás však je to těžší, když nám žádný řád nenařizuje, kdy se máme k modlitbě ztišit, odložit práci, přerušit zábavu. Tak proto je dobré opakovat si tu apoštolskou zkušenou radu: „V modlitbách buďte vytrvalí, bděte.“ Vzpomeňme si, že vytrvalost a bdělost Pán Ježíš ukládal svým učedníkům, když vyprávěl podobenství třeba o deseti družičkách, které měly pamatovat, aby měly olej v lampách, až ženich přijde a ony ho budou vítat. Nebo o služebnících, jejichž pán odcestoval a oni se mají zatím věrně starat o svěřený majetek, než se jejich pán vrátí. O této lhůtě, která běží a má svůj cíl v příchodu Páně, bude dnes ještě řeč. Chápeme z toho, že vytrvalost a bdělost není jen nějaké duchovní cvičení, ale je to nutnost, jak dobře vydržet a dočkat se dobrého konce. A co je pro křesťana dobrý konec? – To je, až Pán přijde a řekne: „Služebníku dobrý, byl jsi věrný nad tím, co ti bylo svěřeno, vejdi v radost svého Pána.“ Především za tuto jistou budoucnost v radosti, kterou nám připravil Pán Ježíš Kristus svou obětí na kříži, za ni máme v modlitbách děkovat. A to je to další, k čemu apoštol vyzývá: „V modlitbách buďte vytrvalí, bděte … děkujte Bohu.“ Kdo se vytrvale a bděle modlí, tomu Pán také odkrývá víc a víc radostí, které již dnes přijímáme a které jsou tu díky té radosti největší a poslední.

To tedy bylo to první. V našem křesťanském životě nesmí chybět modlitba jako taková – kvůli nám samým ne. Hned potom však apoštol žádá: „Modlete se také za nás …“ I to je nám potřeba připomenout. Protože my, když už se modlíme, tak nejvíce za sebe a za svou nejbližší rodinu. To ano. Ale za druhé, vzdálenější? A to nejen za nemocné a hladové a pronásledované – i když to samozřejmě do našich přímluv patří, ale i za ty, kteří zvěstují evangelium. To je pro mnoho lidí novinka: za tohle se modlit. A přitom – proto to apoštol také připomíná – právě na tom záleží, aby se ta radost, o které jsme mluvili, dostala do lidských srdcí. Protože bez slyšení evangelia o Pánu Ježíši Kristu se lidé k evangelijní radosti – té časné i té poslední – nedostanou. A sami se nezmění. A svět se pak jejich působením nebude měnit vdobré místo k životu. Ano, tak důležitá je prosba za nositele evangelia. Sbor v Kolosách a všude jinde na světě, i sbor v Hořátvi a v Nymburce, má velikou odpovědnost a veliký úkol: modlit se, „aby Bůh otevřel dveře slovu a tajemství Kristovo, aby bylo zvěstováno“. Tak přesně to apoštol napsal. „Abych mohl zvěstovat tajemství Kristovo.“ Zvěstovat tajemství. Ne vysvětlovat učení. Udržet to zvláštní napětí, že to, co neseme, nemáme ve své moci. Ten zvláštní charakter křesťanské zvěsti evangelia. Víte, že tajemství přestává být tajemstvím, když se do posledního slůvka vysvětlí, logicky dokáže. Když bychom si na ně snad mohli nějak sáhnout. My známe slovní spojení „tajemství víry“, viďte. Říkáme to před vysluhováním svaté večeře Páně. To jediné na vysvětlenou teď mohu připomenout: „Tvou smrt zvěstujeme. Tvé vzkříšení vyznáváme. Na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“ Smrt, vzkříšení a nový příchod. To všechno vypovídá a dotýká se tajemství Kristova, které bylo zjeveno a ke každému člověku se dostává jen působením Ducha svatého. Božího Ducha proto vyhlížíme a prosíme o jeho příchod, abychom věřili a měli na tomto tajemství Kristovu účast. Za to prosíme a máme prosit pro každého posla a nositele tajemství Kristova i dnes.

A nyní, to ještě také k apoštolským pokynům patří, a patří to k chození ve víře, totiž naše jednání a mluvení v komunikaci s okolním světem. Teď ne modlitební, ale civilní. I na tom záleží, aby evangelium, tajemství Kristovo, mohlo být dalšími lidmi přijato. Tohle zase všichni známe. Že nestačí jen krásně kázat a modlit se, ale také to dosvědčovat svým životem. Že naše okolí na nic není tak citlivé a k ničemu tak pozorné jako k tomu, jak se církev a její členové projevují ve světě. A k tomu apoštol říká: „Jednejte moudře ve styku s okolním světem.“ Co to znamená jednat moudře? Rozhodně ne vychytrale, abychom na sebe moc neupozorňovali, že jsme křesťané. Právě naopak. Moudrost je v tom, že využijeme čas, dokonce budeme „vykupovat čas“, který nám je svěřený – abychom jako Kristovi vyslanci působili a jako Kristovi svědkové k němu svým životem ukazovali. Jak? „Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité – tj. doslova okořeněné solí, ať víte, jak ke komu promluvit.“ Ne tedy ledajaké slovo. V 1. listu Petrově apoštol říká „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.“ Víte, že obraz soli, je výmluvný. Bez soli je jídlo fádní, nechutné. Tak i slova bez nadějného obsahu jsou prázdná. Ničemu a nikomu nepomohou. Dnes se může říkat téměř všechno. Odsudky lidí, nepodložené zprávy, opakování nepravdy – to všechno se dnes může a málokdo si z toho něco dělá. Ale celkově to zamořuje ovzduší nedůvěrou a také, to je velmi důležité – beznadějí. Copak se můžeme spolehnout na slovo, které dá některý politik dnes? Vždyť zítra je schopen tvrdit pravý opak. A mnozí už se tomu ani nediví. Ztrácí se smysl pro pravdivost a spolehlivost. Ne tak vy: „Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité/osolené (oběti se solily), ať víte, jak ke komu promluvit.“

A k tomu dodejme, dokud je čas. Čas na to, abychom šířili lásku laskavým slovem a uměli dát odpověď těm, kteří se nás ptají na naši naději. Tento čas je nám vyměřen. Jednou jej nebudeme mít. To je ta lhůta, nám svěřený čas. A velice záleží na tom, čím jej naplníme. Dnes se časem neplýtvá, když vyděláváme. Ale plýtvá se jím, když je potřeba rychle někomu pomoci. Někoho se zastat. A ještě víc, když se mámemodlit, prosit a také povědět někomu o naději v Kristu. To odkládáme s tím, že ještě bude příležitost. Že tohle se nemusí hned. Však ono to počká. Však Pán Bůh počká…

Nepočká – protože on v Kristu přišel za lidmi, kteří už nechtějí žít dál bez naděje. Kteří už nemohou snést nepravdu. Kteří trpí neurčitostí, neosoleností života. A ptají se. Potřebují pomoc teď hned. Jestliže my jim odpovíme, pak jsme svůj čas vykoupili, využili dobře. Víc nemusíme. Ale ani míň.

Pane Bože, prosíme Tě o tvého svatého Ducha, o Ducha moudrosti, který nám v pravou chvíli dá, co máme lidem odpovědět; který nás naučí chodit ve víře, dokud k tomu máme čas. Amen.