Jr 9:22-23   Toto praví Hospodin: Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím.  Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.

Písně: 614; Ž 52; 341;453

První čtení: 1 Kor 1,25-31

Introit: Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála. O Hospodinu mluv s chloubou moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. (Ž 34,1–3)

Milí bratři a sestry,

co je falešná a pravá chlouba? Nesnadná otázka. Vždyť kdo by se rád někdy nepochlubil. Chlubíme se dobře vykonanou prací, chlubíme se svými dětmi. Byly doby, kdy se ve světě leckdo rád pochlubil tím, že je Čech a nebo také, že je křesťan. A asi nám to nepřipadá nijak špatné. Důležitá je i forma: nechlubit se nafoukaně, ale spíše jaksi ledabyle: „Víte, ono to tak nějak přišlo a já jsem jen dělal, co by dělal každý a teď mám radost, o kterou se chci s vámi podělit.“ To přece není chvástání. Posluchači takových „chlubičů“ to docela rádi poslouchají. Samotné je to povzbudí, aby se příště zase oni něčím pochlubili. Proč by kázal prorok Jeremjáš proti takovému chlubení? A nebo mluvil o něčem jiném? Podívejme se na to přesněji:

Předně, Jeremjáš tlumočil Hospodinovo slovo. To nebylo jeho moralizování, typu: „Bratři a sestry v Izraeli, ne abyste se chlubili, to slušní a zbožní lidé nedělají! V církvi je chlubení zakázáno.“ Důležité je také, do jaké souvislosti vložil tento Hospodinův výrok. Prorokovo kázání je plné nářku nad Izraelem: Opustili Boží zákon, v zarputilosti srdce chodili za baaly. Tak Hospodina uráželi svými modlami, svými cizáckými přeludy. Jdou od zla ke zlu a ke svému Bohu, k Hospodinu, který je stále znovu volá k návratu a k pokání, se neznají. Přivolávají na sebe Boží hněv. – Ale, podle všeho, oni na Jeremjášova kázání nedbají. Jen se mu posmívají a snaží se jej umlčet. Jejich pýcha nezná mezí. Je s nimi zle. V zemi vládne zvůle, násilí, nesvoboda, hrozí války. Ale oni to nechtějí brát vážně a chlubí se sami sebou a tím, co mají. Tím, jak jsou moudří. Ani prorok s Božím slovem je nemá co napomínat. Jak jsou silní, že si stále ještě věří i proti přesile nepřátel. Nehledají oporu v Hospodinu, který je vyvedl z otroctví navzdory obrovské vojenské přesile Egypta. Místo toho hledají spásu v chytráckých spolcích se sousedními vladaři proti jiným politickým zahraničním spolkům. Znovu a znovu byli Hospodinu nevěrní; jednou s Egyptem, podruhé s Asyrií. Třetím důvodem, proč se chlubili, byl majetek. Snadno si domyslíme, že když se jeden chlubí svým bohatstvím, které může použít pro získání moci, tak druhý bývá o majetek připraven a dostává se do postavení bezmocného, bezprávného člověka. To se dělo mezi lidmi, kteří si měli být bratry. Byli zapojeni v jedné smlouvě se svým Bohem, jedné víry. Měli stejné dějiny a měli mít i společnou budoucnost v zemi, kterou jim Hospodin svěřil.

A do této nepokorné, nebohabojné a nebratrské situace v zemi Jeremjáš kázal: „Toto praví Hospodin: Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím.“ Rozumějme: To nebylo kázání jen pro krále a šlechtu a chrámové představitele. Bída, nespravedlnost i bezpráví v zemi, které viděl každý, byla v tom, že všichni se nějak podíleli na tom zlém stavu země. Jistě, někteří měli výsadní a viditelné postavení, které zneužívali a dávali na odiv celé společnosti, jak jsou moudří, jak jsou silní a jak jsou bohatí. Ale v tom systému byli zapojeni obyvatelé celé země. Hospodin naříká nad všemi. Vždyť od největšího až do nejmenšího jsou to jeho děti, s nimiž se spojil poutem lásky: „ale lid mě nezná … jsou moudří, ale ke zlému, dobro konat nedovedou.“ (4,22) Z toho je jasné: nemají čím se chlubit! Když se odtrhli od svého Boha, zdroje života a jsou nakloněni ke zlému, pak každý úspěch bledne, ztrácí význam, časem pomine, zapadne a rozpadne se i se svým hrdým nositelem v prach. Pak už opravdu platí jen, „prach jsi a v prach se navrátíš.“ A kde je všechna chlouba člověka?

