On usmrcuje i obživuje

1 S 2:1-2 6-8a  Chana se takto modlila:„Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospodinu. Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy.  Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh.  Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje.  Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka; posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy.

Písně: 347; To anděl kámen odvalil!; 152; VP-397.343; 346

První čtení: Mt 28,1-8

Introit: Toto jest den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! (Ž 118,24) – Kristus byl vzkříšen, Haleluja!

Milí bratři a sestry,

je to pěkné, symbolické, že slavíme velikonoce na jaře, kdy nám příroda připomíná, že se otevírá další kapitola její existence. Protože především je to Bůh, kdo sám znovu tvoří: Pán Ježíš Kristus byl vzkříšen k novému životu! Život zvítězil navzdory všem našim námitkám a opačným zkušenostem: Ať už nás životní síly opustily vlivem stáří nebo nemoci. Když docela zmizel zájem o budoucnost, a o jakékoli dění. Velikonoce však zájem o život znovu probouzejí. Bůh sám to umožňuje, že tento život, počínající velikonocemi, má větší moc a sílu než odumírání a zánik. Dnešní biblické slovo to potvrzuje. Žena, která tu zpívá, se jmenuje Chana. Její píseň je vyznáním, které v ní propuklo po dlouhém, smutném čase. Slova, která promluvila přibližně před tisícem let, než se začaly slavit naše velikonoce. V jejich smyslu tehdy ještě neexistovala žádná křesťanská velikonoční víra a velikonoční radost. A přece se věřilo a oslavovalo. Chanina modlitba je děkovná, je to chvalozpěv o tom, že Boží moc vítězí nad smrtí, protože umožňuje nový život.

Chana to zkusila sama na sobě. Její naděje už byla pohřbena. Smířila se už se svým osudem. Už mnoho od života nečekala. Vdaná, ale bezdětná žena v tehdejší společnosti byla odepsaná. Můžeme si představovat, jak chodila po ulicích se sklopenou hlavou. Sama, mlčky se svou bolestí. Když jiné ženy si družně rozprávěly o dětech a jejich hrách a dospívání, tak ona musela mít pocit, že život už pro ni nemá cenu. I když ještě každé ráno vstává, cítí se, jako by už byla mrtvá.

Něco takového se může člověku přihodit, aniž by biologicky umřel. Žije, ale jako by již ani nežil. Bez radosti, strnule, jako stroj. Něco uvnitř něho zemřelo. Uvnitř jeho života. Když mu někdo chce pomoci, ani to nevnímá. Když sedí u stolu, jí a pije jen mechanicky. Třeba sleduje akční filmy, zpravodajství o katastrofách ve světě, nebo hraje hry na mobilu, ale to všechno jaksi bez zájmu, znuděně. Někdy v člověku něco umře, když jej tíží, až přetíží realita, že od nynějška až do konce už bude muset jen ráno vstávat, plnit povinnosti, a to všechno bez zaujetí, jen formálně. Z pestrosti života a jeho barev už se těšit nebude.

Chana nás vede k tomu, abychom se zamysleli a ptali se sebe sama: V které oblasti už je můj život po smrti? Která přátelství již vyhasla? Kde už jsem zpřetrhala nitky důležitých vztahů? Kde už docela bez nadšení jenom jsem? Kde všude už žiji jen ze zvyku, bez schopnosti radovat se nebo se doopravdy rozhořčit? Co všechno už jsem vzdala a za co už nebojuji? Z čeho všeho unikám, aby se nemusela rozhodnout? Kde vlastně už vůbec nežiji, jen přežívám?

Velikonoce nám neslibují jen život po smrti. Nýbrž jejich poselstvím je také, že pravý život je možné žít již před smrtí. Existuje možnost již nyní, dnes začít skutečný život. Vzkříšení dnes, nyní! A byla by to falešná křesťanská pokora, kdybychom se jen trpně poddali svému osudu a pravému životu se vyhýbali. Potlačovali jej, popírali. Kdybychom se jen utěšovali, že ten opravdový život teprve přijde, později, v životě věčném. A předstírali, že tady jej ani nepotřebujeme, že se bez něj obejdeme. Bez pravého života, který Bůh nabízí. Smíme usilovat, modlit se, ba dokonce s pláčem jako Chana o to, co se běžně lidem zdá nemožné.

O velikonocích jsme ujištěni, že život zvítězil. Ne teprve potom zvítězí, ale už zde a nyní. Děkovná Chanina modlitba, které jsme kousek slyšeli, nám dává odvahu brát Boha vážně a počítat s ním, který křísí z mrtvých a znovu vdechuje život. Pro Chanu tento život přišel, když jako žena bezdětná, dávno rezignovaná na své mateřství, nyní dostává syna. Vyslyšel Bůh! Narodil se Samuel.

Přirozeně, velikonoce nejsou žádné čáry máry a je hotovo. A žijeme jako v nebi. Nevyvlékneme se ze všech závazků a okolností, v kterých jsme dosud žili. Jak často se stane lidem starším čtyřiceti let, že na vlastní kůži pocítí, jak je to těžké najít novou práci. Nebo začít nově bez dosavadního životního partnera. Ani své zdraví nemůžeme nahradit nebo nekonečně udržovat bezvadné. Představme si Chanu, že ani ona neměla pak všechno jen růžové. Těžko věřit, že by někdy neprožila bezesné noci, když malý byl nemocný. Starosti, jestli mají dost jídla. A tak dále.

