Mt 13:44-52   Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly,  objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.  Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné;  když je plná, vytáhnou ji na břeh, sednou, a co je dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven.  Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých  50 a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“  Pochopili jste to všecko? Odpověděli: Ano.   A on jim řekl: Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.

Introit: Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí, ať hovoří o tvém slavném kralování, ať promluví o tvé bohatýrské síle, aby lidem uváděli ve známost tvé bohatýrské činy a slávu a důstojnost království tvého. (Ž 145,10–12)

první čtení: 1 Král 3,5.712

písně: 217; 203; 193,1-2.10-12; 660,3

Milí bratři a sestry,

Co tu vidíme z nebeského království? Vidíme z něho vůbec něco? Je existence nebeského království zde na zemi vůbec nějak patrná? A nebo je určeno jen pro nebe, když je tu nazýváno „nebeským“? Jistě, Boží království v jeho plnosti vyhlížíme a jeho příchod teprve očekáváme. Ale zároveň víme, že je to skutečnost, o které Ježíš mluvil, že už tu je mezi námi. Když On je uprostřed nás. A že jeho znaky smíme pozorovat a těšit se z nich. Ba, že nebeské království můžeme hledat jen v životě na této zemi. Co to však znamená konkrétně?

Mnozí jsme dlouho v církvi. Leccos víme o jejích dějinách starých i o těch novověkých. Známe i příběh tohoto sboru. Na něco jsme hrdí. Ale některé úseky dějin a některé příběhy našeho soužití nás rozhodně netěší a žádnou hrdostí nenaplňují. Žádné nebe na zemi. Něco bychom nejraději vymazali. A tak se můžeme ptát: je církev, současná chatrná církev, to jediné co zbylo z nebeského království, které na zemi přišlo v Ježíši Kristu? S Kristem? Pokud tomu tak je, nezbylo tu nic slavného. Jestlipak je možné ještě skrze naše společenství ke Kristu dojít? Dopátrat se jej za slovy, která tu znějí? Za našimi vztahy? Mělo by tomu tak být. Rozhodně ano. Pán Ježíš Kristus vědomě spojil své dílo s životem a svědectvím svých následovníků. Na tomto základě apoštol mohl psát o tom, že Kristus je hlavou církve a křesťané, bratři a sestry, jsou údy jeho těla. Nemůžeme jednoduše církev odepsat a říct, že je nemoderní a dnes je potřeba hledat nové formy křesťanského života. Když to tak někteří dělají, není to právem. Ale, přece jen: když ono je do církve přimícháno tolik nepěkných jevů! A ve společenství, která my známe, v nichž žijeme, je toho tolik, o čem jsme přesvědčeni, že do nebeského království patřit nemůže. Že to prostě neprojde Božím soudem. A běda, někdy si myslíme, že někteří křesťané do království Božího patřit nemohou. Že jejich jednání je ostudné a Kristově vůli neodpovídá.

Pán Ježíš vrací paměť svých učedníků zpátky. K počátkům. K počáteční radosti evangelia a k objevu této radosti. K údivu nad tím. K první lásce. Jen obrazně, v podobenstvích, je však zachyceno něco z té slavné skutečnosti, po které toužíme. Jejíž záblesky již jsme prožili a chtěli bychom, aby se to opakovalo. Aby přišlo naplno to, co lidskými slovy zatím popsatelné a znázornitelné není. Podobenství jsou skvělými okny, kterými nám Pán Ježíš dovoluje nahlížet, jak to v království nebeském chodí. Či, jako v těchto podobenstvích, která jsme četli: Jak se nás již tady na zemi království nebeské dotklo a zasáhlo nás. „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli …“ „A nebo království nebeského je jako když obchodník objeví perlu…“

Jako poklad, jako objev perly. Ta dvě podobenství jsou si podobná. Každé z nich mluví o člověku, který našel něco, na co vsadil všechno ostatní. Kvůli čemuž mu stálo za to všeho ostatního se vzdát, aby to jedno získal. A co také zcela změnilo jeho život. Ten první přišel na poklad náhodou. Pracoval na poli, které nebylo jeho. O poklad spíš zakopl, než že by jej hledal. Ale rozpoznal, že to je zásadní příležitost, kterou si nesmí nechat ujít. V očích lidí mohl působit bláznivě. Když prodal všechno, co měl, aby koupil nějaké pole. Jen on sám však věděl, co v tom poli je. Proto poklad zase hned zahrnul hlínou. Skryl jej před očima jiných. Dělal tedy všechno pro to, aby o něj nepřišel. Teprve, když pole koupil, poklad byl jeho. Mohl naplno užít radosti.

Ten druhý byl obchodník s perlami a jak to bývá, pátral po těch nejcennějších exemplářích. Až objevil jednu drahocennou perlu. Tento muž znal její cenu. Dosavadní majitel patrně ně. To by ji byl neprodal. A Ježíš říká, že i obchodník, stejně jako ten první muž, když perlu objeví, „jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.“

V podobenstvích nejde o to, že úplně každý obraz odpovídá nějaké skutečnosti. Je potřeba vyzdvihnout to hlavní, co chce Ježíš říct. A zde je to činnost, rozhodný a cílevědomý postup obou postav, které tím, jak jednají, ukazují, že království nebeské má tu největší hodnotu, jakou člověk vůbec může získat. A za druhé, když se s královstvím nebeským člověk setká a pochopí, o co tu jde, pak všechno ostatní uvidí jako podružné. Zde proto ti dva utratí všechen majetek, jen aby získali poklad. A jinde Ježíš, dokonce opuštění rodiny pro Boží království nepokládá za ztrátu, protože v něm člověk získá mnohonásobně víc blízkých lidí. Tak až šokujícím způsobem dal najevo, jak je setkání s tím, co Bůh nám připravil, neskonale větším bohatstvím, než si zde umíme sami zaopatřit. Radost, která hned následuje, je pak přirozenou reakcí na setkání a přijetí království nebeského.

