Přikázání o odpočinku

Dt 5:12-16   Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh.  Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.  Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.  Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.  Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Písně: 441; 631; 604,1-2; 369,1-2; 397; 604,3-4; 419

První čtení: Mt 11,25-30

Introit: Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo. (Ž 19)

Milí bratři a sestry,

kdo by rád neodpočíval? Odpočíváme rádi. To nám nemusí nikdo nařizovat. Pěkně nám to vyšlo pár dní před prázdninami a před dovolenými! Budeme i v kostele mluvit o odpočinku! Však si to zasloužíme. Nejen po týdnu plném práce. Ale také po celém školním roce. Žáci, studenti a učitelé, ředitelé škol a samozřejmě i rodiče, kteří to všechno museli hlídat a ke své práci ještě připravovat děti do školy. A babičky a dědové, kteří děti hlídali a vodili na kroužky. Kdo by si nechtěl odpočinout?! Ale nemusíme čekat pokaždé až na konec školního roku. Tím dnem odpočinku má být každý sedmý den v týdnu. Pro židy to byla sobota, pro křesťany však neděle. Scházeli se první den po sobotě k lámání chleba – dnes je také první den po sobotě. Také jsme se tu shromáždili a budeme se tu dělit o chléb a pít z kalicha u stolu Pána Ježíše Krista. To je nám dopřáno. Je to pro nás dobré. Když Pán Bůh dal Izraeli Desatero, také jim chtěl dopřát dobrý život a ne novou otročinu a smrt.

„Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, den odpočinku.“ Zvláštní: Pán Bůh to odpočívání Izraelcům nařídil. Sedmý den je den odpočinku. „Pamatuj, zachovávej, dbej na den odpočinutí, aby ti byl svatý.“ Oddělený pro jiné, nevšední věci, den zvláštní, kdy si máš připomínat, že Bůh z tebe udělal svobodného člověka. Říká to každému z nás, protože na každém z nás mu záleží. Potřebujeme to přikázat, protože sami neumíme přestat pracovat a starat se. Dny v týdnu se nám přesýpají jako korálky, jeden za druhým. Za týden už si nepamatujeme, co jsme dělali minulé úterý. Dny plné práce bývají k nerozeznání. Každý den, sotva člověk vstane, hned si začne vyjmenovávat, co všechno ještě musí udělat, aby … aby proč? Aby byl zajištěn, aby měl víc, aby všechno dohonil a ten sedmý den si konečně udělal něco pro sebe. Ne do práce. Ale aby si zajistil něco pěkného pro sebe: Co tak lidé dohánějí ten 7. den? Uklízejí, vzdělávají se, staví si dům, spravují auto, chodí do divadla, nebo objevují nová místa v kraji. Je na tom něco špatného? Není. Jsou to docela pěkné činnosti a některé se dokonce do neděle dobře hodí. Třeba návštěvy, nebo výlety, nebo spaní … Ale dokážeme si tak opravdu odpočinout? Pustit z hlavy starosti? Protože jsou to hlavně naše starosti a obavy, co působí tu únavu. Proto je dobré zamyslet se nad tím, co nám tím dnem odpočinku Pán vlastně nabízí.

Někdo třeba řekne: A nepovede to k zahálce? Ne, Pán přikazuje dobrou věc: Šest dní budeš pracovat, opravdu pracovat! Ale sedmý den je Boží den! Proto po každých šesti dnech pracování uděláš přestávku. Ne, že doděláš všechno do posledního puntíku, oddechneš si a pak přestaneš. Ne, ty práci přerušíš, i kdyby nebyla dodělána. Můžeš si to dovolit, protože to hlavní pro tebe udělal Bůh. Pak je najednou ten sedmý den docela jiný. Má jinou barvu. Snadno ho odlišíme. Všichni vědí, že ten den je zvláštní – je Boží. Je svatý a má svůj svatý smysl. Oslavujeme v tom dni Boží dílo. Ne svoje. Je to den, kdy ty, člověče, můžeš všeho nechat, protože to nejdůležitější je v Boží ruce: tvůj život. „Bůh vyvedl svůj lid pevnou rukou a vztaženou paží z egyptského domu otroctví“. Tam bylo zle. Tam byla smrt. Jákobe, oslovuje Pán Bůh každého Izraelce: Byl jsi bez vlastní vůle. Jak nad tebou otrokář práskal bičem, tak jsi musel chodit, vstávat, dřít se, byl jsi zraňován a opouštěly tě síly. Nebyl tu nikdo, kdo by ti ulevil jen proto, že tě má rád. Dokud se tě nezastal tvůj Bůh. On to však udělal. A dnes je den, kdy si můžeš dopřát všeho nechat a oslavovat ho, zpívat mu a těšit se s druhými lidmi, kteří už také nejsou otroky. To si připomínáme spolu s Izraelem. Ale ještě něco navíc.

