Lk 2:25-32  V  Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon,  vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha:  Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova,  neboť mé oči viděly tvé spasení,  které jsi připravil přede všemi národy–   světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.

Introit: Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly, nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. (Iz 55,6n)

Písně: 531; 295; 152; VP-398; 697; 534

Čtení: Ž 90, 1–12

VSTUPNÍ MODLITBA s vyznáním vin:

Bože, Pane časů a věků, další rok přešel a opět se přiblížilo tvé království. To chceme vyhlížet, na ně se upínat ve svém dalším životě, dáš-li nám jej milostivě i příští rok prožít. Dnes jsme v tomto shromáždění plni všelijakých vzpomínek na události v roce uplynulém. Za mnohé z nich můžeme jen děkovat – za zdraví a rodinu, za práci a odpočinek, za společenství církve, za mír v zemi. S některými si však nevíme rady. A prosíme, abys nás vedl k jejich pochopení a poučení. Nad některými cítíme hanbu a strach, jaké následky z nich budou, jak na nás pohlížejí druzí lidé, a především ty, Pane. Proto tě prosíme, abys nás dnes svým evangeliem ujistil o své spravedlnosti, která ničemu zlému nedovolí dostat se před tvůj trůn a hříšníka, zaštítěného tvým Kristem, zbavuje vin a přijímá jej s odpuštěním a milosrdenstvím. O to nyní prosíme, pro Ježíše Krista, tvého jednorozeného Syna a našeho Spasitele. Dopřej nám dnes u jeho stolu nalézt pokoj a naději pro nadcházející čas. Bratře, sestro, kdo takto spolu se mnou vyznáváš a prosíš, pověz: Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se! Pane smiluj se! … Amen.

Milí bratři a sestry,

končí další rok, je poslední den roku 2017 a my jsme každý prošli svou cestou a ovlivnili nás různí lidé. Asi i my jsme někoho ovlivnili svými jednáním, slovy … Pro své bližní jsme vydali svědectví, které třeba pro někoho z nich nebude dlouho zapomenuto. Takovou schopnost nám Pán Bůh svěřuje. Osobně jsme tu pro druhé. Možná my si připadáme nedůležití. To posoudí druzí. Víme, však, že jsou svědkové, kteří zůstali dlouho nezapomenuti a jejichž svědectví dodnes nasloucháme. Třeba ten biblický Simeon v jeruzalémském chrámu, o kterém jsme právě četli. Nebo pozdější reformátor Dr. Martin Luther, jehož reformaci jsme si letos po 500 letech ve všech protestantských církvích po celý rok připomínali. Nebo Dr. Dietrich Bonhoeffer, o kterém bude řeč v dnešním kázání. Pro mě osobně je výrazným a svébytným nositelem evangelia dnešním studentům i posluchačům ve sborech současný profesor systematicky na ETF UK, Jan Štefan. Jeho kázání dnes uslyšíme. Je rozděleno do tří kapitol:

1. Bonhoeffer

Leden únor posledního válečného roku 1945, bombardovaný Berlin, podzemní vězení gestapa. Německý teolog Dietrich Bonhoeffer, uvězněný za aktivní účast v protihitlerovském spiknutí, píše báseň-modlitbu: „Moc předivná nás tiše obestírá…“ Podaří se ji propašovat z vězeňské cely na svobodu. Je to poslední teologický text, který se nám z Bonhoefferova pera zachoval. Budeme jej dnes na Starý rok zpívat v modlitebním ztišení po večeři Páně; v přebásnění Petra Pokorného a jeho sestry Dagmar a ve zhudebnění Miloše Rejchrta. Bonhoefferovi bylo tehdy 39 let. Před ním byly dva tři měsíce života, za ním bylo jeden a půl desetiletí farářské a učitelské práce. Do nového roku hleděl s obavami – i s nadějemi. Nevěděl, co bude s ním, s jeho blízkými, s jeho církví; nevěděl, co čeká město, v němž prožil takřka celý život, k němuž se blížila Rudá armáda; nevěděl, jaké budou další osudy jeho národa po zasloužené porážce tisícileté Třetí říše. Věděl jedno jediné: že ho po celý život obestírala „předivná moc“. Příští dny, dobré i zlé, proto „čeká uklidněn“. Bůh byl s námi včera, Bůh je s námi dnes, Bůh bude s námi „každý nový den.“

2. Simeon

Píše se rok na přelomu letopočtu, toho starého a toho nového, let před Kristem a let po Kristu. Ježíšovi rodiče byli, alespoň podle evangelisty Lukáše, poslušní jak císaře Augusta, světské vrchnosti, tak Mojžíšova zákona, ustanovení církve. Malý Ježíš, tedy opravdu „Ježíšek“, byl osmého dne po narození (tedy na náš Nový rok) jako každý židovský chlapeček obřezán a čtyřicátý den po narození (na „Hromnice“) přinesen do jeruzalémského chrámu. Ústředními postavami tohoto oddílu, z něhož jsem přečetla ústřední část, však nejsou Ježíšovi rodiče. Do centra postavil evangelista dvě stařecké postavy z okruhu jeruzalémského chrámu a vybavil je rysy starozákonních proroků. Simeon a Anna jsou lidé spravedliví a zbožní, vedení Duchem svatým. Jediný Simeon tu promluví, Maria a Josef mlčky plní náboženské předpisy, jimiž dnes svorně opovrhují jak mladí tak i mnozí staří. Jimiž se řídí pouze malá skupina nábožensky založených seniorů, kteří nejdou s dobou. Žijí minulostí, zahledění do „starých zlatých časů“. Velebí doby, kdy panovaly dobré mravy a náboženství jen kvetlo. Na současnosti nevidí nic dobrého, na minulosti vidí máloco špatného. Půjde-li to takhle dál, říkají, pak se nelze divit, že to všechno jednou špatně skončí.

