Mk 5,21-43 Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu a byl ještě na břehu moře, shromáždil se k němu velký zástup. Tu přišel jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil:„Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!  Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.  Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení.  Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu.  Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu.  Říkala si totiž:„Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!   A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.  Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: Kdo se to dotkl mého šatu?  Jeho učedníci mu řekli:„Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: Kdo se mne to dotkl?  On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila.  Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu.  A on jí řekl:„Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!  Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?  Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy:„Neboj se, jen věř!  A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana.  Když přišli do domu představeného synagógy, spatřil velký rozruch, pláč a kvílení.  Vešel dovnitř a řekl jim:„Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí. Oni se mu posmívali. Ale on všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vstoupil tam, kde dítě leželo.  41 Vzal ji za ruku a řekl: Talitha kum, což znamená: Děvče, pravím ti, vstaň!   Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení.  Ježíš jim přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu.

Písně: Ž 107,1-4; 189; 350; 702; Požehnání (Moravetz/Pejla)

první čtení: Iz 41,10-14

Introit: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře. (Ž 107,1–3)

Milí bratři a sestry,

tyto dva příběhy – druhý vložen do průběhu prvního – jsou tu k našemu povzbuzení. V obou případech Ježíš potřebným lidem pomohl – ale trochu jinak, než čekali. Pomohl jim víc, než čekali. V čem to může povzbudit nás? Na to se podrobněji podívejme.

Ten první příběh o Ježíšově pomoci vypráví o nějaké ženě, ani nevíme, jak se jmenovala, zato víme, jaké měla trápení. Dvanáct let krvácela. Dvanáct let z ní unikal život. Nezadržitelně. Nezastavitelně. Vyzkoušela kdejakého lékaře. Vydala hromadu peněz. Stále nic nepomáhalo. A nebylo dost na tom, že jí jistě bylo zle. A že chudla a chudla a tak se sociálně propadala. „Vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu.“ Takové postižení ji v židovské společnosti navíc vylučovalo z života – náboženského a tím i společenského. Těžko si představit, že mohla žít v manželství. Byla nečistá. Velmi pravděpodobně bezdětná. Dvanáct let trápení a dvanáct let slábnoucí naděje, že by to mohlo být lepší. Ta žena se blížila smrti. Byla odsouzena k smrti. Ale: „Doslechla se o Ježíši …“ To jí stačilo k činu. K žádným dlouhým úvahám. Člověk, který už vyzkoušel všechno a má před sebou jen vidinu smrti, neotálí, ale jedná hned. Udělala to však velmi nenápadně. V zástupu lidí se opatrně přiblížila až k Ježíši a „dotkla se jeho šatu“. Měla to promyšlené: „Dotknu-li se alespoň jeho šatu, budu zachráněna.“ – A ono se to stalo! „Rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.“

To podstatné se stalo. Ona našla pomoc. A asi by se nejraději rychle ztratila, aby na sebe moc neupozorňovala. Po letech, v nichž se lidem vepsala do mysli jako nežádoucí, netoužila, aby si na ni ukazovali znovu. Evangelista to popisuje tak, že nabýváme dojmu, že to pravé překvapení, ten pravý zázrak přijde teprve nyní. Ježíš ji totiž nechce nechat nepovšimnutě odejít. Hned se po ní začal rozhlížet, hledat ji. Vždyť z jeho síly byla vyléčena. Jeho pomoc není jako pilulka, kterou člověk spolkne. Jeho záchrana, doslova spása, je spojena s jeho osobou. Stálo jej to část sil. – Hledá tu ženu proto, že za svou pomoc teď bude něco chtít? Měla se polekat, protože už nemá z čeho zaplatit? Nic takového. „Přišla s bázní a chvěním a padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu.“ To je vyznání o tom, jak na tom byla. Že on byl její poslední nadějí, do níž vložila svou odvahu. Pro niž překonala strach a riziko, že ji ty davy lidí zesměšní, odsoudí, vyženou. Ježíš ji nijak nekáral, ale ani nerozebíral. On jí chtěl požehnat. Proto ji hledal. Navázat s ní kontakt, dát se jí osobně poznat. Aby pochopila, že na její víru čekal. A teď na její víru odpověděl. Pro ni, uprostřed těch zástupů lidí, tu byla připravena pomoc. Protože jen ona upnula všechnu svou víru k němu. „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“

Víra, která zachraňuje. To je společné téma obou příběhů. Vždyť ten nešťastný otec Jairos také přišel jen se svou vírou v Ježíše. Jeho dcera je nemocná a on si s tím neví rady. Je představeným synagogy; muž zřejmě vážený a známý. Muž zbožný po židovském způsobu. Ale také člověk, který uvěřil Ježíši. Uvěřil, že v jeho dotyku je záchranná ozdravná moc, která je nyní tím jediným, co může pomoci jeho dítěti. Proto mu „padl k nohám a úpěnlivě prosil: Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ – Ježíš odešel s ním. A za ním a na něj se tlačil velký zástup.

