Iz 50:4-9  Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět.  Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.  Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.  Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí!  Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.

Písně: Ž 92; 353; S 284; 178

Čtení: J 12,12–19

Introit: Odpověz mi, Hospodine, vždyť tvé milosrdenství je dobrotivé, pro své velké slitování shlédni na mne.…Buď mi blízko, zastaň se mne, vykup mě kvůli mým nepřátelům. (Ž 69,17.19)

Milí bratři a sestry,

na Květnou neděli si křesťané v kostelích připomínají, jak Pán Ježíš vjel do Jeruzaléma. I my jsme to před chvílí z evangelia podle Jana slyšeli: Jak se Ježíš posadil na osla a vjel do Davidova města. Zástupy mu šly vstříc a vítaly jej palmovými ratolestmi a volaly: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, král izraelský“. Zjevně tedy lid věděl, kým Ježíš je. Ale jen o něco později to římský úředník, Pilát, nechal napsat také na jeho kříž: „Ježíš Nazaretský, král židovský“. Pozoruhodný král, který o sobě řekl, že má vydat svědectví pravdě a že jeho království není z tohoto světa (J 18,36n). V evangelijních spisech se vypráví, kým on je.

Kdo však je ten, který o 600 let dříve prorokoval; jehož slova jsme nyní na kazatelně přečetli? Co ten by nám dnes mohl říci? Pokusme se mu podle jeho slov přijít na stopu.

1. Ten, který tu prorokuje, mluví o svém jazyku a o svých uších. „Panovník Hospodin mi dal jazyk.“ Ale jaký jazyk? Jazyk, jaký mají učedníci. Jazyk těch, kteří jsou v Boží škole a tam se učí. K čemu je takový jazyk dobrý? Co se ten, který má mluvit, od Hospodina učí?

„Zemdleného podpírat slovem.“ Slovem, které on potřebuje. K zemdlenému promluvit pravé slovo a to v pravý čas. Nezmeškat to.

Mnozí víme, jak dobře to může zapůsobit na člověka zemdleného, vyhořelého; člověka, který už nic nečeká od bližních, ale už ani od Boha, když mu někdo, kdo to umí, řekne v pravou chvíli pravé slovo. Přesně takové, které on právě potřebuje. To, které jej napřímí, potěší, pozvedne a vyvede z toho nekonečného „já už nemůžu.“ Jak často jsme to zažili, že právě tohoto slova se nám nedostává. Že naše dobře míněná slova se zemdleného člověka vůbec nedotknou. Jak jsme se cítili být bezmocní!

Zatímco, jak se píše v knize Přísloví: „Jako zlatá jablka se stříbrnými ozdobami je vhodně pronesené slovo.“ (25,11) Nebo „Člověk má radost, když může dát odpověď, jak je dobré slovo v pravý čas.“ (15,23)

Myslím na Židy, kteří v 6. století před Kristem byli zavlečeni do Babylona a tam v exilu zemdlívali, vyhasínali. Lid, který naříkal: „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo.“ (Iz 40,27) Cítili se být svým Bohem opuštěni. A právě za nimi Bůh posílá svého proroka (tzv. Druhého Izajáše) s posláním: „Potěšujte, potěšujte můj lid!“ Člověk, který v našem oddílu mluví, stojí tomuto prorokovi velmi blízko. A ten má zde v této bezútěšné a hrozivé situaci potěšovat a kázat: Hle, zde je váš Bůh. On nikdy nezemdlí, neunaví se. On přichází mezi vás. A odpustil vám. Změna ve vaší bídě je na dosah. Ten, kdo má toto zvěstovat, ten potřebuje jazyk, který mu dá sám Hospodin. Jazyk, jaký mají učedníci; ti, kteří se pilně učí. A nejen jazyk, ale i uši, jak jsme četli. Slyšící uši. Jak jinak má člověk slyšet to, co mu Bůh říká a co si sám říct neumí?

Náš svědek říká: „Panovník Hospodin mi otevřel uši, abych slyšel jako učedníci. Hospodin mi otevřel uši.“ Takže už nebudou zacpány a zavřeny tomu, co on říká a co jako posel mám vyřídit: „Potěšujte, potěšujte můj lid!“

Není to ovšem tak, že tento služebník dostat Boží slovo jednou po vždy a už o ně nemůže nikdy přijít. Panovník Hospodin mu probouzí uši znovu každého jitra, jinak by posel slovo zaspal. To, co Bůh mluví a co jeho poslové mají vyřizovat, je pro každý den nové a každé nové jitro to je potřeba nově slyšet. Podobně jako to bylo s manou, s tím nebeským chlebem na poušti, když každé ráno Izraelcům padala nová. A oni museli každého jitra to, co napršelo z nebe, znovu sbírat. Nešlo to uskladnit do zásoby. Jen vždy čerstvé nasbírat. Podobně Bohem vycvičený jazyk takových učedníků může předat to, co jejich uši od Boha každého jitra čerstvě uslyšely. Přijmout a předat.

V budoucnu o tom apoštol Pavel napíše do Korintu: „Bůh nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ (2Kor 1,3n)

2. Poté, co tento učedník a posel mluvil o jazyku a uších, nyní mluví o svých zádech, tvářích a obličeji. „Nevzdoruji, neuhýbám nazpět.“ Tak se podřizuje Božímu úkolu. Poslouchá a mluví to, co slyšel od Boha. Proto však mu lidé, za kterými byl poslán, začali odporovat. Tohle slyšíme z Bible od Božích služebníků stále znovu, že když byli posláni, tak je posluchači odmítali, osočovali, plivali na ně, bili je a tupili. A tady se zdá, že jsou to právě ti zemdlení, ti vyhořelí, beznadějní, kteří svědectví poslů nedůvěřují. Říkají: „Ti, kdo nás nyní těší, nám lžou.“ Církev je zemdlená, ale ze své bezútěšnosti, ze své krize nechce ven. Tak hluboko v tom vězí.

