Mk 11:1-11  Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze svých učedníků  a řekl jim: Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte!  A řekne-li vám někdo: Co to děláte?, odpovězte: Pán je potřebuje a hned je sem zas vrátí.  Vyšli a na rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, někteří z těch, kteří tam stáli, jim řekli: Co to děláte, že odvazujete to oslátko?  Odpověděli jim tak, jak Ježíš přikázal, a oni je nechali. Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: Hosanna!  Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!  Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie.

Introit: Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a spásu nesoucí, pokořený jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“ (Za 9,9)

první čtení: žalm 24

písně: 262; 267; 682; VP-462; 273

Milí bratři a sestry!

Vyprávění, k němuž jsme při výkladu Markova evangelia dospěli, je vlastně předvelikonoční: Ježíš přichází do Jeruzaléma, kde bude o velikonocích zabit. Avšak církev připomíná tento oddíl také na 1. neděli adventní – na začátku nového církevního roku – aby shromáždění slyšelo, kdo je ten, který přichází, který se narodil – že je to král. To je zvěstí dnešní neděle: král přichází – konec všeho se přiblížil. A všichni to poznají. – Vjezd do Jeruzaléma je věc veřejná a koneckonců advent v dnešním světě také nelze přehlédnout – všichni ho prožívají – všude vidíme ozdoby – jako tenkrát viděli palmové ratolesti. Ale kolik lidí přitom rozumí, oč jde? Co se to kolem nich děje? Dnes je jen málo těch, kteří vidí v době adventní něco jiného než předvánoční ruch a shon – jehož obsahem je vaření, pečení, uklízení a hlavně nákupy. Ale kolik lidí tenkrát v Jeruzalémě v tom ruchu a shonu kolem Ježíše poznalo, kdo to skutečně přichází? Co mají čekat? Během celé své cesty předtím – jak jsme to od Marka slyšeli – Ježíš nechce, aby se mluvilo o tom, kým ve skutečnosti je. I když konal mocné činy, zakazoval to zveřejňovat. Nyní však – když je na konci své cesty – mají všichni vidět, kdo přichází – před zástupy, na ulici se ukazuje jako král.

Ale jaký král? My víme, jak skončí – jak krátké byly ty oslavy a jak brzy ho příznivci opustí. Ježíš přichází zemřít – ví to. Učedníci to také od něj slyšeli. A teď mají i obyvatelé Jeruzaléma poznat, jak to s tím jeho kralováním je. Na jednu stranu je to velice slavný okamžik – a 1. advent je také slavností – vyhlížíme krále slávy – připojujeme se radostným voláním a písněmi – vítáme svého krále a zachránce – jako ho tenkrát vítali. Sběhli se plni naděje a očekávání – sami přišli vítat Ježíše – nikdo je nenutil – ani církev a velekněží – ani panovník – stát. – I my jsme přišli dobrovolně a rádi – protože věříme – jako tenkrát věřili – že Ježíš nám pomůže v našich starostech a našem strachu – jeho příchod dává naději, že všecko bude lepší – až se on ujme vlády a nastolí svou spravedlnost.

Jenže co tenkrát lidé čekali? Že je zachrání před nepřáteli – vyžene Římany a usedne sám na trůn v hlavním městě. Však si už učedníci předtím říkali o čestná místa po jeho pravici… A tu jim musí Ježíš sám – jasně, veřejně a přesvědčivě dokázat – že jeho království je jiné a jeho cesta k slávě je jiná. Předně musí být zřejmé, že není králem z vlastní vůle – neprohlásil se za něj sám ani ho neprohlásili za krále lidé. Byla to Boží vůle, Boží plán – dávno proroky předpověděný. Proto vyprávění začíná tou zvláštní zprávou, jak bylo vše připraveno – co řekl Ježíš: Jak učedníci našli oslátko, pro které je poslal, jak jim nikdo nebránil si je vypůjčit – a že to bylo oslátko, na kterém nikdo předtím neseděl. To vše má svůj skrytý význam. Bylo výsadou králů dostat a užívat věcí, které nikdo předtím neužíval – stejně jako později evangelista zapíše, že hrob, kam Ježíše uložili, také před tím nikdo nepoužil. Ježíš je sice chudý, ponížený, sice ho zabili – ale je to král a dostalo se mu královské cti. A Pán Bůh sám to tak všecko připravil a zařídil, aby se naplnilo jeho slovo. Četli jsme je od proroka hned v úvodu bohoslužeb: (Kral) „Plesej, dcerko siónská – král tvůj přichází – chudý sedící na oslátku…“ Právě podle toho byste jej měli poznat – to je on – ten slíbený zachránce – Bohem poslaný!