Ale Simeon a Anna nejsou lidé zahledění do minulost! Naopak, s vytrvalostí a trpělivostí, jichž je schopno právě stáří, hledí do budoucnosti. Na to, co bude, ne na to, co bylo. Žijí dopředu, ne dozadu. Nechtějí restaurovat minulost, naopak, předjímají budoucnost. Jejich spravedlnost není samospravedlivé vzhlížení se ve vlastní spravedlnosti, nýbrž odhodlané vyhlížení zjevení Boží spravedlnosti. Jejich zbožnost není blažené vlastnění Boha, nýbrž pokorné očekávání zjevení Boží spásy všem lidem. Duch svatý nevede Simeona k spokojenému prožívání náboženství, nýbrž ještě k většímu duchovnímu hladu, k ještě větší duchovní žízni. Právě jako člověk, který si dnem i nocí říká v zákoně Hospodinově, očekává potěšení Izraele. Protože žije dnešek s Bohem, je otevřen novému Božímu působení zítra a pozítří. Hledí-li někdy nazpět, potom proto, že si připomíná mesiášská zaslíbení. A je dost dobře možné, že je připomíná i samotnému Pánu Bohu. „Přece, Hospodine, dostojíš svému Slovu a svá zaslíbení v určený čas naplníš!“

A tento stařec, který v životě jistě viděl dobré i zlé, který toho zažil asi právě tolik, kolik se vejde do jednoho dlouhého lidského života, se dočkal! Můžeme se jen dohadovat, kolikrát byl postaven do situací, kdy byl rozhodnut všechno vzdát, kolikrát se ocitl v pokušení nečekat veliké věci a svou naději raději upnout k něčemu, co je na dosah ruky. Možná jen on sám a Pán Bůh vědí o okamžicích, kdy docela zapochyboval. Jistě slýchal ironické úsměšky tzv. realistů, kteří se přece vyznají v životě. „Ty ještě čekáš? Na co? Na koho, prosím tě? Že se máš dočkat Mesiáše? Ale to se přece nedá brát tak doslova!“

Veden Duchem přichází Simeon do chrámu. Spatří malého Ježíše. Bere ho do náručí a chválí Boha svým slavným „Nyní propouštíš! Nunc dimitiis! Je to nádherný tichý zpěv naplněného života. Simeon nežil nadarmo. Simeon se dočkal. Dočkal se, a proto může bez odporu, v odevzdání odejít z tohoto světa k Bohu. Ať už to dopadne s římskou reformou mravů, kterou právě podniká císař Augustus, jakkoli. Ať zvítězí v židovských volbách farizeové nebo saduceové. Ať se zelótům a esejcům jejich pokusy o náboženskou a politickou obnovu v Izraeli zdaří nebo ne, je si jist, že o dobrou budoucnost světa je dobře postaráno. Spása, záchrana, vykoupení, osvobození, uzdravení neplatí jen Izraeli, platí i pohanům, Římanům i barbarům. Z Betléma a z Jeruzaléma dojde spása až do Říma a do Athén a na Velkou Moravu. „Nyní propouštíš…“

3. Simeon, Bonhoeffer a my

Stojíme dnes na konci občanského roku L. P. 2017. V pohledu církevního roku vstupujeme do druhé půli Vánoc. Po době adventního očekávání, malé připomínky Simeonova čekání, můžeme i my dnes zanotovat simeonovský chvalozpěv: „Nyní propouštíš, Pane, svého služebníka v pokoji.“ Před námi je nový rok Boží milosti, léta Páně 2018. Každému, každé z nás Pán vyměřil jeho, její léta. Ať už se naše životní cesty jakkoli rozcházejí nebo rozejdou, jedno je nám všem společné: Žijeme v létech, která se počítají po Kristu. To znamená: Dožili jsme se Vánoc a Velikonoc. Spatřili jsme, že Hospodin své sliby plní. Víme, že není marné žít z Boží budoucnosti a do Boží budoucnosti. Dočkali jsme se Kristova příchodu v ponížení a jeho příchod ve slávě čekáme.

Ze svědectví spoluvězňů známe poslední Bonhoefferova slova na této zemi. Na druhou neděli velikonoční pro ně vykonal improvizované bohoslužby. S pohledem na šibenici tento Kristův služebník vyznal: „To je konec – a pro mě počátek života.“

Možná nás čeká velmi dobrý rok, možná nás čeká rok hodně špatný. Nevíme, je-li pro nás připraven „hořký kalich strastí“, nebo dopřeje-li nám milostivý Bůh „na světě radost v jasu slunečním“. Může se stát, že se nám prudce rozbuší naše staré srdce a že naše duše bude zlobou dní těžce vyplašená. Ale smíme vědět, že tiché světlo Vánoc teple prozařuje naši noc. Radujeme se z pohledů do obličejů svých milých, nasloucháme vděčně písni chval věrných Božích dětí a víme: Na všech cestách života nás, Pane, provází tvá moc. Drží nás tvá dobrá ruka. Naše oči uviděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy. Propouštíš nás, své služebníky a služebnice, podle svého slova, Pane, v pokoji. Amen.

Píseň 153, vyznání víry