Ale možná Chana zažila něco docela nového. Dostalo se jí nových životních sil, které přesahovaly splněné přání, narozeného syna. Přestaly jí deprese a komplex méněcennosti. Mohla znovu pozvednout hlavu, napřímit se, znovu uchopit svůj život, odvážně se lidem podívat do očí. Její trvalý nářek se změnil ve chvalozpěv. Její celkový stav se proměnil, protože byla vrácena do života. „Mé srdce s jásotem oslavuje Hospodina!“

Když tuto Chaninu modlitbu čteme, uvědomíme si, že Bohu nejde především o to, aby udělal zázrak. Jde mu o to, že „nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka…“ Víte, že prach je spojen s bídou, ale i s naší tělesností, která v prachu končí. Také prach, do kterého nás posadili druzí lidé, kteří nám nic dobrého nepřejí. Ale také je to prach, do kterého jsme zapadli sami, protože už ničemu a nikomu nevěříme, ani sami sobě a zodpovědnost za tu bídu svalujeme na druhé. Bůh však již dnes dává život. A z prachu, do něhož se nám rozpadlo všechno, na čem nám záleželo, z toho prachu nás pozvedá. Vlastní zázrak velikonoc je v tom, že s Boží pomocí se můžeme napřímit a kráčet beze strachu. Žít a cítit život a tak jako Chana z celého srdce chválit Hospodina.

O velikonocích jde tedy také o náš návrat do života, tak jako do něho byly vyslány ty ženy od prázdného hrobu. Měly se vrátit k učedníkům, do svých domovů, do běžného dne. Postupně pocítily, jak k nim život přichází, protože poznaly, že ten Vzkříšený je s nimi; je na jejich straně. I Chana se vrátila do života a zpívala: „Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, který nuzného pozvedá z prachu. On usmrcuje i obživuje.“ Ve své době zazpívala velikonoční píseň. Píseň o Boží moci, která přemáhá smrt, smrt uprostřed života. A On je Bohem života.

O velikonocích však oslavujeme Boží vítězství, ne naše. Podobně jako Chana o tom zpívají i další, kteří se zaradovali, třeba Zachariáš. Bůh v Kristu se zjevil těm, „kdo seděli ve tmě a stínu smrti.“ (L 1,79) I těm, kteří opravdu již jsou ve smrti – i když my říkáme „po smrti“. Jeden současný teolog (Hans Küng) k tomu řekl: „To, že Kristus sestoupil až do pekel, můžeme dnes chápat symbolicky jako možnost, že budou spaseni také ti, kteří patří mezi lidstvo předkřesťanské i nekřesťanské: jako možnost spásy věřících lidí starozákonní doby, kteří křesťanské velikonoční zvěstování neslyšeli; a také všichni zemřelí.“ Objevuje se to i v našich písních: „Kristus umřel za nás, nad peklem zvítězil.“ (EZ 152). Zvítězil nad všemi zlými silami, které chtějí člověka od Boha navždy odtrhnout. Na starých obrazech s tématem sestoupení Krista do pekel často jako první jde Kristu vstříc starý Adam, zástupce všeho nevykoupeného stvoření. I pro něho Kristus vstal z mrtvých.

„Nikdo není svatý krom Hospodina, není nikoho krom tebe. Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka. Posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy.“ Tak nás ujistila Chana, zpívající o Boží lásce sahající až do podsvětí. Podobně však zpívala i Marie, když oslavovala Boha v Magnificatu: „Milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a povýšené ponížil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (L 1,50.52n)

Jsou nebo nejsou to velikonoční písně? Oslavuje se v nich Bůh Stvořitel a Spasitel, který bez naší pomoci tvoří nové, tak jak on chce. A velikonoce jsou okamžikem právě této Boží kreativity: Je to osmý den stvoření, začátek nového stvoření, které dosud nikdo neviděl, nezažil, nečekal. Bůh tu činí nové věci pro všechny, kteří ani nic vidět, zažít, vědět nemohli, protože sami byli na dně, bez naděje. On za nimi musel sestoupit až dolů. A my žasneme, tak jako ty ženy u prázdného hrobu. „V hrobě není, byl vzkříšen!“, slyší ženy, které se bály a myslely, že už je se vším konec. První cesta Vzkříšeného však vedla právě k těm, kteří zůstali v té největší beznaději. Jděte to rychle povědět všem!

Co jsme se u prázdného hrobu dozvěděli: Když tedy až do hrobu jdeme s Kristem, když ani tam nás neopouští, pak také z hrobu půjdeme s ním. Také jeho vzkříšení je tu pro nás. Apoštol Pavel má pravdu, když říká: „ Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ (Ř 6,3–4) A to může být viditelné v našem životě již před smrtí. Amen.

K tobě se hlásíme, vzkříšený Pane, k tobě, který jsi naši smrt vzal na sebe a vyvádíš nás z ní do Boží slávy a Boží blízkostí. Nyní se hlásíme k tvému křtu, k té pečeti, která stvrzuje naši smrt i naše vzkříšení s tebou. Bratře, sestro, kdo se chceš ke svému křtu přihlásit a tak na sebe nově vzít Kristovo jméno a nést je až do konce, pověz to slovy: „Chci, jsem pokřtěn/a v Krista.“

Vyznání víry: EZ 152, Věříme srdečně v jediného Boha