A ovšem to oslátko – místo koně a kočáru, který by lidé spíš použili – to je vyjádřením Boží kritiky a odmítnutí všech jiných způsobů a forem kralování a vlády – té, která je založena na moci, často i násilí, na bohatství a slávě, jak uznává svět. Ježíš je jiný král než vládcové, kteří tenkrát trůnili v Říme a kteří vládnou nám dnes – vůbec se nepodobá mocipánům a celebritám z titulních stránek novin a časopisů. Nemá zbraň. Místo ochranky jsou kolem něj děti a chudáci, místo luxusního vozu s neprůstřelnými skly – zvíře chudých, nehodící se do boje ani k reprezentaci. – „Mé království není z tohoto světa“, uslyší pak vládce Pilát z Ježíšových úst. Já jsem tě nepřišel svrhnout, nebudu s tebou bojovat – a přece jsem král. A jeho lid, ti, kteří mu slouží a jej ctí, jdou stejnou cestou a používají stejné prostředky. – Je v tom, bratři a sestry, zvláštní Boží milost, že my jsme se směli narodit do církve chudé a bezmocné – jako byli první Ježíšovi poddaní. Víte, že církve podle průzkumů mají velmi nízkou popularitu. Neprosadíme se ve světě jinak než zvěstováním a službou. Nemáme peníze na skvělou kampaň, nemáme politickou moc, natož abychom mohli vytáhnout do války. A nic z toho ani nepotřebujeme, jen by nám to bylo pokušením a svodem. Nás to ovšem někdy trápí – že jsme tak chudí a bezvýznamní. – Jenže co měl Ježíš – král Bohem vyvolený? Žádnou budovu, žádnou výbavu a techniku. Když se chystal vjet do sídelního města, poslal své služebníky pro osla se slovy: „Pán je potřebuje“. Ani toho osla neměl, musel si ho půjčit a vrátit. Takový je to král – když vstoupil do tohoto světa, nepotřeboval vůbec nic z toho, co my lidé obvykle pokládáme za nezbytné.

My, pravda, stále něco potřebujeme – myslíme si, že máme tím plnější a šťastnější život, čím víc svých potřeb uspokojíme. Tím se měří vyspělost a úroveň – že toho potřebujeme a spotřebujeme stále víc. Čím je kdo výš, tím víc potřebuje – energie, jídla, šatstva, služeb, zařízení atd. Císař Augustus potřeboval daně od všech svých občanů – proto je dal spočítat. Tak se i dnes počítá a vymáhají daně a poplatky a vypisují stále nové. A přece nebyl tím pravým a nejmocnějším králem Augustus, ale ten, který se během toho sčítání narodil – a co k tomu potřeboval? Jesle, stáj. Tak to přece bylo, když se ten pravý král narodil. A když se pak dal do díla – co potřeboval? Lodičku, aby z ní mohl kázat. Jindy pár chlebů a ryb, aby nasytil své věrné. A nakonec, poslední večer, potřeboval místnost a stůl, kde by s učedníky slavil hod beránka, tu poslední večeři. A nic z toho mu nepatřilo, všecko si jen vypůjčil. Nic nevlastnil, o nic se nikdy nepral s ostatními, nesoudil ani nic nevymáhal. I proto je tak jiný král než ti všichni, které my známe a kteří stále něco vymáhají a chtějí všechno vlastnit a o všem rozhodovat a ničeho se neumějí vzdát.

Ale svůj lid kolem sebe měl. Navzdory chudobě a tichosti tu byli učedníci, kteří ho vítali, slavili a věřili mu. Lid, který jej obklopil, naslouchal jeho kázání a vyprovázel jej na jeho cestě. Už když se – v skrytu a nenápadnosti betlémské stáje – narodil: Přišli pastýři a mudrci, aby se mu poklonili. A pak Simeon a Anna, kteří se radovali z jeho příchodu na svět. Tak to bylo, je a bude. Král tichý, sedící na oslátku – a přece tu bude mít vždycky takové, kteří rozpoznají slávu jeho i své tichosti a chudoby. Nikdo je neorganizuje, a přece tu jsou. „Blahoslavení chudí – nebo jejich je království nebeské. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi“ – nebojte se ani o sebe ani o příští generaci! Voláním, které pro nás Marek zaznamenal – církev prosila svého Pána po všechna další staletí – „Hosana na výsostech“ – smiluj se nad námi – nejen v adventu, ale pokaždé, když se jako tvůj lid shromáždíme – ty přicházíš jako král mezi nás a zveš nás ke své královské hostině – může se zdát chudičká – jen kousek chleba a trochu vína – a přece je to slavnost plná radosti a naděje – neboť jsme milými hosty svého krále a vyhlížíme společně k jeho království pokoje. Smířeni tím, co on pro nás vykonal a čím nás obdaroval – nejsme už jen dav, ale bratři a sestry – lid Boží – Boží rodina.

Nevíme, kolik jich tehdy bylo. Marek nepsal o zástupech tak jako Matouš. Ale v tom se oba shodují, že ti, kteří Ježíše vítali, šli „před ním a za ním“ – dřív šli jen za ním. Vykladači v tom vidí obraz církve ve všech dobách a generacích: ti, co šli před ním, to byli proroci, a ti, co šli za ním – byli apoštolé a mučedníci a vyznavači pozdějších staletí. Vpředu i vzadu obklopují toho krále. Tento náš král na oslátku shromažďuje kolem sebe všechny své vyznavače a tvoří z nich obecenství těch, kteří tu byli před námi – našich otců – i těch, kteří přišli potom – to jsme my a naše děti, kteří přijdou po nás. Všichni spolu a on uprostřed. Společenství těch, kteří ve víře byli první, s těmi, kteří přišli později i ještě přijdou, poněvadž dosud venku bloudí ulicemi a možná obchody, ale stále prázdnotou světa. A tady je všechny spojuje v jakýsi pěvecký sbor, který volá a zpívá: „Hosana, Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně.“ Kterého očekáváme – „(a)by král ten v slávy odění dal život nám a spasení“(EZ 273). Už teď vládne všem, kteří ho uznávají a poslouchají a vítají. Král skrytý světu a přece plný moci a lásky. Král, jemuž patří všechna sláva a čest na zemi i na nebi. A král, který na konci času přijde a svou slávu zjeví všem a svou moc a spravedlnost a svůj pokoj prosadí mezi národy: Požehnaný, který přichází a který přijde, aby s sebou přinesl novou zemi pod novým nebem. Hosana na výsostech! Smiluj se – ty který přicházíš! Ujmi se nás, připoj nás všechny ke svému lidu a doveď do svého království! Amen.