Mk 8:31-38  A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.  A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.  On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka! Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.  35 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.  Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?  Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?  38 Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.

Introit: Chci tě vyvyšovat, Bože můj a Králi, tvému jménu dobrořečit navěky a navždy. (Ž 141,1)

první čtení: Ž 49,1-16

písně: 553; 470; 605; 582

Milí bratři a sestry,

asi by se nám kazatelům snadněji kázalo, kdybychom mohli volat: Lidi, pojďme za Ježíšem v triumfálním průvodu – od uzdravení k uzdravení, od nasycení hladových k nasycení jiných hladových, přes vyhrané spory s představiteli národa atd. Když čteme Markův spis, evangelium, tak to tak do jisté míry mohlo vypadat. Nebo, až do jisté chvíle. Pověst o úspěšném tažení Ježíše z Nazareta a jeho učedníků se rozšířila. A Ježíš ty, kteří u něho proto hledali pomoc, nezklamal. Neodmítal je. Obracel se k nim a pomáhal jim od posedlosti zlými silami, od hluchoty i slepoty, a dokonce i od smrti. Jak snadné by asi bylo získávání dalších a dalších členů Ježíšovy církve, kdyby tu bylo jen toto učení: Ježíš je zachráncem světa. Pojďte k němu! Nic víc o něm vědět nepotřebujete.

Ale my nemůžeme zvěstovat jen toto. Něco podstatného by chybělo. To není celá zvěst, která nám byla svěřena. Sám Ježíš si v určitém – historickém – okamžiku zřejmě uvědomil riziko radostné zvěsti o přicházejícím Božím království. Riziko zkreslení svého poslání. „A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od představitelů židovstva, být zabit a po třech dnech vstát.“

To známe. Viďte. Zní to skoro jako vyznání víry, které jsme zvyklí tu recitovat a které nám slouží jako takový sumář křesťanského učení. Opravdu, jde o učení. Právě jsme to četli: „A začal je učit …“ Po zážitcích, které sloužily víře učedníků, když s Ježíšem procházeli Galileou, přichází nyní učení. Učení, které má také, ale poněkud jinak, také sloužit naší víře. Ano, v církvi se také učíme. Ne jenom prožíváme a setkáváme se. Jaké je to Ježíšovo učení? Ježíšovo učení není žádná tajná nauka. Nic, do čeho by byli zasvěcováni jen vyvolení. Učil veřejně. Pro celé zástupy, které se zrovna shromáždily. Není to jen pro nábožensky vyspělé jedince. To na jedné straně. Na straně druhé, je to učení jasné, jednoznačné. To znamená, člověk si je nemůže předělávat podle svého. Ani nemůže říct, že vlastně žádné učení to není. Jen třeba nějaká emoce. Být Ježíšovým učedníkem neznamená jen chodit po světě a říkat: Lidi mějte se rádi, chovejte se k sobě slušně a to stačí. Láska, kterou on přinesl má totiž jasnou podobu. Podobu Syna člověka, který sám sebe zapřel.

Ano, dříve než se sami začneme učit, jak má vypadat náš život, chceme-li být s Ježíšem, sdělil nám on, co to znamená pro něho. Učitel, který jako první se nechá naprosto formovat svým učením. Naprosto se mu podřizuje. Vydává sebe sama. Zříká se svého chtění, svých ambicí. – Nedělejme z Ježíše loutku. On mohl mít své vlastní představy a své ambice. Ale přijal něco jiného. Co?

„Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“ O kom mluvil, když řekl, „Syn člověka“? To je potřeba vědět. Mluvil sám o sobě. Jako o Synu člověka o sobě mluvil nejčastěji. S touto postavou, která měla od Boha přijít na konci věků a ujmout se z Božího pověření soudu, se ztotožňoval. Jaký to však zvláštní soud, který začal právě od něho; na něho dopadl nejprve. Syn člověka, Ježíš, musí mnoho trpět, být zavržen … O tom je tedy začal učit. Že má před sebou cestu, která bude odlišná od té dosavadní úspěšné. Dostane se do konfliktu s mocnými. A nebude to pro něho jen epizoda, jako když třeba politik v období mandátu musí čelit odporu, ale může se toho kdykoli zříct a vrátit se ke svému původnímu povolání. Ježíš si byl vědom, že to, co učí, se musí také projevit na jeho vlastní životní cestě. Jeho život že musí být součástí toho, co zvěstoval. Tomu se podřídil. Nicméně to pro něho nebyla žádná hra, ani dočasné zaměstnání, nýbrž utrpení. On skutečně trpěl. A ne až v Getsemane, ale už teď, kdy se z Galileje obrací do Judska a tam do Jeruzaléma. S prvním nepochopením a odporem se už vlastně setkal uprostřed své rodiny, svých příbuzných. A nyní od svých učedníků.

