Mt 2:1-12   Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.  Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém;  svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli:„V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka:  A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele. Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl:  Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.  Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.  Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí.  Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary– zlato, kadidlo a myrhu.  Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

Písně: 166; 303; 614; 193

První čtení: Ž 72,1-15

Introit: Postaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. (Iz 60,1-3)

Milí bratři a sestry,

Zpívali jsme o tom, a ta písnička je jednoduchým, ale výstižným výkladem právě přečteného evangelijního oddílu: „Jak za starých dávných let za hvězdou se dali v svět mužové, jež zdaleka vedla touha odvěká, tak my chceme, Pane, jít, kam nás povede tvůj svit.“

Ujalo se to vyprávění jako jakási pohádková vánoční scéna. Nechybí v dřevěných a malovaných „Betlémech“. Ujalo se jako impuls k tříkrálové sbírce, která patří k těm nejúspěšnějším, protože každoročně velkými penězi poslouží mnoha nemocným a postiženým. A to vše z čiré dobrovolné obětavosti a chuti pomáhat. Už to samo je krásné a dobré. A přece je v tom ještě mnohem víc. My se chodíme dívat a ztvárňujeme to betlémské zátiší, ty mudrce a hvězdu. A obdivujeme to narozené dítě. Ale smíme mít užitek ještě mnohem větší: Když si evangelistou necháme vyprávět – nejen krásný příběh – ale když dáme pozor také na různé náznaky, biblické citáty a vůbec porozumíme i tomu skrytému smyslu, který je dobrou zprávou, evangeliem do našich životů.

Myslím, že tento Matoušův text má misijní náboj, protože vyjevuje, kým je Ježíš narozený v Betlémě Judově pro všechny národy. To znamená, že nese obsah křesťanského zvěstování nejen Židům, ale i pohanům, tedy celému světu.

První misii však začal Bůh sám. Evangelista nám připomíná, že Stvořitel všeho viditelného i neviditelného použil své dílo pro svůj záměr, jímž je spása celého světa. Proto i přírodní jevy – ať už hvězda byla cokoli – a představitelé vědy, moudrosti v cizích národech se dávají do pohybu a směřují k tomu místu, kde mají poznat narozeného krále, v němž se spojila všechna moudrost světa. Vyhledají jej a vzdají mu hold. To je misie z Boží strany, jak nám ji přibližuje Matouš na začátku svého spisu.

Na konci evangelia však je misie svěřena lidem. Těm, kteří poznali a klaněli se Vzkříšenému. Ježíš Kristus, jemuž Bůh předal veškerou moc na nebi i na zemi, od této chvíle vysílá posly do celého světa, aby učili a křtili a tak pro svého Pána získávali učedníky nové. Takto misijně budou zachráněni lidé, kteří kdekoli na světě hledají pomoc. Kristus, který i za ně obětoval svůj život, prolil svou krev, aby je smířil s Bohem, za nimi přichází ve vyslancích své církve. Ovšem nezapomeňme, že i zde je to dílo možné jen proto, že Pán slíbil: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,16–20)

„Kde je ten právě narozený král Židů?“ – Tak se ptají mudrcové na dvoře krále Heroda. Ano, on je opravdu král Židů. To nemůžeme přehlédnout. Stejně jako je nepřehlédnutelné, že velekněží a zákoníci museli otevřít Písmo – tedy pro nás Starý zákon – a tam vyhledat, co se o tom králi píše. Když my tedy čteme první část Bible, tak to tam i pro nás stále je, stejně jako to bylo a posloužilo těm pohanským mudrcům. Protože při hledání Spasitele není možné vyhnout se židovské církvi a není možné pominout starozákonní proroctví. Vévoda, král se má narodit v Betlémě. A je to on, který bude pastýřem. O tom psal prorok Micheáš. A učitelé to Herodovi přečetli. Tedy král Židů a pastýř v jedné osobě. Ale o něm se přece v evangeliu znovu píše – téměř na konci, když Ježíš ohlašoval své utrpení: „Budou bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda“ (26,31). A pak na kříži, kde nápis hlásal, že tento poražený a popravený muž jménem Ježíš, je „král židovský“ (27,37). A my vidíme, že právě k němu míří všechny Hospodinovy cesty. A ty jsou pak ukazovány lidem, kteří se vydali na cestu, aby tohoto krále nalezli a jemu se poklonili.

