kázání Jany Hofmanové (farářka Brno I.)

Ef 1:15-23 15 Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, 16 nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. 17 Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali 18 a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu 19 a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. 20 Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22 ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23 která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Poslední neděle církevního roku (kázání far. Jany Hofmanové při 120. výročí sboru)

Apoštol začíná vděčností a díkůvzdáním. Čím také začít jiným, když se dozvěděl, že kvůli zprávě o Ježíši se lidé začali pravidelně scházet, slavit bohoslužby a že to mění jejich životy? A čím jiným také začít, když se tomu tak někde děje třeba už 120 let…? Je to jakoby apoštol řekl: bohudíky – „Bohudíky, že tam jste!“ Bohudíky, že tu jsme.

Platí tohle „bohudíky“ o našich sborech, o církvi v České společnosti, ve světě? Nebo co musí platit, aby tomu tak bylo, aby byl někdo vděčný, že tu jsme?

Máme být aktivnější v pomoci a ve veřejném životě, nebo se máme naopak víc vymezovat anebo pečovat o kulturu?

To apoštolovo děkování má, jak jsme četli, dva hlavní důvody: Tím prvním je víra adresátů v Pána Ježíše Krista a tím druhým jejich láska ke všem bratřím a sestrám. „Když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše Krista a lásce ke všem bratřím a sestrám, nepřestávám za vás děkovat….“

Nejprve tedy ta víra – o té bychom se něco dozvěděli o pár veršů dříve. Vlastně to apoštolovi docela dlouho trvá, než na lidskou víru vůbec přijde řeč… Celý začátek první kapitoly chválí dění, které se děje pod taktovkou Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista; chválí Boží scénáře – prý už před stvořením světa se Bůh jistě rozhodl, že všechno na nebi i na zemi povede k jednotě v Kristu.

Podivuhodná představa o tom, jak se to s námi a s vírou má – ještě prý dřív než jsme tu vůbec byli, tak už tu byl záměr vést všechno na Zemi i na nebi k jednotě – to je, myslím, stále znovu (a možná zvlášť v dnešní době) potřeba připomínat a opakovat. Jenže – a to je, třeba připomínat ještě víc – tu jednotu nedává žádná uniforma, ani jednotná kultura, nebo společná vlajka, ani prsten moci nebo vůdce, který to vezme pevně do svých rukou… ta jednota je v Kristu; je darovaná, ne vynucená.

Naše současná jednota spočívá hlavně v tom, že jsme bez rozdílu v problému, který vede do hrobu… biblickou řečí: že jsme v hříchu. Docela jistě jsme jednotní v tom, že mezi sebou a na sebe pleteme všelijaké pavučiny, které nemají nic společného ani s Bohem ani s láskou, a že se v nich všelijak lepíme odnikud nikam a dál nás to nepustí; vysává nás to. Jako lidé toho děláme mnoho proti tomu, abychom mohli být mezi sebou nějak jedno, nebo blízko, ubližujeme si a ubližujeme životu i Bohu.

Jenže Bůh má prý od počátku pro nás jinou touhu! Asi jako nastávající rodiče pro děťátko, které tu ještě není ale snad jednou bude a oni už z lásky proto udělají všechno, aby tu nějak mohlo být a aby tu mohlo být dobře… Tak nějak to prý Hospodin Otec našeho Pána Krista Ježíše zamýšlí…

A tady přichází ke slovu víra, o které apoštol mluví; o které říká „bohudíky“. Bohu díky, že jste uslyšeli celou pravdu o světě a svém životě – že jste uslyšeli slovo pravdy – evangelium o svém spasení. O vašem životě a o světě platí ještě něco zásadně jiného než jen, že jsou tu pavučiny, stíny, boje a války, nejistoty a křiklouni – platí i láska, kterou je možné vidět očima srdce, platí i pravda a důvěra na kterou ukazuje celý Ježíšův život, platí i moc Boží o které svědčí Kristovo vzkříšení… platí že život každého z nás je také zachráněný, darovaný, svobodný. Bohu díky.

A ještě apoštol děkuje za lásku, kterou prý v okolí Efezu mají ke všem bratřím a sestrám… Apoštol se zřejmě doslechl víc než: „na tamté adrese jsou věřící“. Asi se nějak vědělo, že ten, kdo tam přijde, setká se s láskou. Bohu díky, když se o nás křesťanech dá povědět víc než: tam a tam jsou věřící.

Snad by teď apoštolovo díkůvzdání docela pochopitelně mohlo pokračovat jmény významných mužů a žen, nebo sbírek a podařených projektů i objektů… A kdyby tomu tak bylo, nebylo by na tom nic špatného ani divného; při myšlence na vděčnost se obvykle ohlížíme zpátky do minulosti a k lidem či událostem, za které jsme vděčni…

Jenže autor listu Efezským, který nás dnes provází, pokračuje jinak: poděkováním Pánu začal – aby pokračoval modlitbou; pohledem co ještě dál, prosbou za své bratry a sestry se pokračuje!

