Zpěvem oslavovat Boha

Sk 16:23-34  Když je důkladně zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal. On je podle toho rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali.  Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta.  Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli.  Ale Pavel hlasitě vykřikl: Nedělej to! Jsme tu všichni!  Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem na kolena.  Pak je vyvedl ven a řekl: Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?  Oni mu řekli: Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.  A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží.  Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít.  Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.

Písně: Ž 98; 674; 472,1-3; 610

První čtení: Iz 12,1-6

Introit: Hlahol Hospodinu celá země! Pějte žalmy k slávě jeho jména, jeho chválu šiřte chvalozpěvem. Řekněte Bohu: Jakou bázeň vzbuzují tvé činy! Pro tvou nesmírnou moc se vtírají v tvou přízeň i tví nepřátelé. Ať se ti klaní celá země a zpívá žalmy, ať zpívá žalmy tvému jménu. (Žalm 66,1–4)

Milí bratři a sestry,

Toto se stalo ve městě Filipis, kam dospěli dva apoštolové, misionáři Pavel a Silas. A toto je již druhý dům na evropském kontinentu, který se otevřel Kristově církvi. Kde evangelium zapustilo kořeny. Kde uvěřili, že spasení, totiž veškerá záchrana člověka, je ve víře v ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše Krista. Jaký to byl dům? Dům velitele věznice, žalářníka, jak o něm píše Lukáš ve Skutcích apoštolů. První dům, první shromaždiště církve předtím nabídla obchodnice s luxusními látkami, Lydie. I jí otevřel Pán srdce a ona přijala, co Pavel o Ježíši zvěstoval. Nechala se pokřtít a otevřela svůj dům, aby se filipenští křesťané měli kde shromažďovat. Nikdy tomu nebylo tak, že by apoštolové postavili kostel a pak do něj zvali. Ne. Sami ti, kteří uvěřili, dávali k dispozici svůj majetek i své schopnosti. Je dobré něco mít, aby tím člověk mohl sloužit. Tak nás mimochodem Písmo svaté učí hledět na majetek.

Ovšem v případě žalářníka k tomu došlo o hodně dramatičtějším způsobem, než tomu bylo s Lydií. Apoštolové do věznice k žalářníkovi nepřišli dobrovolně. Četli jsme, že tam byli násilně zavřeni. Předtím z nich strhali šaty a nechali je zbičovat. Pak soudcové města nařídili žalářníkovi, aby je dobře hlídal. Jako nějaké nebezpečné zločince! Pavel a Silas přitom jen připravili majitele jedné mladé otrokyně o zisk, když tu dívku osvobodili od nucení předpovídat budoucnost a tak svým pánům vydělávat značné peníze. Nejvíc tedy na jejich potrestání záleželo pánům té dívky. Ukázalo se však, že tohle je citlivá věc. Co kdyby v takovém léčení apoštolové pokračovali! Využívat a zotročovat si jiné lidi nám nikdo znemožňovat nebude! Hned se proti apoštolům postavili i soudcové a pak i přihlížející lid. Byl jim nařízen zostřený režim. Tvrdý arest těm, kteří ohrožují náš zisk! Žalářník je „zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády.“ Vězňové opravdu nemají nejmenší šanci utéct. Ba, oni se nemohou ani hnout! Jistě bolestivé a velmi nepohodlné. Co s nimi bude? – Tak je zastihla noc. Noc v žalářní kobce. Ostatní vězňové spí, nebo se neklidně převalují. Žalářník spí v bytové části věznice patrně v ložnici se svou rodinou. Všechno a všichni zabezpečeni. Na svých místech. Tak jak si to lidé mezi sebou rozdělili. Jedni nahoře. Druzí dole. Hodně dole. V trýzni bolestí a nejistoty; vydáni do rukou svévolných lidí, kteří mají moc. Nemůže to nepřipomenout mnohá nespravedlivá uvěznění v dobách totalitních režimů. Zvůle soudců, populismus, lůza. Peklo na zemi, které si lidé připravují sami. Tam jsou nyní dva vyslanci evangelia, Pavel a Silas. Takto je přijala Evropa se svou antickou kulturou. I tak to lze vidět.

V takové situaci by nebylo divu, kdyby si apoštolové zoufali, kdyby naříkali, nebo i na Boha si stěžovali, že je před tou nespravedlností neuchránil. Ale oni? „Kolem půlnoci se modlili a zpěvem oslavovali Boha.“ Ostatní vězňové se probudili a poslouchali. Co si vyslechli? – Chválu, oslavu Boha, který ty zvláštní muže neopustil ani tady, v kobce pod zemí; v tom lidském pekle, které se však nyní jejich chvalozpěvy proměňovalo v něco neslýchaného. Zpěv zní, až se všechno otřásá. Nemůžeme říct, že hlasy Pavla a Silase byly tak mocné. Začaly se však dít mimořádné věci. „Nastalo velké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta.“ To už není lidská, ale jedině Boží síla. Připomíná ten největší otřes z velikonočního rána, když hrob zabitého Ježíše se otevřel a Pán vstal z mrtvých. Tam, kde je Bůh při svém mocném díle, tam se hroutí i ty nejsilnější vězeňské zdi, železná pouta padají, dveře se otevírají… Tak tomu smíme rozumět. Ne jako nějakému triku. Nebo iracionálnímu divu. Ale jako zvěsti o tom, že před Pánem, který sám vstal z mrtvých, neobstojí žádný žalář, žádné peklo, žádná lidská totalita. Ukazuje se, že ti dva vězňové mají důvod zpívat, chválit a oslavovat Boha, neboť jeho moc je podivuhodná! Pro přihlížející jsou projevy této moci šokující, strašlivé, strach budící.