Vidíme, jak se tu mísí sláva s pokořením, triumfalismus s porážkou v životě Ježíšově a také v naší víře. Tři představitelé moudrosti a vědy tehdejší civilizace toužili dojít právě za tímto králem. Došli tam a zaradovali se velikou radostí, vzdali mu hold a přinesli královské rady. To je triumf Hospodinova Krále. Vždyť v tom malém dítěti, které se nijak nelišilo od ostatních bezmocných nemluvňátek, je oslaven Král světa. Výkvět moudrosti a vědy v osobách představitelů cizích náboženství se mu klaní a uznává v něm smysl a cíl svého úsilí. Dávají najevo, že bez něj je jejich bádání a hloubání k ničemu. Bez něj by každé lidské snažení bylo neúplné, ano marné. Tento Ježíš narozený v judském Betlémě, dává všemu na světě smysl a cíl. Nebyli to jen dávní a možná mýtičtí mudrcové, kdo toto poznali a vyznali. Mnozí vědci a filosofové světa se k tomuto Králi Ježíši obrátili také. A svým bádáním a objevy jej chtěli oslavovat.

Tento nadějný a triumfální postup, který je ztělesněn ve třech cizincích, však po oslavení nalezeného dítěte v jeslích, náhle padá, ztrácí se kdesi v dálavách. Nerozvine se v Ježíšově zemi, ani v Jeruzalémě, dokonce ani v tom maličkém Betlémě. Evangelista na tomto místě zarazí radost všem, kteří by chtěli vidět už jen šťastné a veselé pokračování, nekonečné vánoce, nezastavitelný triumf Božího krále a s ním i triumf těch, kteří jsou na jeho straně. Ano, právě ti mudrcové dali veřejně najevo, že jsou na jeho straně. Ovšem ukazuje se, že jsou na straně krále, kterému v jeho vlastní zemi usilují o život. Vždyť král Herodes podloudně usiloval jej zabít a celý Jeruzalém se znepokojil. Co z toho bude? Jakou proměnu by musela prodělat naše víra, naše představa Boha, pokud se Bůh, Pán světa, skutečně rozhodl zjevit v nemluvňátku narozeném v betlémských jeslích?! Neočekával by snad také od nás, abychom byli na straně takového ponížení? Ano, přesně tak tomu je. Zlost na krutost a žárlivost krále Heroda už lidé vyjádřili nesčetněkrát, protože je nejvíc na očích. Ale ve skutečnosti nás se týká méně. Co však ta znepokojená církev, která se do Betléma nevydala, ani když si proroctví o Betlému připomněla? Ani hvězdu-světlo v temnotách jako znamení nepřijali. V pozadí jako by se již hlásilo utrpení a kříž. A tak tomu je. Bez toho nelze krále narozeného v Betlémě poznat. Bez jeho kříže není víry v něho. Vážnou otázkou pro každého a v každém čase je, zda naše víra skutečně nese a unese stopy po bolesti a po kříži židovského krále. Na tomto místě tedy evangelista Matouš nezamlčel, nýbrž jednoznačně dal vědět o tom, že mezi Ježíšem a mocnými náboženskými autoritami dojde ke konfliktu. A člověk se musí rozhodnout, kdo je pro něj pravým králem a spasitelem. Který z těch, kdo se narodili z ženy, je tím, o němž anděl Páně zvěstoval: „on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“? Odpověď evangelia zní: Ten, jemuž dali jméno Ježíš, ten vysvobozuje z hříchů světa. (Mt 1,21) V něm a s tím, co jeho jméno znamená, se teprve naše víra stává naděje- a smyslu-plná.

Mudrců se chystaný konflikt mocných proti narozenému králi dotknul jako prvních: „Potom na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.“ Odešli tedy a co pak? – Jejich cesta nebyla zbytečná. V nich máme příslib, že misie mezi národy dojde zdaru a povede k veliké radosti. Starost by nám spíš mělo dělat něco jiného. Totiž to, co se dělo na Herodově dvoře a v celém Jeruzalémě: Překážkou na cestě ke spáse nebyli cizinci ani chudoba v betlémských jeslích, ale pýcha a žárlivost církve. Církev nijak nebránila křivému a pomstychtivému Herodovi v jeho krutosti. Bůh sám proto musel ochránit dítě i mudrce, když je poslal z Herodova dosahu. Mudrce do jejich končin a Ježíše s rodiči do Egypta (2,13). Přijmout za spasitele světa dítě narozené v jeslích a muže popraveného na kříži vyžaduje pokoru. Pro herodovské smýšlení a nedostatek pokory není omluvy ani pomoci. Boží dílo spásy však proto nebude neúspěšné. Bůh si všechny protivníky užil podobně jako vesmír a přírodu k dobrému cíli. I zlý úmysl lidí dovedl obrátit k dobrému a k záchraně mnohých. A činí to tak dodnes. To je jeho povaha, která se zjevila v betlémském dítěti, židovském králi, Ježíši. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, prosíme buď stále naším světlem, za kterým půjdeme a kvůli němuž se budou sbíhat další, pro které ses narodil i zemřel a vstal z mrtvých. V tobě je sláva, moudrost i naděje světa. Amen.