Kazatel: Jan Roskovec

Mk 1:1-11  Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše:‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.  Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu.  Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel.   A kázal: Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.  8 Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.  V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn.  Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj.   A z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.

1. Počátek evangelia Ježíše Krista… Budeme teď nějakou dobu postupně sledovat Ježíšův příběh, jak ho vypráví nejstarší z evangelistů, Marek. Nazval to své vyprávění „Počátek evangelia“. Evangelium, to je zpráva o Bohu, o tom, že v Ježíši se s Bohem setkáváme – či lépe: Bůh se v něm setkává s námi. Setkává se s námi tak, že poznáváme, kdo vlastně Bůh je. To je totiž důležitá otázka: kdo je Bůh. Ne, jestli je Bůh, jak se o to lidé odedávna přou, „věřící“ s „nevěřícími“ – protože myslet si, že „něco (nad námi) je“, nebo dokonce že „něco musí být“, a myslet si, že nad námi nic není, nakonec vyjde nastejno. Důležité je teprve, zda něco o Bohu můžeme vědět, o tom, kdo to je, jaký je. A evangelium Ježíše Krista je zpráva o tom, kdo je Bůh. Dobrá zprá­va. Zpráva o tom, že Bůh je nejen nade vším, ale že mu na nás záleží, že Bůh lidi miluje a stará se o ně, že „je s námi“ a „je pro nás“ a že tato jeho láska je sil­nější než smrt, mocnější, důležitější – že i smrt přesahuje, přemáhá. Evan­gelium je poselství o Bohu, které nás má potěšit, povzbudit – právě proto, že je to svědectví o Boží aktivní, jednající dobrotě.

Ale kde se tady tato zpráva o Bohu vzala? Kde se vzalo evangelium? Nebo jinak: kde má evangelium počátek? To je také důležité vědět, uvědomil si Marek. A jako odpověď na tuto otázku vypráví Ježíšův příběh, příběh jeho působení na veřejnosti, které nakonec narazilo na takový odpor, že Ježíš skončil na popravišti – ale právě ani tímto koncem jeho příběh neskončil, a proto se stal počátkem evangelia. Jinak řečeno: počátek evangelia je tady, v dějinách. Evangelium není žádné „učení“, k němuž by se nějaký mudrc pro­meditoval, není to žádný „mýtus“, který se postupně vynořil z mlhovin bezčasí – ne, pochází z docela určitého času, patří do našeho světa tak, jak tam patříme my a všichni ostatní lidé, tak jak tam patřil Ježíš z Nazareta. To je dobré vědět: evangelium má svůj počátek tady.

2. To, co jsme dnes četli, je tedy jakýsi „počátek počátku“ – tak Marek začíná příběh Ježíše Krista, který je počátkem evangelia Ježíše Krista. A hned vidíme, že ani tento počátek není počátkem „na zelené louce“ – jako by se z čista jasna, teprve tehdy, když přišel Ježíš z Nazareta v Galileji k Janovi, a tak se objevil na scéně našeho příběhu, jako by se teprve tehdy objevilo Boží jednání v dějinách. Ne, nebylo to na zelené louce, bylo to na poušti – a to podle toho, jak je psáno u proroka Izajáše. V Ježíšově příběhu – to rozpoznali a na tom trvali už první křesťanští svědkové – se potvrdilo a uskutečnilo to, co Bůh chystal a k čemu svým jednáním se svým lidem Izraelem směřoval už odedávna. Dávná slova proroků, slova zapsaná v Bibli tady ožívají.

Na poušti. Hlas volajícího na poušti: „Připravte cesty Páně, vyrovnejte mu stezky. Řekli jsme už: pokud jde o Boha, je důležité vědět, kdo to je, jaký je – a to se pozná z toho, jak jedná, to se pozná z toho, když se k nám přiblíží. Jenže to je právě ta potíž: zdá se, že Bůh je kdesi daleko, až to vypadá, jako by ani nebyl. Kudy by k nám přišel? Jak by se k nám mohl přiblížit? Jestli tu někdy chodil, jeho cesty jsou ztracené, zaváté stopy. Jakoby jej od nás dělily vysoké hory a hluboké propasti, neprostupný terén. Ano, kdysi snad vedl svůj lid po poušti, z egyptského otroctví do země svobody, do země zaslíbené. Ale kudy to tehdy vlastně šli, to už dnes nikdo neví. O tom si tak na­nejvýš čteme v kostele. Hospodinovy cesty tady okolo sebe nikde nevidíme.

