Pánem i nad sobotou

Mk 2:23 – 3:6  Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů.  Farizeové mu řekli: Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí! Odpověděl jim:„Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním?  26 Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?  A řekl jim: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.  Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou. Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou.  Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. On řekl tomu člověku s odumřelou rukou:„Vstaň a pojď doprostřed! Pak se jich zeptal: Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit? Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: Zvedni ruku! Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

Písně: 441; 195; Ž 107,1-4; 684

První čtení: Iz 63,7-14

Introit: Ty jsi, Hospodine, spravedlivý, přímý ve svých soudech. Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství. (Ž 119)

Milí bratři a sestry,

při čtení tohoto evangelijního oddílu jsme vlastně v první řadě účastni vnitro-židovskému rozhovoru mezi Ježíšem a farizeji o významu a dodržování soboty. Farizeové s nechutí zjišťují, že Ježíšovi učedníci v sobotu pracují; totiž trhají obilí a zrnky z klásků tiší svůj hlad. Farizeové za tuto „sklizeň“ kritizují jejich Mistra, Ježíše. A ne dosti na tom, protože on v tutéž sobotu dokonce léčí, a tak pracuje dvojnásob! V synagoze, v domě, kde Židé vykládají Zákon a modlí se, Ježíš uzdravil odumřelou ruku nějakého člověka.

V obou případech tím Ježíš přestoupil přikázání o svěcení soboty: „Sedmý den je den odpočinutí Hospodina tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci.“ A jak jsme již řekli – sklizeň i léčení bylo za práci považováno. Jistě, farizeové uznávali, že sobotní klid smí být porušen, když jde o záchranu lidského života. Ale to zde přece nebyl ten případ. Ježíš tu uschlou ruku nemusel uzdravit právě v sobotu; o den víc nebo míň nemohlo hrát roli. A i když nám to může připadat zvláštní, pro ně tehdy nešlo o nic podružného. Dodržování soboty odlišovalo Izrael od jiných národů. A dodnes, téměř nic jiného není pro Židy tak charakteristické jako sobota. Je to jeden z nejdůležitějších prvků jejich identity.

Ale dřív než se svou velmi civilní protestantskou vírou začneme vrtět hlavou nad množstvím židovských předpisů a nad dodržováním sobotního klidu, měli bychom si připomenout, co je vlastně podle Tóry smyslem soboty. Deset přikázání, Dekalog, je v hebrejské Bibli, v našem Starém Zákonu, zapsáno dvakrát. A pokaždé má jiné zdůvodnění. V Exodu (20,8-11) je sobota znakem Božího dobrého a dokončeného stvoření: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.” A tak stejně jako Bůh po dokončení svého stvoření sedmého dne odpočinul, má také Izrael sedmý den odpočívat a všechnu péči a starost o denní chléb vynechat.

A v Deuteronomiu (5,1215) je sobotní přikázání zdůvodněno připomínkou vysvobození Izraele z Egypta: “Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.”

Tímto ustanovením se sobota stala uprostřed všednodenní tvrdé reality tohoto světa znamením světa jiného. Čtvrté přikázání o sobotě udržuje v lidské mysli čerstvou myšlenku na svět takový, jak jej Hospodin na začátku chtěl mít a jaký být opět může, totiž “velmi dobrý”. A stejně udržuje čerstvou a aktuální také vzpomínku a naději, že lidé byli povolání ke svobodě a nebyli určeni k tomu, aby jeden druhého utlačovali a ovládali.

K současnému všednímu světu patří práce a námaha, často i boj o denní chléb. Patří k němu starosti, nouze, trápení a chudoba, nemoci, postižení, zranění, bolest a smrt. I strádání, hlad po chlebu a po společenství, po naplněném životě. Ke skutečnému všednímu světu patří také, že lidé se navzájem trápí, utiskují a ohrožují násilím. Patří k němu menší i větší tlaky a závislosti, strach a bída, kterou nezpůsobila příroda, ale lidé.

A uprostřed tohoto všedního světa slaví Izrael sobotu, jeden den, v němž je práce, námaha a starost přerušena. Po jednu noc a jeden den to odloží a zapomenou na to všechno.

Není to snad dobrá “tichá zbraň” uprostřed někdy tak hrozného života a uprostřed konfliktů? Najednou pokoj, mír člověka vůči člověku, člověka vůči přírodě, pokoj uvnitř Sedmý den jako exodus ze všeho toho únavného napětí a zátěže, kterou vlečeme, Židé stejně jako křesťané a všichni lidé na světě. Tak to Bůh zamýšlel pro všechny lidi.