Toto tedy již jeho učedníci zažili. I adresáti Matoušova sepsání evangelia to znali. Možná to však již bylo před několika lety; tento silný zážitek, když tu největší radost prožili. A my, členové církve, sboru, mnozí už také jsme byli pokřtěni před dávnými lety. Nebo jsme prožili své duchovní probuzení znovu, ale dnes už je to také minulost a už se nám ta vzpomínka dosti zastřela. Mnoho hezkého tu prožíváme i dnes, to je pravda. Ale přece jen, že bychom měli evangelium o království, které nám připravil Pán Ježíš Kristus – ten ukřižovaný a vzkříšený Pán – že bychom je měli na prvním místě? Všechno ostatní mu podřizovali? Svou práci, rodinu, volný čas, finance, dobročinnost atd. A že by nám to dokonce dělalo obrovskou radost? Proč tomu tak není?

Inu, řekneme, protože to kolem nás přece vůbec jako království nebeské nevypadá! Kde je to pole a kde je ta pokladnice, kam bychom se na království mohli chodit dívat a povzbuzovat se tím? Tady, ve sboru? Nebo v jiné denominaci je to snad lepší? Jak už jsme řekli. Je tu mnoho dobrého, ale také špatného, nebratrského, nevyznavačského, ba ustrašeného, zpohodlnělého, lhostejného života a soužití. Spíš jako ta rybářská síť z podobenství třetího, která „zahrnula všechno možné.“

Ale pozor! I o té síti Pán Ježíš říká: „anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné.“ Připouští to tedy on sám. Takové to mezi jeho lidem, mezi křesťany, je. Připojí se všelijací. A nebo se ti dobří pokazí, svou víru zaprodají. Ale má to tak zůstat? Není potřeba zase nějaké reformace? A není to dnes na nás, abychom tu síť přebrali a jako dobří rybáři – učedníci přece měli být rybáři lidí! – vybrali všechnu havěť a vyházeli ven? Uvnitř nechat jen ty pěkné kousky. Neměli by být v církvi jen lidé slušní? Lidé obětaví a pravdiví? Lidé bez životních karambolů a selhání? Však se kvůli tomu o církvi dnes zase v mediích píše a mluví ironicky: Jakpak je ta církev Kristova chudá, když má zpátky majetek? Jakpak jsou její členové vzorem, když byli přistiženi při rozkrádání nebo při nevěře? Stydíme se za ně. Stydíme se i za sebe. Jaképak my jsme vzory? A náš sbor – jakým je světlem a městem na hoře ležícím, aby se tam mohli utéct všichni, kteří upřímně hledají? Kde máme ten poklad a perlu? Udělá už v tom někdo konečně pořádek?!

Udělá. Ježíš ve dvou z těch sedmi podobenství – podle této 13. kapitoly Matoušova evangelia – řekne: „Tak i při skonání věku; vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých …“ Tedy Ježíš s tím počítá, že v nebeském království bude jednou vládnout jen spravedlnost, čistota, pravda a láska. Ale to nic nemění na tom, že by již teď – když ještě v jeho církvi na zemi spravedlnost, čistota, pravda a láska nevládnou, nebo nepřevládají – že by toto společenství jeho lidu nebylo znakem, či dokonce součástí nebeského království! Buďme tedy klidní. Čistit, třídit a vyhazovat nemáme. Není to na pořadu dne a hlavně: není to naše práce. Bůh tohle od nás nečeká.

„Pochopili jste to všecko?“ – Zeptal se nakonec Pán Ježíš svých učedníků, když pověděl i vyložil všech sedm podobenství. A oni odpověděli: „Ano, ovšem, Pane.“ (Kral. pozn.) „A on jim řekl: Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ – Nemáme třídit, ale máme „vynášet“. Z toho, co v církvi odpradávna bylo shromážděno, co prošlo křesťanskými dějinami, to všechno je označeno jako poklad, nebo také sýpka, shromaždiště … „Staré i nové.“ Pak je výhodou, když jako křesťané nejsme žádnými nováčky. Některé staré věci, které se nám na začátku mohly zdát jako překonané, neaktuální, najednou objevíme znovu. A vyneseme-li je na světlo dnes, uvidíme jejich hodnotu docela nově. Budeme třeba znovu vděčni za starou píseň. Nebo ve zkušenosti starého bratra nebo sestry objevíme cestu pro své dosud neřešitelné úkoly, nebo situace v rodině. A především: Písmo, svědectví Starého i Nového zákona v každé době máme vynášet ven do našich dní tak, aby se pod vlivem Kristovým znovu stávalo tím slovem, které zapaluje srdce k víře. Tím pokladem nebo perlou, kvůli které stojí za to překopat svůj život. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme za tvá podobenství o království nebeském. Prosíme, učiň z nás dobré hospodáře, kteří nenechají tvůj poklad bez užitku, ale vynesou z něho to, co poslouží dnes k radosti všech, kteří přijdou. Amen.