Můžeme se teď zeptat: copak tohle není dost? Copak snad chybí ještě něco k dobrému křesťanskému životu? O Pánu Ježíši víme, pokřtění jsme, na bohoslužby zajdeme, dobré dílo, diakonii nebo sbírky konáme a mezi sebou se snášíme, a dokonce někdo poví: Bohu díky, že tam jste… Tak co víc? To už by nám i Bohu a vůbec společnosti přece mohlo stačit, když se nám podívají přes rameno…

Apoštol pokračuje: Prosím, aby vám Bůh dal ducha moudrosti a zjevení – abyste ho poznali a viděli, k jaké naději vás povolal… Apoštol prosí za Efezské, aby s pomocí Ducha svatého žili nadějí.

Všude tam kde se ptáme, co si počít a co s námi bude… všude tam, kde nás svírá bolest nad hrůzami, které dovedeme jako lidé ve světě a ve vztazích provádět… všude kde si připadáme bezmocní proti zlému… Tam přece také zároveň platí slovo o Božím záměru, o nových pořádcích ve světě pod Boží péčí. Všude tam platí naše křesťanské vyznávání, že láska Boží vede i přes Golgoty a kříže, až za hrob, a že pozvedá z prachu…. to se nám otevírá veliká naděje!

Vždyť středem našeho vyznání není: bude líp, když budeme makat – ani to, že když se budeme modlit za své vlastní štěstí, tak nám samým bude fajn – středem našeho vyznání je Kristus ponižovaný, ve smrti na kříži – a přece vítězný.

V době apoštolově patřilo docela samozřejmě k porozumění světu a životu také poznání, že na člověka a na lidské životy doléhají všelijaké síly, tlaky, že se ho leccos zmocňuje, až ho to zkrátka někdy zmáhá, svírá a ovládá – tedy všelijaké mocnosti. Není potřeba, abychom se vraceli k nějakému pověrečnému nebo magickému chápání světa, abychom to pochopili. Copak nemáme zkušenost, jak nás dokáže ovládnout třeba nemoc, jak jsme bezmocní proti různým přírodním živlům, nebo jak skutečnou sílu má třeba zášť a lživé slovo? A že jsou tu samozřejmě i ty vlády a vládcové, kteří chtějí být jmenováni a vzýváni aby získali moc pro vlastní zájmy, nemusíme příliš rizvádět… Ukazuje se stále znovu, že i když věci všelijak zmapujeme, rozebereme, jinak nazveme, ještě to neznamená, že s nimi umíme moudřeji zacházet, že přestali být mocnostmi našich životů…

Tak a do tohoto apoštol píše o naději: Vy však jste byli povoláni k naději. Váš život je určen nadějí, ne tím, co se vám přihodilo, čím vás kdo srazil a do čeho jste bezhlavě zabloudili. Protože vy máte hlavu. A tou svrchovanou hlavou církve je Kristus, vysoko nade všemi vládami, mocnostmi, silami, panstvím, nad všemi jmény, která jsou vzývána nyní i v budoucnu. Máte toho, kdo se moudře stará, řídí, pamatuje, slyší, vidí, promlouvá, sytí u svého stolu svátostmi i svým Slovem….. Tak nežijme bezhlavě, žijme nadějí jak tělo Kristovo.

Snad by někdo řekl, že Pán Bůh si tedy vždycky nějak poradí, a tak co bychom se do světa a jeho světských řádů pletly. Anebo jinak: že osobní víru a lásku a ochotu pomáhat může mít kde kdo, tak k čemu církev? Na obojí odpovídá ten apoštolův obraz církve jako těla Kristova. Církev/sbor tu není ani jako zbytečná nepatřičná buňka, ale ani proto, abychom prosazovali sami sebe (dělali si PR), nebo, ty kterým jde o moc… Jsme tu jako tělo Kristovo, tedy abychom životem církve, pravdivostí, schopností vyznávat selhání i odpouštět tvořily domov, kde jsou lidé zváni ke slavnosti, ke svátostem, k životu skrze Krista. Skrze nás má do světa vstupovat naděje, která není z nás…. A svědectví naší víry, naše poslušnost hlavě, která z lásky pro všechny nesla i trnovou korunu, má prý velký význam pro všechno na nebi i na zemi. Je to úkol, který je zároveň darem: Jsme povoláni k naději.

Bohaté a slavné dědictví a projev veliké Boží moci je mít dědictví mezi svatými – mohli bychom říci: „Je to za všechny peníze!“