To je smysl soboty a sobotního přikázání. Ale podle Markova evangelia to farizeové zjevně chápali docela jinak. Pro ně byla sobota obestavěna samými zákazy a omezeními. Sami mohli tato pravidla asi bez větších problémů dodržovat. Měli domy a v domech zásoby. A měli ženy, které jim v pátek dům uklidily a připravily jídlo, takže oni v sobotu nemuseli udělat krok navíc a nemuseli hnout prstem, a přece mohli klidně a důstojně slavit a sytit se.

Ale chudí lidé a Ježíš s učedníky byli chudí, neměli takové zázemí a zásoby, které by v sobotu mohli bez práce jen použít. V sobotu měli hlad jako každý jiný den. Kdo žije v nadbytku a v jistotě, ten si může dovolit jeden den udělat pauzu. Kdo je zdravý a dobře živený, kdo může svým rukám a nohám dát odpočinout, protože ví, že další den se mu zase rozhýbou, ten si asi pomyslí, že Ježíš to uzdravení chromé ruky mohl o den odložit. Ale pro toho postiženého by tato sobota byla jen dalším dnem v jeho neutěšeném a namáhavém životě. Jen by se jeho trápení prodloužilo. A to Ježíš chce změnit.

Ježíš se tu střetl s náboženským systémem, který svazuje lidský život a zároveň potvrzuje postavení těch, kteří všechna pravidla, zákazy a příkazy kontrolují. Farizeové opravdu měli tuto autoritu. Je zřejmé, že o ni nechtěli přijít. V jejich očích Ježíš podrýval zavedený řád a jejich náboženství zpochybňoval. Proto ho pozorovali. Proto na něj stále číhali. Protože postřehli, že on je vůči jejich systému svobodný a chová se vůči němu suverénně.

Nejprve reaguje slovy Písma, z něhož plyne Boží záměr pomoci člověku v nouzi kdykoli; a tedy i Ježíšova odpověď je v tomto duchu: „Sobota je učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ (2,27n) A pak – rovněž v sobotu – pozve postiženého člověka, nikým nepovšimnutého, doprostřed shromáždění. A když všichni vidí jeho trápení, nemohou nevidět, ptá se Ježíš jednoduchou otázkou: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře či zle? Život zachránit, či utratit?“ – Ale oni mlčeli.“ (3,4) Cítili, že jejich postavení se zakymácelo.

Na tomto místě evangelista Marek zaznamenal první signál, že se někteří lidé chtěli Ježíše zbavit. Je tu první ohlášení násilí vůči němu. A to právě v sobotu! Po tom všem, co jsme o smyslu sedmého dne právě řekli, je to velmi smutné. Lidé, kteří by nejlépe měli rozumět Božím přikázáním – ne je znát zpaměti, ale ctít je a milovat – tito lidé pod hávem zbožnosti pracují přesně proti nim. Spolčují se (i s konkurencí–herodiány) a umlouvají se, že Ježíše zahubí (v.6). V sobotu, v domě Božím.

A on? Ježíš? – Ježíš jednoznačně stojí na straně hladových – těch svých učedníků paběrkujících v sobotu na poli a stojí i na straně zchromlého člověka, který sice slaví den odpočinkuv synagoze, ale přitom i v sobotu trpí. A to znamená, že Ježíš vrací sobotě její pravý smysl, když člověka uzdravuje. Obnovuje dobré Boží stvoření a vysvobozuje duši i tělo člověka z každého sevření otroctví. Proto řekl tomu člověku v synagoze: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji a jeho ruka byla zase zdravá. (3,5)

„Syn člověka je pánem i nad sobotou.“ – To si z dnešního evangelia můžeme zapamatovat jako jakési heslo pro povzbuzení a poučení ve víře. Ježíš nás přišel vrátit pravému lidství. Takovému, které bylo na počátku „velmi dobré.“ On je Pánem nad sobotou, ale také nad vším ostatním v celém stvoření, protože on dostal tu moc vrátit nás všechny pod dobrou Boží ruku, která tvoří, živí, osvobozuje o obnovuje. On je Syn člověka – Boží milovaný Syn, jehož máme poslouchat. (1,11+9,7) Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tys přišel život zachránit, ne zahubit. Dej, abychom i my život ctili a podporovali za všech okolností. Amen.