2 K 12:1-10  Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně. Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím– Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje– zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví– a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi. I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.  10 Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.

Introit: Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje mou stezku. Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení. (Ž 119)

Písně: 667; Ž 25,1-4; 392,1.4.5; 385

První čtení: Ez 1,1-6.26-2,3

Milí bratři a sestry,

Jeremjáš tlumočil Hospodinovo slovo: Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, silák svou silou a boháč svým bohatstvím. Když se chlubit, tak tím, že znám Hospodina, který s oblibou prokazuje milosrdenství, koná právo a spravedlnost na zemi. O tom jsme slyšeli minulou neděli. Dnes jsme četli, že apoštol Pavel byl přinucen okolnostmi a falešnými apoštoly v korintském sboru, aby se také něčím pochlubil: chlubí se tedy svými slabostmi. Je to velmi zvláštní chlubení, viďte. O slabostech raději mlčíme, nebo si na ně stěžujeme. Ale k čemu může být dobré chlubit se jimi?

Když na člověku vyniknou slabosti, pak jeho silné stránky a úspěchy ustoupí do pozadí. Ne že by nebyly, však apoštol Pavel – sám to připouští – by měl opravdu mnoho věcí, jimiž by se mohl předvést a pyšnit. Je pravda, že měl dobrý původ syna Izraele, rabínské vzdělání i náboženskou horlivost. Je pravda, že ze Saule se stal křesťanským Pavlem, když si jej sám Vzkříšený zastavil a z pronásledovatele křesťanů jej změnil ve svého oddaného apoštola. A je pravda, že jako apoštol byl Pavel neobyčejně pilný, znalý, statečný, obětavý a mohl se prokázat mimořádnými skutky. Nyní říká, že se mu stává, že se dostane do duchovního vytržení a Pán jej přitom bere k sobě do nebe, aby Pavel směl slyšet Boží slova, která na zemi ještě nezazněla a, pokud tu Pavla dobře chápu, tak ani na zemi znít ještě nesmějí, protože nepřišel jejich čas. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9//Iz 52,15; 64,3) Jde o soukromý duchovní prožitek, nebeskou rozkoš, která je prozatím k užitku jen pro příjemce, pro věrného služebníka. Není určena k hlásání, ke svědectví jako třeba jiná duchovní vidění, o kterých mluvili proroci (čt. Ez) nebo sám Pavel, když vyprávěl o svém obrácení. Tentokrát mluví jen o formě, ne o obsahu vidění: Vše se děje jaksi mimo Pavlovu kontrolu. Sám ani nedokáže popsat, jak. Jestli v těle, nebo mimo tělo. Mluví o tom, jako by na sebe hleděl a nebyl to přímo on sám, a přece ano. Nám to může připomínat sny nebo horečnaté stavy, kdy se také stává, že na sebe pohlížíme odjinud a přitom se vše děje s námi. Těmito přirovnáními si však jen vypomáháme, abychom se trošku přiblížili tomu, o čem tu apoštol mluví. Nakonec toto není podstatné. On sám to říká. Mohl by se chlubit, vždyť to všechno je pravda, ale ani tohle – vidění a zjevení Páně – není to, co má svému sboru a celé církvi předávat, aby věděli, že právě jemu se to stává. Nebylo by to ku prospěchu.

Pavel nám může připadat téměř nepřirozeně skromný, když se tím, co mu Pán opravdu dopřává, nechce pochlubit. Nevyužije to, aby usadil své protivníky, kteří v jeho nepřítomnosti ve sboru apoštola pomlouvali a shazovali, aby tak sami sebe a své přednosti vynesli nahoru a stali se sami apoštoly. Pavel svých předností využít nechce. Není to však projev méněcennosti. Že by mu snad chybělo sebevědomí. Povahou byl temperamentní a energický člověk. Dovedeme si představit, že by snadno své protivníky „utřel“ a „převálcoval“. („Mám za to, že nejsem v ničem pozadu za těmi veleapoštoly!“, říká, 11,5) Nechce se však chlubit. Byl vychován jinak. Výchova potlačila jeho přirozenou povahu.

