Svědkové evangelia

1 J 1:1-3   Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.

Introit: Poslyšme slova apoštola Pavla: „Chci vám připomenout, bratří, EVANGELIUM, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dnes podle Písem, ukázal se Petrovi, potom dvanácti.…“ (1Kor 15,1–5)

První čtení: Ž 78,1-8

Písně: 442; 136; 649; VP-397; S 346

KÁZÁNÍ: Čtyři a ne jeden: úvod k Mk

1J 1,1–3

Milé děti,

v NŠ začnete nová vyprávění – ze SZ přejdete do Nového. Na začátku jsou evangelia. To slovo EVANGELIUM slyšíme a máme slyšet v kostele často. Znamená DOBRÁ ZPRÁVA O JEŽÍŠI KRISTU. Dobrá zpráva je jedna jediná. Proto nás musí zarazit, že evangelia jsou v NZ čtyři! Sepsali je různí čtyři lidé: MATOUŠ, MAREK, LUKÁŠ A JAN. (Potřebuji teď, abyste sem přišli – čtyři, každý vezme jednoho evangelistu do ruky – biblické postavičky. Prohlédněte si je. Víte, kde mají uši, oči, ústa a ruce. Až za okamžik povím, že slyšeli viděli, dotýkali se a zvěstovali, tak se dotkněte uší, očí, úst a rukou čtyř evangelistů.)

Dnešní kázání bude takovým POČÁTKEM k té důležité zprávě evangelia. POZOR! Před chviličkou jsme četli: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme. Slovo života.“

To by mohl říct každý z těch čtyř evangelistů. A oni to také řeknou. Dnes způsobem trošku pohádkovým:

––––––

20170903_150542Bylo jednou jedno děvčátko a to mělo čtyři bratry. Vlastně tu býval ještě jeden, před jejím narozením. Jeho fotka byla na prádelníku. Všichni ho měli moc rádi a pořád o něm vyprávěli: krásné příběhy o tom bratru, který už nebyl mezi nimi.

Když se přiblížily 12. narozeniny toho děvčátka, zeptali se jí, jaký by chtěla dárek.

„Já bych si nejvíc přála“, řekla sestra, „takové povídání o mém bratrovi. Něco o tom, jaký vlastně byl.“

Když šla potom večer spát, začali se bratři mezi sebou dohadovat: „Jak na to?“

Můžete to napsat společně, jako jedno velké povídání“, radila jim maminka. „Dát všechny svoje vzpomínky dohromady. Anebo každý sám za sebe, to by bylo takové osobnější.“

„No ale, to by pak bylo čtyřikrát to samé?“ ptali se bratři.

„To asi ne“, povídá tatínek, „něco sice bude stejné, ale nakonec každý z vás určitě napíše docela vlastní příběh.“

A tak se dohodli, že nejdřív si každý sám jenom poznamená všechno, co si pamatuje a potom si svoje zápisky navzájem porovnají. A pak se uvidí, co z toho bude: jestli to bude jeden velký příběh o jejich velkém bratrovi.

Jenže – když po týdnu dali poznámky dohromady, hned viděli, že takhle to nepůjde. Jejich vzpomínky byly docela osobní: každý z nich přece prožil s bratrem něco, co ostatním nic neříkalo. Kromě toho měli různou povahu a to bylo pochopitelně znát i na tom, co o něm vyprávěli. Matouš, ten byl rodinný typ. Úplně nejraději sedával u dědečka a babičky a mohl by je poslouchat celé hodiny, když se pustili do vyprávění o starých časech. Zato Marek, ten pořád někam spěchal. U stolu nikdy v klidu neposeděl a s domácími úkoly byl vždycky hotov jedna dvě. Lukáše zase nejvíc zajímalo, co se děje venku kolem. A Jan, ten nejmladší, byl vážný, klidný chlapec, tak trochu filosof. Rozhodli se tedy, že každý napíše svůj příběh zvlášť.

Kdo byl prví hotov? Samozřejmě Marek! Stačilo mu na to jen pár dní. Ostatní se s tím, chudáci, pořád ještě mořili. Však to taky nebylo jen tak, popsat všechno úplně přesně. Vždyť z toho muselo být poznat, jaký byl jejich bratr!

„Můžeme si to přečíst?“ Prosili Matouš a Lukáš.

„To se ví“, povídá Marek. „Ale dělejte, já to ještě musím krasopisně přepsat.“

Matouš a Lukáš četli a moc se jim to líbilo. Hezky to Marek vystihl, jak to bylo s jejich bratrem. A poslední dny jeho života – na tom si dal záležet. Všechno tam bylo, i to trápení a bolest, kterou prožíval.