Jenomže do Jairova domu Ježíš nedošel včas. Právě ta zmíněná nemocná žena jej zdržela. Poslové z domu vyřizují: „Tvá dcera zemřela. Proč ještě obtěžuješ mistra!“ Je pozdě! – To se může stát lidem a lidským lékařům. Vždyť potřebných je tolik. I na krev, na operace, na transplantace se musí čekat. A stává se, že se to zkrátka nestihne. Že někdo má přednost. A jiný mezitím zemře. Už mistra, už kapacitu v oboru neobtěžuj! – Jaké zklamání a pocit křivdy! Snad se trochu dovedeme vžít do pocitu rodičů, kterým tohle někdo řekne. Ale právě pro ně je tu tohle vyprávění nejvíce. Pro všechny, kteří si někdy říkají dokonce i o Pánu Bohu: Jak by mohl myslet na všechny najednou? Pomůže jednomu, ale jiný mezitím umře. Opravdu, ve světě to tak vypadá.

A tu je potěšení a naděje i pro takovou situaci. Když se něco podobného stane. Protože Ježíš nedbá na slova posměchu. A vybízí představeného synagógy: „Neboj se, jen věř!“ To je Boží útěcha. „Neboj se, já budu s tebou!“ Četli jsme, jak prorok Izajáš tímto Božím slovem potěšoval a povzbuzoval ubité a nešťastné Izraelské. V takové situaci Boží blízkost není hrozbou, ale pomocí. Ježíš vešel do domu smutku a tu vidí, že zde už před smrtí kapitulovali. Jen nářek plaček a všude plno paniky. Tak to vypadá, když lidé nevěří. A v té beznaději se dovedou slovu o naději jen posmívat. „Proč ten rozruch a pláč?, ptal se Ježíš. Dítě neumřelo, ale spí. – Oni se mu posmívali.“

A nedovolil, aby s ním posměváčkové šli k té dívce. Jen rodiče a nejbližší učedníci – budoucí svědkové. Pán nechce přesvědčovat lidi za každou cenu. Ti, kteří se posmívají naději, by stejně neuvěřili. Vzal dívku za ruku a řekl: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ – To už je evangelistův překlad, aby aramejská slova snad v někom nevzbuzovala dojem nějakého „abraka dabra.“ – „Tu děvče hned vstalo a chodilo. Bylo jí dvanáct let.“

Vypadá to, že Pán Ježíš ji opravdu jen probudil. Jemně, něžně, tak jako rodiče budí dítě ze spánku. Vrátil ji rodičům. Vrátil ji pozemskému životu. Ne, ona nešla do nebe. Nebylo to ještě vzkříšení k životu věčnému. Vždyť potřebovala hned jíst, aby znovu nezeslábla. A jednou … až sama prožije život jako žena a matka, jednou i ona zemře. Co to tedy bylo? Co se to stalo v domě Jairově?

Znamení? Tak bychom tomu snad mohli rozumět. Ježíši není lhostejný náš žal, naše nemoci a náš strach ze smrti. Probuzení mrtvé dívky je vyslyšením této nejsilnější lidské touhy po životě. V Božích očích však i člověk, který definitivně ukončil svou pouť na této zemi, jen spí. Bůh o něm ví. A toto nám přišel Jeho milovaný Syn ukázat. Ukazuje se, že i pod jeho rukou děvče „jen spí.“ Přišel dát to lidem okusit. Uvidět. Aby pak očití svědkové mohli zvěstovat a zapsat a my číst a radovat se z toho. Až za pár dní na mnoha hrobech zaplanou světla svíček, můžeme si tohle připomenout. Světlo života do každého hrobu přináší Pán Ježíš Kristus. Ten, který sám zemřel a byl pohřben. Ale prolomil bránu smrti a vstal k životu věčnému proto, abychom i my jednou povstali. A také ti, kteří nás již opustili a které bychom my nejraději zadrželi a nepustili. Od kterých jsme se nechtěli oddělit stejně jako Jairos od své dcery. Vždyť ona právě měla začít žít. Ve dvanácti letech tehdy byl čas na slavení zásnub a naplnění životního poslání stát se matkou. Díky Ježíši nyní opravdu žít začala. Jen možná v trochu jiném smyslu. Nejen v tom biologickém. Ale v životě darovaném z ruky Ježíšovy. Z ruky, která ji pozvedla ze smrtelného lůžka a postavila na nohy a dala poznat nový zdroj života.

„Dcero, tvá víra tě zachránila!“ – To však Ježíš neřekl té dívce, nýbrž ženě, která po dvanácti letech, kdy z ní postupně prchal život, už čekala jen smrt. Ty dvě ženy – jedna na konci a druhá na začátku plodného života – se setkaly s Ježíšem. Pro obě on našel čas a pro žádnou nebylo pozdě. Obě byly zachráněny/spaseny právem, záměrně. Ne náhodou. Ne kradmo, jak zamýšlela nejprve ta žena, když se ho dotkla potají. Oběma dal Ježíš najevo, že na ně čekal. Čekal na víru, až se projeví. A neodradil jej ani posměch lidí, kteří se na něho v davech tiskli, ale pomoc ve smrti od něho neočekávali. Ježíš pomáhá tam, kde se k němu – třeba nesměle – obrací o pomoc srdce plné víry. „Neboj se, jen věř!“ – řekl Jairovi. A stačilo to. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tys nám dal poznat naději, kvůli které stojí za to žít i umírat. Prosíme, pomoz nám k víře, která přemáhá strach. Amen.