Výchova? Jaká? Určitě ne ta z dětství, z rabínské školy. Ani z policejní praxe, když kdysi vyhledával a v poutech přiváděl k soudu první křesťany. Při tom naopak popouštěl uzdu přirozené povaze. Využíval postavení mocného, který má navrch. Ne, nynější výchova v apoštolátu byla vedena od Pána, který si Saule/Pavla povolal do služby. Nemá být v církvi populární jako nějaký duchovní superman, ale známý svou pokorou a slabostí. Jak k pokoře a skromnosti vychovat výrazného, silného člověka? Jak jej vychovat, aby nestínil, nýbrž nechal vyniknout evangeliu o kříži Ježíše Krista, které tento svět pokládá za bláznovství? Poslyšme Pavlovo přiznání, jak si jej Pán k tomuto poslání vychovával: „Abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, kterých se mi dostává, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mě sráží, abych se nepovyšoval.“ – To nebyla žádná maličkost. Bolesti, záchvaty – o přesné Pavlově diagnóze je mnoho dohadů – ale o tu nakonec také nejde. Osten v těle, to je výstižné označení pro prudké náhlé bolesti, které člověka srazí na kolena. S nimiž si nemůže poradit, ani je přemoci. V takových stavech si člověk připadá nicotný, maličký, smrti blízký. Není mu lidské pomoci. Osten v těle – posel satanův. Ale i satan, ten nejhorší nepřítel, pokušitel, svůdce je v Božích službách. Proto se Pavel úpěnlivě modlil o pomoc k Pánu a k nikomu jinému. „Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil…“ Tak byl vychován, vycvičen. Tak se naučil v církvi i ve světě nepředvádět sebe, ale poslušně svědčit jen o svém Pánu a o jeho darech pro nás. V tom je milost. Že to podstatné, co by jinak lidská chlouba mohla zakrýt a umlčet, vyjde na světlo. Nic tomu nebrání. „Poklad máme v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás (4,7nn), vyznal Pavel o sobě i o těch, kteří stejně uvěřili.

Nezapíráme: Je to slabost, že člověk je uvězněn do své existence. Je to slabost, že jej nejednou probodává osten bolestí, alergií, autoimunitních reakcí, neuróz, závislostí, bezmoci, všech těch vlivů světa, ba celého kosmu, které jsou Bohu nepřátelské, satanské. Je to slabost člověka, který před Bohem nic není, který spěje k smrti. Ale pozor: ve víře smí tyto vlivy a svá trápení vidět jinak. Ne proti sobě. Ale pro sebe. Tak, aby nad nimi vyniklo to, co je nesmrtelné, perspektivní, šťastné: totiž Boží milost. „Dosti máš na mé milosti“, odpovědět Pán Pavlovi. Víc už nedostaneš, musíš si vystačit.

Milí bratři a sestry, neříkám, že nesmíme prosit o uzdravení a vysvobození z našich bolestí a nemocí. Naopak. Máme to dělat a bývá nám mnohokrát pomoženo. Pán slyší naše prosby a pomáhá. Ale k chlubení? K chlubení není naše neporazitelnost, naše pevné zdraví, naše vzdělání a bohatství a postavení. K chlubení není dokonce ani naše víra a církevní příslušnost a všechno, čím jsme kdy posloužili. Chlubení je přece projev určený druhým lidem. Našim bližním, bratřím a sestrám, našemu okolí, světu… Pro ně je dobré, můžeme-li s apoštolem říct: „Rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Právě když jsem sláb, jsem silný.“

Jak to Pavel vlastně vidí: V extázi není při sobě, jí se chlubit nemůže. Ale chlubí se Boží milostí, kterou přitom dostává. Ona slabost je jakousi podmínkou, která není proti němu, ale ve víře ji chápe, že je tu pro něj. Teprve v slabosti je viditelná Kristova síla. A Pavel byl vybrán, aby sloužil církvi i světu (dodnes) za dívadlo, na které pohlížíme a díky němuž porozumíváme, jaký je sám Kristus. Pán, který na své tělo nechal dopadat rány, byl zesměšňován, pronásledován, po třikrát se modlil k nebeskému Otci; a nakonec – nevyslyšen – umřel na kříži. Ve své porážce vystaven celému světu na posměch – ve víře však na odiv, k vděčnému obdivu a slávě. Neboť v jeho slabosti se plně ukázala Boží síla. Ti, kteří se setkali se Vzkříšeným a uvěřili mu, v slabosti jeho těla na kříži již dnes vidí jeho nynější a své budoucí vzkříšení k životu věčnému. Díky apoštolu Pavlovi to pro mnohé křesťany nebylo zakryto lidskou chloubou. Amen.

Modlitba: Chvála tobě Kriste, který jsi pro nás slabé a hříšné lidi zemřel na kříži. Chvála tobě, vzkříšený Pane, který jsi pro nás vstal z mrtvých! Amen.