Ale najednou se na té poušti ozval volající hlas. Ne ve městě, ne v Jeru­za­lémě, ne doma, ne v kostele, ale na poušti. Někde tam, kudy přece kdysi dávno Izrael šel za Hospodinem. To místo tu je, v našem světě. Není to kde­si ztraceno. A ten hlas volá: připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky. Zdá se vám Bůh neprostupně daleko? Ale nebyli jste to vy, kdo po jeho ces­tách nechodil, kdo je všelijak křivil a vyšlapával si své, kdo nechal vyrůstat hory pýchy a propasti bezpráví? Nebyli jste to vy, kdo buduje svět, v němž není pro Boha místo? Ale teď zní hlas: dejte to do pořádku. To znamená: ty cesty tu pořád ještě jsou. Hospodin na své cesty nezapomněl, nevyřadil je z užívání. Ty cesty budou potřeba, ještě dojdou použití.

3. Ten hlas volajícího na poušti se podle evangelisty Marka znovu ozval v činnosti Jana Křtitele. Jan na poušti kázal křest pokání na odpuštění hří­chů. Ten obraz pokřivených, ztracených, horami a propastmi přerušených cest je obraz toho, čemu se v Bibli říká hřích. To že my lidé jsme z těch Bo­žích cest sešli a chodili si po svých a za svým, způsobilo, že se vytratily. To, že my jsme se Božích zaslíbení i příkazů nedrželi, způsobilo, že nám zastaraly a připadají nám jako z jiného světa. To, že jsme se na Boží slovo nespoléhali, způsobilo, že se nám zdá cizí, bláznivé, neskutečné. To je hřích – a tak vypadá svět prorostlý hříchem: jako neprostupná krajina, kde chybí spolehlivé cesty, kde vás každou chvíli zastaví nějaká vyvýšenina nebo zase proláklina.

Jan na poušti kázal křest pokání na odpuštění hříchů. To je ta náprava, to narovnání pokřivených cest, „zasypání údolí“ a „snížení pahorků“. Pokání a odpuštění hříchů. Pokání, to je obrat, návrat, odvrácení od toho zlého a nedobrého, co člověk dělal. Už to tak dál nechci, nelíbí se mi to, lituji toho. A odpuštění – to je „propuštění“, ujištění, že to, od čeho se člověk odvrátil, čeho lituje, co už nechce, že to už dál neplatí, že už se mu to nepočítá, že už ho to nebude dál pronásledovat. Neboť to je nepříjemná vlastnost hříchu, našeho chození po křivých cestách – že nás poutá a svazuje, bere nám svobodu, už to najednou nejde rovně… Odpuštění je propuštění. A nebo také očištění, jako obmytí toho, kdo se ušpinil. To zřejmě také připomínal Janův křest. Na poušti, v řece Jordánu.

Tam za ním vycházela celá judská krajina a všichni z Jeruzaléma. Zvláštní. O hříchu, pokání a odpuštění nepochybně slyšeli a slýchali už před tím. Ve svých synagogách, kam chodili na bohoslužby, a hlavně v chrámě, kde se za hřích přinášely oběti a kam alespoň jednou za čas všichni putovali oslavit svátky, třeba právě Velikonoce, kdy si tu dávnou cestu pouští za Hospodinem, cestu z otroctví do svobody připomínali. Umíme si to představit. My také pravidelně chodíme do kostela, kde slýcháme o hříchu, o pokání, o odpuštění. Ale právě: nejsou to jen slova? Jen nějaké náboženské obřady a sym­boly? Rovnají se tím skutečně naše cesty?

A tak se nakonec nebudeme divit tomu, že se za Janem, tam do pouště, kdesi k Jordánu táhnou zástupy lidí: celá judská krajina a všichni z Jeruzaléma, říká Marek. Jistě: o hříchu člověk dost nerad slyší, stejně tak výzvy k pokání, k obrácení a navrácení nám nejsou nijak příjemné – ale to nakonec asi hlavně proto, že máme podezření, že to k ničemu není. Že ve skutečnosti se nic nezmění, že ty cesty Hospodinovy stejně zůstanou v našem světě neznatelné a pokřivené a Hospodin kdesi daleko. Ale dobře nám v tom není. Ono se po těch křivých a zrádných cestách špatně chodí i nám a všelijaké náspy a jámy, které vršíme a hloubíme svým hříchem, nás odlučují i od dru­hých. Tisíckrát se můžeme pokoušet vyrovnat se s hříchem tím, že o něm, o nějaké vině prostě přestaneme mluvit a s pomocí všelijakých technik se po­koušíme zbavit se pocitu viny. Snad to trochu pomáhá, ale ne moc. Dobře nám v tom není.

