Neděle masopustní – 11.2.2018

Am 5:21-24   Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění.  Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu.  Pryč ode mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet.  Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.

Introit: Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben. Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný. Z tvého milosrdenství se budu radovat a jásat. (Ž 31,1.2a.6.8a)

První čtení: Mt 5,21-26

Písně: 425; 27,1-3; 517,1-3.12-14; 579

Blahoslavení, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je!

Milí bratři a sestry,

Amos je nám cizí.

Mluví k nám z veliké dálky. Cítíte to také tak? Nevím si rady se zápalnými a přídavnými oběťmi. Patří do jiné doby, která je dávno za námi. V křesťanství nikdy takové oběti nehrály roli. Amos žil přibližně před 2800 lety. Od té doby se změnilo tak mnoho, že jeho řeč o tehdejších bohoslužbách se nám už musí nutně jevit jako vzdálená, nesrozumitelná. Ale, měl Amos také jinou představu o Bohu, než my?

Amos provokuje.

Tím probouzí pozornost. Tlumočí Boží slovo ostře odsuzující bohoslužebné projevy Izraelců: „Nenávidím vaše svátky a slavnostní shromáždění.“ Takto důrazně volá Bůh na Amose, aby to předal dál. „Pryč ode mne s halasem tvých písní!“ To a ještě víc odmítání jsme právě četli. – Ale já zpívám ráda. A ještě víc mě těší zpívat tu s vámi. Zpěv písní ve shromáždění je důležitá část bohoslužeb. Nechci si to zošklivit. A také nemohu uvěřit, že Pán Bůh by nemohl naše zpěvy vystát. I když nejsme nijak zpěvný sbor, přece však zpíváme většinou rádi a upřímně. Když Amos bouří proti svátečním shromážděním, myslím na naše vánoční a velikonoční bohoslužby, na slavnost s dětmi, díkčinění a jiné – a nechci si nechat namluvit, že Hospodin to všechno nenávidí a pohrdá tím. Nechci si to tím starým prorokem nechat pošlapat! Je tu však jeden verš, který se hodí stále a je nám srozumitelný: „Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok!“ (24) Právo a spravedlnost se mají valit, proudit jako čerstvá voda – to je krásný a života plný obraz! Kvůli těmto dvěma větám se celý dnešní prorocký text vyplatí číst a brát vážně.

Jak tedy souvisí bohoslužby a výzva ke spravedlivému životu?

Rozhodně to nejsou dvě oddělená témata. Amos propojuje spravedlnost a právo se svátky a shromážděními pro Hospodina. Kritizuje však, že v izraelské společnosti to stojí proti sobě. On je prorok a jeho úkolem je vyhrocovat situaci a lidi tak burcovat. Pokusme se mu rozumět, i když jsou tu ty zmíněné rozdíly mezi tehdejším severním Izraelem 8. století před Kristem a naší církví 2018 let po Kristu. Amos chce, aby posluchači pochopili, že bohoslužby bez činění spravedlnosti ztrácejí svůj smysl a cíl: Hospodin si nepřeje slavnostní bohoslužby s krásnou hudbou a strhujícím zpěvem, když je vykonávají lidé lhostejní či dokonce nelítostní vůči svým bližním. Hospodin nepotřebuje naparáděné obřady, profesionální hudebníky. Záleží mu na něčem jiném. Aby se při bohoslužbách měnila lidská srdce. Aby jeho slovo přimělo účastníky konat spravedlnost a právo. Bohoslužby, z kterých to neplyne, neplní svůj účel. Už tohle říct je dost provokativní a kritické!

Co jsou bohoslužby? Čím mohou být?

Jsou přerušením toku všedních dní. Vystoupíte z normálu, z práce, ze starostí o rodinu, z všedních povinností a uděláte si čas. Čas k přemýšlení, ztišení. Zapojíte se do známého daného řádu a účastníte se ho. Nestojí to tu na vás. Nemusíte tu nic dokázat a vykonat. Můžete se nechat bohoslužbami provést a nést. Tak každý získá čas pro sebe. Získá odstup od toho, co jej jindy stále zaměstnává a může se nechat inspirovat tím, co při bohoslužbách přichází ke slovu. Člověk se může nově nasměrovat, orientovat. Při bohoslužbách se vydáváme na cestu a něco hledáme. Ptáme se po Bohu: „Kde jsi? Slyšíš mne? Co ode mne žádáš? Jak mám žít?“ Na jiném místě v knize proroka Amose, Hospodin říká: „Hledejte mne a budete žít.“ (5,4) Při bohoslužbách se vydáváme Bohu a svůj život i svět dostáváme do rozhovoru s ním. Necháme se Bohem oslovit, když tu slyšíme biblické texty. V těch biblických slovech také jde o každého z nás a o naše vztahy s bližními. „Kdo je tvůj bližní?“ Ptá se mne Bůh. Ten, kdo tě potřebuje, kdo od tebe něco očekává? – A já i každý posluchač zde, se tím může nechat zasáhnout a může o tom přemýšlet, jak Boží lásku zde a dnes předávat dál. – V tom nikdo není sám. Společně, bratři a sestry, jsme na cestě. Vyrovnáváme se s takovými biblickými slovy. Spolu se modlíme a zpíváme, spolu slavíme večeři Páně. Jsme lidmi s mnoha rozdíly, ale nedělní dopoledne jsme shromážděni ve jménu Božím a tuto hodinu sdílíme společně. A tak jako my, jsou i jiní lidé shromážděni ve svých kostelích a tak jako my, přemýšlejí, co Boží slovo znamená v jejich praktickém životě.