Ale prorokovo kázání má ještě druhou polovinu. Protože Hospodin ani tehdy se svým lidem neskončil. Znovu jej volá a ukazuje, kde mohou najít ten klíč k životu a ke své dobré budoucnosti: Klíč je v poznání Hospodina. Co to znamená? Především obrat od sebe sama k Němu, svému Pánu. Vše, co se mne týká, vidět z jeho strany. K takovému rozpoznávání právě slouží Boží slovo a to i v písemné podobě. K poznání Boha slouží Bible, Písma svatá a kázání. Když to teď musíme povědět ve zkratce, pak ten, kdo zná Hospodina, poznal, že všechno má od něho. I své možnosti v učení, zkušenostech – ve všem tom, co lidé považují za moudrost. Své možnosti získat postavení, moc a sílu, takže člověk má pak vliv v politice, ve vládě, v ovlivňování věcí veřejných. Od Něho má i možnost získat majetek a zbohatnout, takže se mu pak vede dobře. To vše člověk, který pozná, jaký je Hospodin, rozpoznává jako dobré možnosti. Ale ruku v ruce s tím jde také poznání vlastních hranic. Ano Bůh nám dává i jistá omezení. Znát nejen své možnosti, ale i omezení, to je prospěšné. Člověk pak nemá sám sebe za centrum a cíl všeho. Biblicky řečeno: nezbožští sám sebe. To je dobré k osobnímu životu. A také dobré k pěstování společnosti, ve které se dobře žije i druhým lidem, těm na které má člověk vliv. Bůh sám stanoví hranici, kam až se mohu chlubit, abych tím nikoho neponížil. Kdo se chlubí, že zná tohoto Pána („v Pánu“), ten jedná v zájmu lidí, kteří mají horší životní šance. Ptá se: Jak se svou silou, moudrostí a bohatstvím beru druhé vážně? Jak jim mohu pomoct?

„Chce-li se člověk/lid něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.“ Vidíte a slyšíte to, bratři a sestry, jak i nás prorok Jeremjáš od sebe sama obrací k Hospodinu. Náš věčný strach, že nestačíme, že se musíme připodobnit většině, že musíme stále zvyšovat a plnit nároky, dokud úplně nepadneme, to všechno nás nemusí strašit, věnujeme-li svou pozornost Hospodinu a poznání jeho milosrdenství, právu a spravedlnosti. Toto zaujetí, toto poznávání věcí Božích, které vedou ke spáse, to je něco, čím se můžeme pochlubit. Co na nás ostatní mají vidět a od nás slyšet. Že nám nade všechno ostatní záleží na tom, abychom Hospodina znali. Abychom se důkladně seznámili s jeho činy, v nichž on na zemi prokazuje milosrdenství, vykonává soud/právo a spravedlnost. Tak, jak se o tom píše nejen u Jeremjáše, ale v celém Písmu svatém. Že on se staví na stranu těch, kteří si sami právo zajistit nemohou. A že dokonce ty, kteří se mu ve své pýše odcizují, trpělivě a naléhavě volá k sobě zpátky. A dělá to tak, že nelituje své námahy a prestiže. Mnohokrát připustil, že jeho svaté jméno bylo zneuctěno a vláčeno ve špíně, na posměch národům. Nápravu všech věcí však zjednává a dělá to podivuhodným způsobem. V ponížení, službě a sebeoběti.

V očích lidí, kteří Hospodina neznají nebo nechtějí znát, to bude vždycky vypadat jako bláznovství. Proto o tom tak psal i apoštol Pavel, když sám v osobním zápase víry poznal, že jeho vzdělání, postavení a náboženská horlivost mu nijak nezajistily vnitřní pokoj ani pokoj s bližními, ani naději do budoucnosti. Lidská moudrost se mu nestala pravou moudrostí vedoucí k záchraně, ale bláznovstvím. Vedla jen k neklidu a dalším nárokům. Nikdy nebudu dost dobrý! Nikdy nebudu mít dost! To jsou přirozené následky lidské sebestřednosti, zahleděnosti jen do sebe a svých cílů. Jeremjáš i Pavel zvali k jiné moudrosti. Takové, která nám nejzřetelněji byla zjevena v Božím Synu, Ježíši. V něm Bůh sám stanovil hranici, kam až se můžeme chlubit, abychom tím nikoho neponížili. V jeho kříži se viditelně projevilo a nám prokázalo Boží milosrdenství, právo a spravedlnost. Nemusíme se už bát o svou pověst a všelijak ji vylepšovat menší nebo větší chloubou. Chlubíme-li se ve jménu Ježíše Krista, pak, i když se jednou rozpadne v prach veškeré naše pozemské dílo i my sami, jeho jméno zůstane věčně. Bůh sám si oblíbil každého, kdo ctí a chválí – ne sebe – ale tuto zjevenou Boží moudrost.

A ještě něco: Slovo chlouba, chlubit se má v hebrejštině stejný kořen jako známé slovo „haleluja“. Každým „haleluja“, které zazpíváme, nebo v modlitbě vyslovíme, chválíme i chlubíme se Pánem, který se k nám s láskou sklonil, abychom se jednou nemuseli rozpadnout ve vlastní pýše a pak zoufalství. Amen.

Modlitba: Haleluja! Chválíme a oslavujeme tě, všemohoucí a milosrdný Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista. Děkujeme, že v tobě je zaopatřen náš život nynější i věčný. Haleluja!