Proto také první žalářníkova myšlenka byla, že to je konec tohoto vězení a tím i jeho funkce. „Vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli.“ Copak by zotvírané dveře a spadlá pouta mohla vést k něčemu jinému, než k tomu, že všichni vězňové toho využijí a utečou na svobodu? A nečekali bychom to vlastně i my? Že to všechno se stalo proto, aby především Pavel a Silas mohli z vězení odejít? Proč by Bůh něco takového jinak dělal? – Ale ne! Žalářník slyší hlas, který jej musí překvapit podobně jako předtím ona událost: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“ – Zase jen hlas a slovo. Ten hlas, který před chvílí chválil Boha půlnočním zpěvem, teď v poslední chvíli zastavil ruku sebevraha. Žalářník v nábožné úctě klesne před Pavlem a Silasem v domnění, že jsou to nadpřirozené bytosti, nebo alespoň vyslanci bohů. Ti již nesmějí setrvat ve vězeňské cele ani minutu! „Vyvedl je ven a řekl: Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“

Co mám dělat pro svou záchranu? – To je otázka, kterou kladli i Janu Křtiteli a pak Ježíši. Najednou tento žalářník je tím, kdo je v koncích. Ten, který měl moc nad vězni, který mohl znepříjemnit jejich vězení až k nesnesení. Mohl zavřít do klády, koho chtěl! Najednou: „Co mám dělat, abych se zachránil?“ Setkal se s mocí, která je nesrovnatelně větší a pro něho nepochopitelná. Jak to, že neutekli? Kdo může uniknout z takové trýzně, jakou bylo toto vězení, ten to udělá. Ale před očima máme nyní pravý opak. Všichni tu zůstali. A je to on, žalářník, kdo vede dva nejnebezpečnější, tedy společností nejopovrženější vězně z vězení. Už tu nemusel být. Kdyby mu v násilí na sobě nezabránil jeden z těch podivných lidí. Pavel. Přijde trest za to, jak se k nim zachoval? Přijde trest za dosavadní život, v němž působil druhým trýzeň? „Co mám dělat pro svou spásu?“

Oni mu řekli: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ Odpověď zní: Věř! Ne udělej to a to. Ale věř! „A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží.“ Slovo toho, jenž se dostal až do říše mrtvých a tam vyhlásil osvobození. Moc smrti je poražena! Bůh zvítězil svou láskou vůči všem spoutaným a uvězněným. Ať už v kamenném vězení, nebo ve vězení režimu, i vlastní duše a svých zvyklostí, které ke smrti vedou. „Neboť Bůh tak miloval tento svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Tato slova (zapsaná evangelistou Janem) jsou snad nejznámějším křesťanským poselstvím, které se dostávalo do světa ústy prvních svědků. Přetvářela se do mnoha kázání i písní. Za chvíli budeme zpívat: „Ať se všechno otřásá, ať zlo táhne v plné zbroji, Ježíš při mně stojí!“ (EZ 472,2)

Dnešní neděli, Cantate, nás povzbuzuje žalmista, abychom také zpívali a nebáli se zpívat o velikých skutcích Božích na každém místě, kam se dostaneme. Jako Pavel a Silas. Pak se všechno otřásá a pouta padají, dveře i do lidských srdcí se otvírají. Žalářník uvěřil. Ještě té noci – noci, která měla být jen temnou a bezútěšnou – otevřel dveře své domácnosti a pozval dva bývalé vězně k sobě. Z muže, který vládnul nástroji násilí, se stal milosrdný samaritán, který omyl Pavlovi a Silasovi krvavé rány po bičování. A touž vodou, u stejného pramene, jak můžeme jistě předpokládat, se vzápětí nechal pokřtít! A nejen on. Několikrát se to opakuje, že všichni, kteří patřili k jeho rodině a k jeho domácnosti byli také pokřtěni. I oni předtím slyšeli zvěst o Pánu Ježíši Kristu. Moc vzkříšeného může i věznici proměnit v místo svobody. Z nepřátel činí bratry, kteří zvou ke svému stolu k radostné hostině. Žádné lidské zbraně tu nikdo nebral na pomoc. Tohle potřebujeme slyšet. Neplatí to jen pro první století ve Filipis. Bylo tomu tak i dřív. „Jozue ten porazil Jericho“, je nejoblíbenější písnička. Děti si ji volí nejčastěji. Tam hradby, které stály v cestě do svobodné země, do života, padaly, když izraelští troubili. O husitech víme, že jejich chorály naháněly nepřátelům strach. Nebojme se zpívat a chválit Pána, i když třeba nejsme cvičení zpěváci. Pavel a Silas asi také nebyli. Sami osvobození, pomohli šířit spásu dál, takže i jejich věznitelé na ní směli mít podíl. Není toto již kousek království Božího na zemi? Otevřít svůj dům a s radostí zasednout k jednomu stolu i s bývalými nepřáteli? Tak se na zemi šíří církev Kristova. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, chválíme a oslavujeme tě pro tvůj kříž a slavné vzkříšení. Dej, prosíme, aby se toto evangelium šířilo všemi způsoby do celého světa i dnes; i skrze nás; i skrze naše písničky a chvály. Amen.