Světlo Kristova vítězství

Mt 17:1-9   Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.   A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.   A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.   Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.   Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas:„To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.   Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.   Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl:„Vstaňte a nebojte se.   Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného.   Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.

Introit: Na mysli máme tvé milosrdenství, Bože, uprostřed tvého chrámu. Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země. (Ž 48)

Písně: 406,408,1-4; 294,2-3; 681; 699

První čtení: Da 7,9-10.13-14

Milí bratři a sestry,

Dnešní neděle je v našem sboru nedělí křestní. Stojíme spolu s rodinou opět na začátku jednoho lidského života, který za pár chvil bude také životem křesťanským. Životní příběh malé Barborky je dosud krátký a kromě toho, že má na začátku velmi dobré, ba krásné podmínky – má rodiče, sourozence a bezpečný domov, je zdravá a dobře prospívá – netušíme, jak se bude její život rozvíjet dál. Máme ta nejlepší přání a věříme, že se naplní. Jak bychom jinak mohli žít a zakládat rodiny, jak bychom se vůbec mohli pouštět do nových věcí, kdybychom to od začátku viděli černě a nevěřili, že to má smysl a bude to dobré?! A přece, připusťme, že nevíme; s jistotou nevíme nic. Tak jako ti učedníci, kterým bylo s Ježíšem dobře, když se setkali s jeho mocí, láskou a obětavostí, s jakou pomáhal lidem. Mohli si představovat, že právě našli své štěstí a od nynějška už bude všechno jen dobré. Ale jakmile rozpoznali, že i Ježíš má nepřátele a že jeho cesta, čím víc se blíží k Jeruzalému, s sebou nese překážky a nebezpečí, zmocnila se jich úzkost. Nejraději by se vrátili. A byl to právě Petr – ten, na jehož víře měla být postavena církev – který to Ježíši začal rozmlouvat. Nechtěl se smířit s tím, že Ježíš jde vstříc utrpení. Začne mu odmlouvat, přemlouvat ho, vzpírat se. Nechce, aby Mesiáš–Kristus byl poražen a aby skončil na kříži. Jeho víru začnou zmáhat pochybnosti. Je vůbec pravda, to co před chvíli vyznal, že Ježíš je tím Mesiášem, zachráncem světa? Nevyplatilo by se ještě honem utéct? Ježíše opustit?

Pak ovšem učedníci prožili něco mimořádného. Ne všichni. Jen tři z nich. A navíc ještě o tom neměli mluvit, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých. Petr, Jakub a Jan. Stali se svědky zjevení Ježíšovy božské slávy. Ještě za jeho pozemského působení. Ještě když byli spolu s ním poutníky bez domova, na cestě do Jeruzaléma. Vzal si je k tomu. Vzal je do svého soukromí. Aby viděli na vlastní oči, že on není jen člověkem, ale i Synem Božím. „A byl proměněn před jejich očima.“ Ježíšův zjev je popsán podobnými slovy, jaká jsme četli v Danielově proroctví. Tam seděl na trůnu sám Bůh, který se chystal k soudu světa. Ovšem ve chvíli, kdy porazil všechny, i ty nejodpornější nepřátele, předal svůj soud do rukou Syna člověka. Jeho království, jak je tam psáno, nebude zničeno. – A ačkoli my o tom jen čteme, přece snad cítíme, že se nás zmocňuje zvláštní úcta a bázeň. Odstup od toho, co je vyšší než my, kam nemůžeme, ale co zároveň oslabuje moc toho, co nás ovládá a tlačí tady na zemi. Když slyšíme o moci, kterou převzal Pán Ježíš z Božích rukou, pak se už nemusíme tolik bát, že jsme tu vydáni na pospas lidským nepřátelům a mocnostem, které se pyšní a rozpínají na zemi.

„V proměnění na hoře svítí světlo konečného Kristova vítězství.“ (Věta z knihy „Cesta Božího lidu“ a vybrala jsem ji jako jakýsi refrén tohoto kázání.) Na konci svítí světlo a víme o tom již teď. To je dobré si připomínat i v průběhu života, když se tu potýkáme s všelijakými překážkami a nevíme, jak to všechno dopadne. S těžkou prací a únavou. Se starostmi a nemocemi. S pokaženými vztahy. Se strachem z vývoje v tomto světě, v naší zemi. A také s výchovou dětí.

Někteří z nás, již mají děti dospělé a mají za sebou všechna ta léta každodenní práce a strachování. Dnes, když se ohlížejí, většinou vzpomínají jen na to pěkné, na ty zářivé okamžiky. Když syn nebo dcera přinesli první vysvědčení, když se uzdravili z těžké nemoci, když byli konfirmováni, chodili do tanečních a tak dále. A že někdy bývalo krušno a dokonce si i zoufali, to už ve světle dobrého konce nepřipomínají. Uprostřed cesty však potřebovali povzbudit. Čerstvě se nadýchnout v naději, že to vše dobře dopadne.