„Syn člověka musí trpět, být zavržen a zabit a po třech dnech vstát z mrtvých.“ Ono slůvko „musí“ to vyjadřuje. To Ježíšovo „musí“ my nesmíme opomenout. To co, Pán Ježíš musel, bylo určeno shůry, od nebeského Otce. Od Boha, který skrze svého Syna, učícího se poslušnosti, přichází sám mezi nás a provádí naši záchranu tím nejméně pochopitelným způsobem. Tak, že svého milovaného Syna nechá trpět. Nechá jej zavrhnout a opustit všemi. A nechá jej zabít na kříži. Sám sebe tak vydá do bezmoci a pohrdání. Takové myšlení opravdu není z člověka. Tomu se člověk může jen učit. Krkolomně, těžko učit. Tak jako to vidíme na Petrovi. Na tom mluvčím učedníků. Na schopném a blízkém Ježíšově příteli. Jak mu to nejde. Jak se jeho člověčí myšlení dere dopředu a snaží se vytlačit to, co je z Boha.

Hned, jakmile Ježíš začal o svém utrpení otevřeně, na veřejnosti mluvit, vzal si ho Petr stranou a začal ho kárat. Ano, jeho učedník mu domlouval. Důrazně domlouval svému Mistru. Tohle on poslouchat nebude! Tohle on nepřijme! To se mu příčí. A pak: na veřejnosti by Ježíš takové věci už vůbec říkat neměl. Vždyť si pokazí svou dobrou, přitažlivou pověst. Petr asi také nechtěl, aby ty zástupy lidí přestaly Ježíše obdivovat a následovat. V síle těch davů by se to docela jinak táhlo do Jeruzaléma, než když by zase zůstalo jen těch nejbližších dvanáct. Petr a patrně další učedníci si přáli, aby tam jejich Mistra provolali králem. Pak by se jistě začaly dít přesně ty věci, které očekával Izrael od Mesiáše. Dosazení krále na trůn a obnovení dávné slávy Izraele. Vyhnání římských okupantů. Znovunabytí výjmečného postavení Izraele, tak že by se k němu podle proroctví sbíhaly všechny národy a konečně by tak Boží jméno bylo známo a oslaveno po celém světě. Díky Mesiáši, tomu vyhlíženému, očekávanému. Vždyť Petr tak Ježíše už nazval. Rozpoznal v něm toto vyvolení a poslání. Ale má zřejmě dost jasnou vlastní představu o cestě, kterou měl Ježíš v mesiášské roli jít. Tohle chce Ježíšovi – nejprve snad jen připomenout. Pak možná vnutit. V ústraní jej začal kárat. Petr jedná jako někdo, kdo je oprávněn poučovat Ježíše. Někdo, kdo ví víc a lépe než Bůh sám, co je pro lidi dobré!

Ale vůči takovému suverénnímu jednání se Ježíš pevně postavil a označil je za satanské, proti božské. „Tvé myšlení není z Boha, ale z člověka.“ Tohle satanské pokušení je třeba zahnat. Neposlechnout je. Petře! Ty nebudeš určovat cestu vyvolenému Božímu. Tvé místo je za ním. „Jdi za mnou!“ Přikázal mu Ježíš. Tam je místo učedníka, služebníka, který jde ve šlépějích Mistrových. A my jsme četli, co se tam máme učit: Zapřít sebe sama. Vzít na sebe svůj kříž. To je následování Ježíše. To znamená jít za ním.

Chtěli učedníci, chtěly ty zástupy jít za ním? Chceme my jít za ním? A nebo před ním? – Neláká nás spíš ukazovat mu, kudy má jít za námi on, aby tak pro nás život získal? Kdo by nechtěl získat život? Ten pravý, dobrý, ten, který má věčnou platnost a hodnotu?!

Ale on už to udělal! Vždyť součástí toho vyznání víry bylo také „třetího dne vstane“! A on vstal. Vstal z mrtvých a tak nám zaručil, že ty naše pouze vlastní kříže, které máme vzít a nést, on z nás sejme. Má k tomu moc od nebeského Otce, jehož vůli naplnil tím, že se zřekl sám sebe.

Zvláštní cesta, zvláštní učení. Světu kolem nás naprosto cizí. Zapřít sám sebe, nést to, co je na nás naloženo a neobviňovat z toho někoho jiného, to se vskutku nenosí. Ale, co je platno člověku, získá-li celý svět – hodí-li všechnu zátěž na druhé a vydobude si ostrými lokty všechno pro sebe? Co mu nakonec zbude? Je to život? Co je to za život? Copak to nevidíme na mnoha současnících, kteří zručně nakládají kříže na ostatní, jen ty své nést nechtějí? Copak to je pravý život, na který bude jednou někdo s obdivem a s vděčností vzpomínat? I kdyby celý svět získal, svůj život zpátky nevykoupí. Nebude mít za co. Zřekne-li se toho jediného:s Bude-li se stydět za toho pokorného Syna člověka, Ježíše a za jeho slova. Tedy za toto učení, které on zveřejnil, takže nikdo nemá výmluvu. Víme o tom, kudy a za kým vede jediná cesta ke vzkříšení. Amen.

Modlitba: Pane a Spasiteli, chválíme tě z celého srdce za to, žes nesl a unesl kříž světa až do svého hořkého konce. Dej, ať tě s důvěrou následujeme a nepromarníme svůj život. Amen.