A tak, když se v poušti objeví hlas volajícího, postava oděná velbloudí srstí a opásaná koženým pásem, jako kdysi legendární prorok Elijáš, muž, který se nespoléhá na to, co vyprodukují lidé, ale živí se tím, co v té divočině najde, sušeným hmyzem a medem divokých včel – v něm jako by znovu ožívají ty dávné doby, doby Mojžíše a proroků. To už není jen liturgické divadlo v kostele. To už není jen vyprávění o putování na poušti. To je znovu cesta na poušť. Znovu tam k Jordánu. Ta místa, kudy Izrael vstoupil do země, do níž je Hospodin přivedl, to přece nejsou jen pohádky – ta místa tu stále jsou, v našem světě. V poušti se ozývá hlas volajícího. Tak je to přece možné, přece je to skutečné. Nedivíme se vlastně, že to burcující a vlastně nepříjemné Janovo kázání o hříchu o pokání a o odpuštění mělo takový ohlas. Dosud o tom jen slýchali, teď to zažijí. To je teprve síla!

4. A tak vycházeli za Janem na poušť, vyznávali své hříchy a dávali se křtít v Jordánu, v té řece, přes kterou kdysi vstoupili do zaslíbené země. Ale Jan jim kázal ještě něco jiného než křest pokání na odpuštění hříchů. Říkal jim: tohle ještě není ta síla. Za mnou přichází někdo Silnější než jsem já. Někdo, komu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u obuvi, jak to dělali otroci svým pánům. Někdo mnohem silnější, mocnější.

To možná působí jako studená sprcha. Takže ani tady v poušti, s tím autentickým prožitkem to ještě není ono? I když jsme nezůstali doma, ale skutečně se vydali na poušť, svoji touhu po novém začátku, svoje pokání jsme vyjádřili návratem na ta skutečná místa cesty Izraele, tím Božím mužem Janem jsme se dali pokřtít v řece Jordánu. Ani to ještě nestačí? Ani to ještě není ono?

Ale asi jsme to tušili. Nejen v symbolických rituálech v kostele, ale ani v „autentických“ zážitcích někde v poušti přece není záruka skutečnosti. Naše po­kání, naše vyznání hříchů může být opravdové, ten návrat na počátek vážně míněný. Ale skutečnost odpuštění to přece nemůže samo o sobě vytvořit! Všechno to může být velmi opravdové – ale je v tom Bůh? Jedná v tom Bůh? Působí v tom jeho moc? Kdo tohle může zařídit, kdo to může zaručit.

Jan to říká střízlivě a jasně: já vás křtím vodou. I voda Jordánu je pořád jenom voda, nic víc. Ta vás namočí, ale zbavit viny, očistit od hříchu, to nemůže. To může jen ten Silnější. K němu Jan odkazuje, kvůli němu, s odkazem na něj koná všechno, co koná. S odkazem na toho, který teprve bude křtít Duchem, to jest tou Boží mocí, která může způsobit, učinit to, k čemu my lidé, kněží i proroci, faráři i kazatelé, v srsti velbloudí, v liturgickém rouchu nebo jen v civilu můžeme jen odkázat.

5. Jeho příběh se tu začíná. Ten tu teď vystupuje na scénu. V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji – a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Tak to je on, ten Silnější. Tak přichází Bůh za lidmi. Dřív než my ty křivé cesty stihneme narovnat, aby se Hospodinu po nich dobře přicházelo, on přišel.

Ale jak? V čem je ta síla toho Silnějšího? Jan přece o něm kázal: on vás bude křtít… Ale ten příběh, ten počátek evangelia začíná jinak. Ježíš byl od Jana v Jordánu pokřtěn. Ten, který má křtít Duchem, ten který má uskutečnit to, k čemu všichni křtitelé a kazatelé mnohou jen odkazovat a svědčit, ten se sám dává pokřtít vodou. Není to nějaký omyl? Sám Jan o tom podle svědectví jiných evangelistů bude pochybovat. Ale nám je hned tady na počátku dáno nahlédnout, že ne. Že tady, právě v tom, který k nám přichází tak, že se sám podřizuje všemu, čemu jsme podřízeni my, skutečně jedná Bůh. Evangelista nám dává zahlédnout a uslyšet, to co při křtu, když vystupoval z vody, viděl a slyšel Ježíš. Tady, právě tady, jsou otevřená nebesa, to, co nás od Boha dělí, co nám ho skrývá, se otvírá.

A zní tu hlas: ty jsi můj milý Syn. To je to evangelium, o kterém jsme mluvili na začátku. Že Ježíš, tento Ježíš z Nazareta, ten, který se dal pokřtít Janem v Jordánu a který v Jeruzalémě zemřel na kříži – že to je Boží Syn, že v něm se setkáváme s Bohem samým, nebo přesněji, v něm se on setkává s námi. Tohle evangelium tady začíná. Na tom začátku je však slyší jen Ježíš sám. Tímto zvláštním způsobem Bůh přináší své slovo své evangelium mezi nás. Nikomu ho nevnucuje. Než k tomu poznání, že tento Ježíš je Boží Syn, že v něm poznáváme Boha, dojdou lidé, bude potřeba, aby Ježíš žil ten život, který žil, abychom jeho příběh mohli sledovat. Tam se to teprv ukáže. Ten příběh tady začíná. Počátek evangelia.