Jak se to projeví, když budeme usilovat o spravedlnost?

Prorok Amos odpověď nenechává na nás. „Právo a spravedlnost se mají valit jako potok, který nevysychá“, říká, „to je Boží vůle.“ Ptá se nás: „Jak a kde se zasazujete o právo a spravedlnost?“ Tak nás oslovuje a my smíme věřit, že Pán nás potřebuje. I my, zdejší křesťané můžeme něčím přispět, aby se společný život v naší zemi dařil. Na mnoha místech. Na příklad v práci, ve škole, při různých politických debatách, se vyskytují skupiny, které se rozcházejí a už spolu dál mluvit nechtějí. Každý se opevní sám v sobě a už s jinými nechce nic mít. Nepřipouští si mínění druhého. My to však můžeme dělat jinak: Můžeme odmítnout tohle strohé dělení na „my a oni“ a s oběma skupinami zůstat v kontaktu. Můžeme mluvit s oběma, neposilovat předsudky a tak můžeme mezi lidmi stavět mosty.

Je lehké mluvit o druhých špatně, když moje skupina sdílí stejné mínění jako já. Snadno se svezeme a posilujeme třeba mínění, že Romové obecně jsou líní a jen chtějí žít z peněz, které my jsme tu namáhavě vydělali. Tím ovšem prohlubujeme příkopy, které už tu jsou. Přiléváme olej do ohně. Ale když se křesťan pokusí vidět to jinak a postaví se proti mínění většiny a vypráví třeba, že zná nějakého Roma, který poctivě pracuje a chce společnosti vrátit něco z toho, co pro něho a jeho rodinu udělala, tak to přece jen může něco změnit.

Dnes však víc než dřív se lidem plete právo a spravedlnost s vlastním sobectvím. Práva na všechno možné jsou asi v historii lidstva nyní nejrozšířenější. A proto také víc než kdy jindy je veliký rozdíl mezi dnešními lidskými právy a Božím právem a spravedlností tak, jak je poznáváme v Bibli v příbězích Izraele a především na Ježíši Kristu. Pokud jsme jej přijali a přesvědčilo nás, že cesta obětavé lásky k bližním bez rozdílu je tou jedinou, která tvoří pokojný a dobrý život na zemi, tak nám stojí za to dělat to také sami. Samozřejmě to vyžaduje odvahu a sebeovládání začít s tím. A vydržet. Ale je potřeba, aby tu byli lidé, kteří to dokáží. Jinak budou přehrady mezi lidmi jen narůstat a příkopy se prohlubovat. A právě my křesťané máme odkud brát odvahu a naději.

Jsou tu přece bohoslužby,

společná shromáždění, kam se necháváme pozvat, abychom přijali dar spravedlnosti, která se projevila právě v Božím Synu. Jak už jsme naznačili, je to však Boží spravedlnost, podle níž se Ježíš vydal do rukou lidí v naprostém sebeodevzdání. Díky jeho oběti se mezi tisíci a tisíci lidí po mnoho generací šíří do světa Boží láska jako živoucí nezastavitelný proud. Nemlčme o tom ani v naší generaci! Ani v tomto sboru! Toto jsme Bohu dlužni víc, než mít např. naladěné varhany nebo zvonit každou neděli před bohoslužbami. Bez našeho věrného křesťanského života by se mu to mohlo zprotivit tak jako ty izraelské oběti. „Nemohu vystát vaše slavnostní shromáždění, nemohu ani cítit vaše oběti!“, vyřizoval Amos Boží rozhořčení. Naše oběti mají být jen projevy lásky a vděčnosti jako odpověď na Boží jednání. Nemůžeme si jimi zajistit Boží odměnu. Pořadí je opačné.

Bohoslužba a člověko-služba

Při nedělních bohoslužbách my přijímáme. My jsme obdarování z Boží strany. Bůh v Kristu slouží nám. Když odtud vycházíme, začíná člověko-služba. Služba každého z nás našim bližním. Tam by mohli proroci zase být aktuálními průvodci: Např. Izajáš: „Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, zastávejte se vdovy.“ (1,17) Při tom všem však potřebujeme víru, že Bůh nás přijal. Jsme jeho, už ne sami svoji. To platí i tehdy, když troskotáme a to, co jsme chtěli, se nedaří. Boží láska nás znovu pozvedá. Tato víra nám dá sílu, abychom se statečně postavili a stáli na straně spravedlnosti a práva. Již od časů Amose, a ještě dřív, se Boží lid musí měnit a odpovídat na aktuální výzvy a potřeby. Proto tu dnes nemělo smysl vysvětlovat nuance izraelských obětí v 8. století, ani kritizovat různé bohoslužebné způsoby naší doby. V jednom však k nám Amos promlouvá stejně aktuálně jako tehdy: Připomíná Boží vůli, která je stále stejná. „Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jako proudící potok.“ Amen.

Modlitba: Náš Spasiteli, Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že v tobě byla spravedlnost naplněna a Boží slitování je přístupné pro každého člověka. Dej, abychom to přijali celým srdcem a celou myslí. Amen.