A jak na to reaguje posel? Nečekaně. – „Nastavuji záda těm, kteří mě bijí“, říká. „Své líce těm, kdo rvou mé vousy. Neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.“ – Proti lidem, posluchačům, kteří jej tupili, se nevzbouřil. Ale nepostavil se ani proti Hospodinu, který jej do té těžké služby vyslal. Nevzepřel se svému poslání. – Když tohle slyšíme, bratři a sestry, nezdá se nám, že takto osamělá a pohaněná lidská bytost může k Hospodinu už jen úpět: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

3. A tu čteme slova svědčící o jeho neskonalé důvěře. O důvěře, v níž nalézá takovou sílu, že odolá a odhodlaně se znovu postaví do služby. Zatvrdí svou tvář, jako by byla z křemene. Nastaví ji vůči všem útokům. Možná i vůči sobě samotnému a vlastní malomyslnosti. Odkud čerpá takovou sílu? Kde nalézá důvěru, když je na dně? „Hle, Hospodin je moje pomoc.“ To opakuje dvakrát – dívá-li se do minulosti i dopředu. „Proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji. Hospodin je moje pomoc.“ V této víře se utvrdil. Z toho čerpá sílu, kterou každý den znovu potřebuje.

Ale tady jde také o otázku: Kdo má pravdu? Kdo je v právu? Má tento posel pravdu, když se odvolává na Hospodina? Nebo mají pravdu ti, kteří jej odmítají a zpochybňují jeho slova?

Na čí straně je Bůh? Podle toho, co se tomuto svědkovi děje, to vypadá, že Bůh jej opustil. Ale on si pevně stojí na svém. Nenechá se zviklat ani tím pokušením, vyvléknout se ze služby a uniknout utrpení. Svým odpůrcům stále znovu namítá: Vy jste nebyli Hospodinem vysláni a pověřeni. Rouháte se Bohu, protože jste falešnými proroky.

Lidé z jedné strany nechtějí slyšet, že jsou na tom zle a že Bůh jejich nepravosti, které volají až do nebe, nechce snášet. Z druhé strany viděno, však je to nepohne k lítosti. Stále se nechtějí obrátit a změnit. A tak raději ve své bídě nechtějí slyšet, že je tu pro ně připraveno něco dobrého. Že Bůh je tu pro ně. A ne proti nim. Ne ponižovaný posel, ale jeho adresáti, posluchači Božího slova říkají: „Bůh stojí na druhé straně. Zapomněl na nás. Je proti nám. Jestli tedy tu vůbec je. A jestli vůbec něco zmůže. Nechceme slyšet žádné prorocké útěchy.“

Proti takovým výčitkám je prorok bezmocný. Sám nemůže dokázat nic. Prokázat, že má pravdu, může jen živý Bůh. A vůči němu tento posel upevnil svou důvěru: „Hospodin je moje pomoc! Kdo chce vést se mnou spory? Kdo mne chce obvinit ze svévole?“

A to již se nám neodbytně připomínají slova z Nového Zákona, která se sem tak hodí: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Kdo nás odsoudí? – Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravicí Boží a přimlouvá se za nás.“ (Ř 8,31nn)

4. Kdo je tedy ten člověk, který k nám z té staré prorocké knihy mluví? Na mnoha místech u Izajáše bychom našli, že Hospodin o něm mluví jako o „svém služebníku (otroku)“. A nebo on sám sebe nazývá „služebník Boží.“ Ale kdo tím Božím služebníkem byl ve skutečnosti, nevíme dodnes. Pravděpodobně nikdo ze známých proroků nebo králů. I když jeho trápení některého z proroků připomíná (Jeremjáše). Možná je tímto Božím služebníkem myšlen ten, který je teprve ohlášen. Ten, který teprve má přijít. Aby zemdleným přinesl slovo, které je pozvedne a vyvede z jejich bezútěšné situace. Ten, v něhož můžeme doufat. Hospodinův služebník, který přichází také pro nás a za námi. Ten, jehož službu a poslání odmítli, on však se přesto nechal urážet, poplivat a zbičovat. A o němž bezpochyby platí, že se spolehl: „Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen.“

Nevíme, kdo byl v té staré prorocké knize míněn, že je tím pohaněným Božím služebníkem. A přece z jeho slov dodnes slyšíme poselství, které nás těší, dává radost a pozvedá, když on říká, že Hospodin je tu pro všechny, kteří zemdlívají a rezignují. Není divu, že tato prorocká slova, která zněla Izraelcům, také od samého začátku pomáhala rozumět křesťanům, kdo je Ježíš Nazaretský. A není divu, že my na tomto Božím služebníku znovu rozpoznáváme rysy Ježíše Nazaretského, toho krále na oslátku a svědka pravdy, který kvůli evangeliu – dobré zprávě, kterou přinesl, byl potupen, zesměšněn a pověšen na kříž. O němž Bůh sám řekl: „Hle, to je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“

On přinesl všem zemdleným pravé slovo v pravý čas. Přišel proto, aby všechny zemdlené a obtížené povzbudil a dopřál jim odpočinout si.(Mt 11,28). Přichází za nimi i dnes. Není dne, kdy by k nám nepřicházel. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tys sloužil věrně až k smrti. Stal ses jediným králem, který usedl na Božím trůnu. Prosíme, dej, ať se ve víře radujeme, že tvoje království je připraveno pro všechny zemdlené, unavené a ustrašené, kteří uslyšeli dobrou zprávu o tvém vzkříšení. Amen.