Jako takové nadýchnutí k naději smíme vnímat toto vyprávění o Ježíšově proměnění na hoře. Uprostřed jeho cesty, která právě začala vypadat velmi nebezpečně a hrozivě. Když i na učedníky začal dopadat stín kříže a oni by nejraději utekli od všeho, co tak dobře začalo. Proto je dobře, že evangelisté uprostřed svého spisu o Pánu Ježíši Kristu zapsali také tento zvláštní příběh o proměnění pozemského Ježíše do podoby Ježíše plného slávy, záře a moci. „V proměnění na hoře svítí světlo konečného Kristova vítězství.“ Bůh dal učedníkům na chvíli spatřit Ježíšovu skutečnou slávu.

A byl to opět učedník Petr, který to takto chtěl zafixovat. Podržet ten lesk a slávu – vždyť poznal, že ta božská postava je jejich Ježíš! Jak by to bylo krásné. Zůstat spolu na hoře, odděleni od pozemského trápení a nástrah, už se nevracet. Horlivě se nabízí: „Pane, je dobré, že jsme zde; udělám ti tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ A myslel tím: vždyť tam dole to s tebou – a pak i s námi – špatně skončí! Proč se tam vracet?

Vzápětí se ukáže, že zjevení Pána Ježíše v nebeské slávě jako předzvěst jeho konečného vítězství a jako povzbuzení nebylo tím jediným sdělením. Neměli zůstat nedotčeni, žít si nebesky a shlížet dolů na ty ubožáky. To nebylo a není Boží vůlí. My již po velikonocích víme, že Ježíš Kristus naplnil Boží vůli právě tím, že šel o velikonocích do Jeruzaléma a nechal se ukřižovat. A jen touto cestou zvítězil nad vším zlým, co nás tu tíží a děsí. Protože nepopřel, nýbrž potvrdil, že Bůh se z lásky vydal za každým člověkem, aby jej odvrátil od zlého a obrátil zpátky k sobě, k jedinému Bohu. Aby si nechal své hříchy odpustit a začal znovu v poslušném následování Božího Slova žít svůj život. V tom mu dali za pravdu i ti největší svědkové, Mojžíš a Eliáš. Oni sami přece šli úzkou cestou sebe odříkavé služby, aby se Boží lid měl na kom orientovat. Celé Písmo o tom svědčí, že cestou utrpení vede cesta ke spasení. Když s Ježíšem na hoře rozmlouvali, jistě se to týkalo právě této cesty, kterou znali a kterou Pán Ježíš měl dokončit v Jeruzalémě na kříži.

Proto je potřeba jít dolů. To museli ti tři učedníci prožít také a pochopit, že to Bůh takto chce. Po svém Kristu i po nich. Až je proto přepadla veliká bázeň a úcta. Tváří padli k zemi, tak jako jiní služebníci – i ten Mojžíš a Eliáš, když se s nimi Bůh setkal a promluvil k nim. Neboť Bůh sám byl na té vysoké hoře přítomen a ukázal, že tohle dění není nějaká estráda pro vyvolené diváky. Řekněme, že je to spíš vyučování nebo výcvik pro ty, kteří to unesou a ponesou správně dál, dolů, až sami budou Božího Syna následovat. „Petr ještě ani nedomluvil a hle …“ Oblak jako znamení Boží přítomnosti a hlas z nebe zazněl – podobně jako při Ježíšově křtu: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte.“ Slyšet Boží slova a poslouchat jeho vůli. To je vytrhlo z vlastních plánů stavět stany.

Ale, jak už jsme řekli, je to tu zapsáno k našemu povzbuzení. Abychom věděli, že i uprostřed svého strachu a nevěry, uprostřed utrpení v životě, má smysl věřit a žít a následovat Ježíše. Protože: „V proměnění na hoře svítí světlo konečného Kristova vítězství.“ Na konci života nás nečeká porážka, zánik, výsměch všemu, o co jsme se tu snažili. Ale čeká nás setkání s oslaveným Pánem. Zářícím láskou a pokojem. Se vzkříšeným Pánem Ježíšem Kristem, který nás od chvíle křtu na cestě nikde nezapomněl a neztratil. Tak jako neutekl ze své cesty na kříž, ale došel až do Jeruzaléma a na Golgotu, tak neuteče od nikoho z nás ani od těch, které mu svěřujeme. Tak jako dnes Barborku ve křtu.

Když učedníci zvedli hlavy, spatřili již zase jen Ježíše tak, jak ho znali na zemi. Už nepochybovali, že on je Boží Syn. Ten, pro kterého všechno opustili, protože uvěřili, že přináší záchranu všem lidem na světě. Proto je potřeba zůstat zde dole na zemi, dokud je nás tu potřeba. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že naše víra stojí na tvém vzkříšení. Kříž se nestal vítěznou zbraní. Prosíme, posiluj naši víru, že ty vždycky stojíš při nás, když sestupujeme dolů i potom, až nás potáhneš vzhůru, k sobě. Amen.