S Pánem Ježíšem a s ostatními křesťany počítáme týden jinak. Před těch šest dnů práce den odpočinku předsuneme. Bude první. Ne sobota, ale neděle. Protože v neděli vyvedl Bůh svého Syna pevnou rukou z hrobu, vzkřísil jej a tak se ten den stal nejdůležitější ze všech sedmi dní v týdnu. Odtud, od neděle, máme svůj týden začínat. Světlo a teplo neděle, láska vzkříšeného Pána Ježíše Krista nám svítí do těch šesti pracovních dnů. Od neděle se nám všechno jeví jinak. Máme šťastný začátek! Proto tento den slavíme bohoslužby a křty a také chodíme ke stolu Páně.

Ale ještě něco je nám potřeba v přikázání nařídit. „V den odpočinutí, Hospodina, svého Boha, nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn, …“ v. 14 Znamená to: Když já se raduju, že mě Pán Bůh vysvobodil, a mohu si odpočinout, a nemusím se o sebe starat, tak to mám dopřát i lidem kolem sebe. A nechtít po nich, aby se oni bez přestání pachtili. Jsou tu jmenováni členové rodiny. Aby i oni měli den odpočinku. Ale nejen to: i otrok a otrokyně a dokonce i dobytek, který také pracoval. Znamená to, že každý, kdo pracuje pro mě a koho já mohu od té práce a dřiny osvobodit, má mít volno. Aby i on si mohl odpočinout. Někdy pomůže třeba to, když to druzí uvidí na nás: že po vší dřině v neděli najednou ožíváme. Je na nás vidět, že slavíme svátek. Ne ze svého, ale odjinud čerpáme novou sílu. To může vzbudit otázku: odkud to máte? Kam a ke komu si chodíte pro povzbuzení? A odpověď:

Zve nás Ježíš: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout.“ On vzal ty naše starosti a břemena práce na sebe. A odlehčil nám od nich. Práce a námaha pro nás už nemusí být postrach: když je jí moc a nebo zase žádná. Vlastně to platí pro každý den i noc a stále. Osvobodil nás od tlaku a strachu. Již Desatero dostali k užívání svobodní lidé. Je tu pro zachráněné lidi, kteří na té krásné cestě s Pánem chtějí pokračovat. Neztratit ji. Nevracet se do otroctví. Chtějí zůstat svobodní a zachránění až do konce. Protože vědí, že to bude konec vítězný. Vždyť Pán, který nás vede pevnou rukou a vztaženou paží, nás vysvobodí i ze smrti. Dejme si to od něj povědět: „Šest dní budeš dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina tvého Boha!“ A tak pojďte ke mně – ne do práce – ale ke mně a já vám dám odpočinutí. Udělal jsem pro vás tu nejtěžší práci, když jsem obětoval svůj život, abyste vy byli zachráněni, svobodní, živí! Je to vlastně pozvání ke křtu, jehož budeme za chvíli svědky. Amen

Modlitba: Pane Ježíši, my před tvou láskou poznáváme, jak málo tě milujeme a jak ten nejvzácnější dar, svobodný život, znovu spoutáváme a sebe i své bližní zotročujeme. Prosíme přijmi naše vyznání a odpusť nám naše viny. Kdo se chcete připojit k této prosbě, modlete se: Pane, Kriste, Pane, smiluj se nad námi.

Přijměte slovo Boží milosti: Dokazuje Bůh svou lásku k nám. Když jsme ještě byli hříšní, Kristus zemřel za nás. Když jsme nyní ospravedlněni prolitím jeho krve, spaseni budeme skrze něho. Křtem jsme spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom jako Kristus byl vzkříšen slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.