Nové učení plné moci

Mk 1:23-28   V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl:  Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží. Ale Ježíš mu pohrozil: Umlkni a vyjdi z něho!  Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: Co to je? Nové učení plné moci– i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.  A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině.

Introit: Syn Boží proto přišel, aby zmařil činy ďáblovy. (1J 3,8)

První čtení: Mk 1,21-45

Písně: 138; 517; 690; 550, Požehnání (Moravetz/Pejla)

Milí bratři a sestry,

četli jsme dnes z evangelia podle Marka o trojím uzdravení či očištění, které Ježíš udělal hned na počátku své činnosti v Galileji. Trojí pomoc lidem, kteří to potřebovali, a bez Ježíše by zůstali bezmocní. Trojí projev „nového učení plného moci“, jak užasle komentovali Ježíšův zásah lidé v synagoze.

A právě to Ježíšovo vystoupení v kafarnaumské synagoze nás dnes bude zajímat nejvíc. To první ze tří, vlastně z mnoha dalších Ježíšových zázraků – jak se tomu často říká – totiž nelze vynechat. Je něčím jiné a také je provokativní. Na první poslech si s ním nevíme rady. Srovnáme-li si je například s těmi dvěma dalšími, o kterých jsme četli dnes, na první pohled je vidět jedna věc: ten člověk posedlý nečistým duchem si o pomoc neříká, nikdo za něj neprosí, ba on se pomoci ve skutečnosti brání. To je přece v případu nemocné Šimonovy tchyně i malomocného člověka úplně jinak. U nich dvou je to pro nás pochopitelnější. Tak to přece děláváme i my: zveme Ježíše k našim nemocným a prosíme za ně. Jsme vděčni, že se jich chce ujmout, dotknout se jich, pozvednout je a uzdravit. A že to také dělá. V našich rodinách jsme toho byli mnohokrát svědky. A také známe situace, kdy člověk, a třeba jsme to byli i my konkrétně, jak tu dnes jsme, padáme před Ježíšem na kolena (ať už doslova nebo v přenesenému smyslu) a prosíme ho: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ A on se i nad námi slitovává a říká nám: „Chci, buď čist.“ A my jsme znovu jako znovuzrození a naše rodiny, sbor a jiná společenství nás znovu berou mezi sebe. Tak jako toho člověka, který byl očištěn z malomocenství a mohl znovu do chrámu a mohl zase bydlet mezi svými blízkým a ne v izolaci. Jeho lidská důstojnost mu byla vrácena. To jsou veliké věci, veliká moc Boží se tu projevuje, když je takto člověk vrácen zpátky do života. Ať už se zvedne z postele a zase může sloužit. Tak jako ta Šimonova tchyně, která je hned obsluhovala. Přímo cítíme radost té ženy, které se tak do jejích dnů vrátil smysl. A stejně je Boží uzdravující moc patrná na lidech, kteří se po letech odloučení a odcizení vracejí zpátky. A pak spolu sedíme v kostelní lavici, stojíme vedle sebe u stolu Páně, přijímáme jeden chléb a jeden kalich. A jen tichý úsměv někdy připomene, jaká je to úleva zbavit se škraloupu, který na sobě někdy celá desetiletí nosili a který je odcizoval Bohu i lidem. Nyní jsou „očištěni“.

Ale teď konečně k tomu prvnímu, co jsem ohlásila jako nejdůležitější a zároveň nejzáhadnější zásah Ježíšova „nového učení plného moci.“ Nejprve to záměrné Markovo slovíčko „hned“. Vkládá je pečlivě na mnoho míst svého spisu. Tím mu jaksi dodává atmosféru spěchu. Ano, Boží království se přiblížilo. Jde nám naproti. Není možné otálet. Máme se připravit. „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ A Pán, který s královstvím přichází, sám spěchá, aby neminul nikoho, kdo se mu připlete do cesty se svou nemocí a bezmocí, nebo kdo příchodu království dokonce stojí v cestě – svým odporem a zlobou. To nemůže Ježíš obejít.

V Kafarnaum jeho první cesta vedla do synagogy, na bohoslužby. „Hned“, jakmile vešel do města, hned první sobotu, co tam byl, šel do synagogy. To samozřejmě nebyl jeruzalémský chrám. Ale shromážděná církev to byla a to je podstatné. Dům Boží, to je místo, kam Pán jde nejprve. Až potom do soukromého domu a pak na cesty v galilejské krajině. Od domu Božího začíná soud, zazní nám možná v hlavě prorocké slovo. Pro někoho potěšující, pro jiného varovné. V domě Božím jsou lidé. Pochopitelně. Zvnějšku vypadají normálně. Když by tam byl někdo, kdo by vyčníval zevnějškem nebo chováním, asi by si ho všimli. Ale v kafarnaumské synagoze s tímhle asi problém neměli. Nikdo ze shromáždění tam nějak rušivě nevyčníval. Normální sobotní bohoslužby jako každé jiné. Vlastně ne: přišel sem Ježíš a začal učit. A oni žasnou, že učí jinak; ne jako jejich zákoníci, ale s mocí. Říkají to o něm ještě dřív, než se v synagoze něco stane. Už samo učení – rozumějme slovo Ježíšovo – působí jinak než běžné učení. Neříká se tu, že to zákonické bylo špatné. To patrně jako jinde pečlivě a ortodoxně předkládalo tradici. Výklad Mojžíšova Zákona do různých životních situací tak, jak se k tomu kdy vyjadřovali moudří učenci. Není to špatné chodit z kostela vybaveni receptem, jak se chovat, jak to zvládat venku. Ale Ježíš učil jinak – nečekaně jinak. Jeho učení nebylo jen předáváním moudrostí a rad. Něco s lidmi dělá. Něco se děje. Autorita toho učení nevychází ze správně předané litery Zákona, ale přímo z kazatele. Ježíš mluví jménem Božím. Jinak si tu moc v jeho učení nemůžeme vyložit.