„No ale, není tam toho moc o tom, jak se pěkně choval k těm nejubožejším lidem“, všiml si Lukáš, „ani o tom, jak byl malý.“

„Opravdu“, přidal se Matouš, „a já zase napíšu víc o tom, odkud byl, jaká byla jeho rodina.“

„A co ty, jak jsi vlastně daleko?“ Zeptali se Jana, který jim zrovna nakoukl přes rameno.

„Já o tom ještě přemýšlím,“ odpověděl. „Vždyť jsem byl tenkrát ještě malý. Nepamatuju si toho tolik, jako vy, musím na to jít nějak jinak. Budu vyprávět, co pro mě znamenal, jak ovlivnil můj život.“

Ráno, když byly narozeniny, dostala sestřička tři balíčky.

„Nejdřív rozbal můj, nejdřív rozbal ten můj!“, křičel Marek. Ale muselo to jít po pořádku. Nejdřív Matoušovo povídání – vypadalo moc hezky, všichni se divili, jak se mu to povedlo. „Měla by sis to přečíst v klidu“, povídá Matouš sestře. „Teprve, když jsem to začal psát, tak jsem si uvědomil, jak náš bratr ovlivnil celou naši rodinu. Podobal se tátovi a mámě a my se mu taky podobáme. A když posloucháš staré příběhy od babičky a dědy, je to často skoro jako bys slyšela mluvit jeho!“

„A teď já!“ Ozval se Marek. „Tady, podívej. Pro mě taky hodně znamenal, byl jako takový vzor. A ten poslední týden, na to nikdy nezapomenu.“ Když rozbaloval svůj balíček, vypadl mu z něho list papíru. „Počkej“, povídá Marek, „to k tomu taky patří. Dopsal jsem to tam, když jsem si přečetl, co napsali Matouš a Lukáš.“

Lukáš ke svému povídání přidal ještě krátký vzkaz: „Všechno jsem si to ještě jednou po pořádku rovnal a vyptával jsem se spousty lidí a napsal jsem to pak, jak šly události za sebou. Tohle je jenom první díl. Můžeš si v něm přečíst o tom, jaký byl bratr dobrý ke všem lidem – hlavně k těm, co na tom byli špatně anebo se o ně nikdo nestaral. A teď už pracuju na druhém dílu. Tam bude o všem, co s námi bylo dál, když odešel. To ještě napíšu. Všechno nejlepší!“

A co Jan? Ten dal své sestře k narozeninám tři malé obálky. Byly v nich básně napsané na krásném slavnostním papíru. „Světlo. Život. Láska. To byl náš bratr“, napsal k tomu. „Tady je něco z toho, co mě napadlo, když jsem o něm přemýšlel. Dodělám to později. Potřebuju na to víc času.“

Po mnoha letech, když už čtyři bratři zestárli, stále se ty čtyři příběhy ještě četly. Každý z nich měl u sebe i příběh svých tří bratří a pomalu se je naučil zpaměti – s tím, co bylo stejné i co bylo jiné.

Jednou se sešli u své sestry, aby si popovídali. A tu na ni začali neléhat, aby řekla, který ze čtyř příběhů o bratrovi se jí líbí nejvíc. – Ona na to, že prý jsou všechny stejně hezké. „No ale, co kdyby sis opravdu musela vybrat jenom jeden z nich“, nedali se odbýt. „No tak pověz, který dárek k tvým dvanáctým narozeninám byl nejlepší?“

Sestra se zamyslela. Na jednoho po druhém se hezky podívala a nakonec řekla: „Nejlepší bylo, že jste mi tenkrát darovali mého Bratra!“

–––––––––––––––––––

Modlitba: Pane Ježíši, děkujeme ti, že ses stal i naším Bratrem Děkujeme za to, žes nás pozval do rodiny se svým nebeským Otcem. A přejeme si nyní jít ke tvému stolu, kam zveš všechny, které obtěžují hříchy a kteří touží po tvém odpuštění.

Confiteor: Proto ti nyní své hříchy vyznáváme: Pane, litujeme, že jsme byli pyšní a chtěli jsme dobré věci jen pro sebe, prosíme odpusť nám, že jsme sobci.

Pane, litujeme, že jsme si chtěli všechno zařídit sami a zapomněli jsme, že nejlepší život jsi nám připravil, když jsi vstal z mrtvých.

Každý máme na srdci ještě dost věcí, které nás tíží a teď v tichosti ti je dáváme. … Prosíme: Pane, Kriste, Pane, smiluj se nad námi! Amen.

Píseň: 649 V tobě je radost