Posluchači to poznají. O jejich úžasu čteme. Ale čteme také o odporu. Evangelista nás upozorňuje, že „v synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem“. Nikdo si ho dosud nevšimnul. Docela splýval s celým shromážděním. Mohl vypadat úplně stejně jako ostatní. Nikdo to o něm nevěděl, že má vážné postižení. Že tam, do domu Božího vlastně nepatří. „Posedlý nečistým duchem“. Dosud se to nikdy neprojevilo. Učení zákoníků jej k odporu nepřimělo. Ale Ježíšovo vystoupení, Ježíšovo učení v něm probudilo démona. Nelíbí se mu to, aproto na Ježíše kvůli tomu začne útočit. A to ostře. Jako když někdo nesnese na noze pavouka, nebo skřípot nože po talíři. Neudrží se a vyjede proti tomu. Nemůže si pomoct. Tam, kde se všechno chystá na příchod Božího království, rozčílí to všechny nepřátelské síly. Nejde to dohromady. Tento „nečistý duch“ a Ježíš. Ale to není jen výkřik a dost. Tento nečistý duch člověka tak ovládne, že jej postrčí dopředu, aby na sebe upozornil a dokonce začne mluvit jménem celého sboru. „Ten vykřikl: Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží!“

A Ježíš? „ … nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.“ Čteme o kousíček dál. Dělo se to tedy opakovaně. Ještě nikdo z lidí to nepoznal a nevyznal, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn. To se stane až později. Ale tihle nečistí, zlí duchové, v něm Boží moc, synovství Boží, rozpoznávají hned. Jak tomu máme rozumět? Těžko si představujeme nějaké ďáblíky, kteří by se pohybovali samostatně po světě vybaveni touto schopností, okamžitě identifikovat Ježíše. To ani nemusíme. Vždyť ten nečistý duch byl v člověku, zasedl si na něj, posedl jej. Nebyl vidět. Ale ani nebyl s tím člověkem, s tím věřícím v synagoze totožný. To jen to zlé, co je v lidském srdci se hlásí o slovo vždy velmi suverénně a drze. A o to hlasitěji se hlásí a zuří, čím blíž je mu Bůh. To proto, že bytostně nesnáší ve své blízkosti Boží svatost. Boží čistota se zlou nečistotou se zkrátka nesnesou. „Co je ti do nás …!“ Vyhání Ježíše z kostela a chce, aby to vypadalo, že mluví jménem všech shromážděných. „Nech nás být, přišel jsi nás zahubit?“ „Nás“ – jak to, že se ostatní ve shromáždění neohradí? Vždyť oni před chvilkou žasli nad mocným Ježíšovým učením. Najednou jsou pod vlivem toho zlého. Nechají si všechno otočit: dobrý Ježíš je náhle nebezpečný a neměl by tu být. Nechají toho posedlého skoro hystericky křičet na celou synagogu.

Ale Ježíš vůči tomu zlému bezmocný není. Jeho zásah je naprosto jednoznačný. Ježíš si je jist: tento zde být nesmí. Jestli se něco nesnese s Božím královstvím, tak je to rouhač ve shromáždění církve, který druhým brání přijmout Boží pomoc. Ten se nesnese s Boží svatostí a svou přítomností se staví proti příchodu Božího království. Proto se Ježíš vzepřel tomu zlému a pohrozil mu: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Všimněme si, Ježíš toho člověka ze synagogy nevyhnal. Je však potřeba, aby mu vzal slovo. Zlý duch se však nechce dát. Odporuje Ježíši, brání se, křičí a posedlým člověkem cloumá. Nemůžeme si myslet, že osvobodit člověka od zlé síly, která jej už dlouho spoutává a ovládá, je něco lehkého. A my si to jistě nemyslíme. Víme o tom něco. Kolik lidí zdánlivě vypadá normálně a přitom uvnitř to žhne a bublá v odporu proti Bohu, proti lásce, proti soucitu, proti trpělivosti a vytrvalosti všeho dobrého. A přitom strhávají své okolí svými názory, které se nestydí vykřikovat hlasitě. Jejich agitace pomlouvá Ježíš Krista a víru lidí kolem Ježíše shazují jako něco, co bere životní úroveň, ba co přímo omezuje a hubí život sám. Ne, zlo se nevzdává snadno. A bere na sebe rafinovanou podobu i v kostele.

Ale je tu Ježíš a ten mu čelí svým slovem. Zakřikne toho zlého, i když ostatní mlčí. Jen tak, jasným postojem proti zlému mohl toho postiženého člověka osvobodil. A mnoho dalších, které za ním pak vodili a nosili, jakmile poznali, jaká je v jeho učení moc. Tohle si lidé řeknou, nebojme se. Jeho učení však je úzce spjato s ním samým. Rozumějme, kdyby on tu nebyl přítomen a nechtěl pomoci, sebelepší opakování jeho přikázání a jeho slov by nám tu nepomohlo. Máme je znát, to jistě, ale jen skrze něho samého se dějí ty divy: jsme očišťování, proměňováni, uzdravováni, posvěcování. A on – o tom jsou všechny ty příběhy, které jsme dnes četli – on chce být mezi námi přítomen a chce nás zachránit, aby Boží království mezi námi zavládlo.

Modlitba: Pane, v tobě je síla života. Maříš činy ďáblovy i v dnešním světě. Tvůj kříž, vyrazil zbraň z rukou všem odpůrcům a nepřátelům tvého království. Buď ti za to sláva, nyní i na věky. Amen.