Neděle svatodušní

Jan 4:1-15 Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan –  ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci –  opustil Judsko a odešel opět do Galileje.  Musel však projít Samařskem.  Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi;  tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.  Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne:Dej mi napít! –  Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –  Samařská žena mu odpoví: Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít? Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.  Žena mu řekla:„Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?  Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.   Ježíš jí odpověděl:„Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.  Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.  Ta žena mu řekla: Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“

Písně: 370,1-3; 675; 682; 510; 385

První čtení: Sk 2,1-4.22.23.32-38

Introit: Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jak zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. (Iz 58,11)

Milí bratři a sestry,

pouze evangelista Jan svědčí o tomto setkání jakési samařské ženy s Ježíšem u studnice Jákobovy. Jde tu o vodu a podobně jako ta žena postupně chápeme, že ve skutečnosti jde o život. Jde o to, že Ježíš přeje život a může dát život každému. Tak to chtěl jeho nebeský Otec a Syn jeho vůli plnil. Když tu evangelista píše, že Ježíš „musel projít Samařskem“, znamená to, že chtěl-li plnit Boží vůli, pak nemohl jít jinudy. Nemohl se vyhnout lidem, o nichž ostatní neměli pěkné mínění. Podle mapy bychom zjistili, že nemusel na jejich území vstupovat. Mohl je obejít a do Galileje se dostat údolím Jordánu. Ale on to neudělal. Stejně jako si nijak neusnadnil svůj život v jiných případech. Nevyhnul se nikomu – ani Jidášovi, ani strážím, ani Pilátovi, ani svým katům, kteří jej pověsili na kříž, ani lotrovi, který jej ještě v poslední chvíli oslovil. Plnil Otcovu vůli a jen touto cestou došel také k slavnému vzkříšení z mrtvých!

A po čtyřiceti dnech, kdy se setkával se svými učedníky, a měl již odejít k Otci, vyslal je, aby šli nejen do Judska, ale právě i do Samařska, ba ještě mnohem dál a k ještě mnohem pochybnějším lidským kulturám „až na sám konec země.“ Četli jsme před chvílí, že učedníky k tomu vybavil svým Duchem, který dává schopnost srozumitelně mluvit o velikých skutcích Božích. Slyšeli jsme o projevech toho Ducha; projevech velmi energických. Duch svatý vyšlehl jako plamen ohně a proudil jako prudký vítr. Nyní ještě slyšíme o tom, že dar Ducha k nám z Boží strany prýští jako živá voda, jako neutuchající zdroj života. Tento zdroj nakonec žádala od Ježíše samařská žena.

Ale na začátku to vypadalo jinak. Vypadalo to právě naopak. Ježíš požádal ženu, aby ona jemu dala napít vody. Není divu, že v něm neviděla Božího Syna. Maximálně jej později osloví jako proroka. Ale v první chvíli před sebou vidí jen znavenou postavu poutníka sedícího u studny, s nímž mohla mít jedině soucit. „Dej mi napít“, žádá po ní tento poutník, kterého okamžitě identifikovala jako Žida, ne Samařana. A to ji udivilo. Překvapilo. „Jak ty, jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkali; byli k sobě navzájem odtažití. Každý považoval za správnou jen svou tradici a k bohoslužbám jen svůj chrám. A tak se lze domnívat, že jedni druhým nic dobrého nepřáli. Je mezi nimi bariéra a je divné, že Ježíš ji nerespektuje.

Máme pro údiv té ženy pochopení. I my máme vypěstované bariéry mezi sebou a jinými národy, mezi sebou a třeba jen odlišnou konfesí. Když zítra budeme slavit ekumenické bohoslužby v katolickém kostele, nebude to pro mnohé z nás nepřekonatelné, překročit jejich práh? Stačí velmi málo odlišností a už se divíme, co po nás oni vůbec mohou chtít. Necítíme se jim být nijak povinováni. Na Ježíšově chování však vidíme, že on bariéry překračuje. On pohrdanými Samařany nepohrdá. Právě tak jako nepohrdá českými evangelíky nebo katolíky, ani nábožensky zmatenými našimi současníky atd. Trmácí se horkem a nepřátelským územím, neusnadňuje si to nijak, protože jeho láska jej zkrátka vede za každým člověkem. A od každého – od tebe a ode mne – něco očekává.

Odpovídá té ženě a jeho řeč začíná být obrazná. „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Ta žena však dosud od něho neočekávala nic. Proto mu odporuje. V její řeči je cítit ironii, jakýsi úsměšek. Ježíš prý má „vodu živou“ – ale ona nevidí, že by měl čím ji nabrat. „Ani vědro nemáš a studna je hluboká!“ Povyšuje se snad tento muž nad praotce Jákoba a má někde k dispozici lepší studnu? Proč se tedy vůbec ptal po vodě, když ji má?

Na Ježíši je vidět, že opravdu nemá nic – je tu cizí, studna není na jeho domovském území, nemá vědro, nemá zřejmě ani čím zaplatit. Je to jen unavený, žíznivý poutník. Kdo by v něm hledal někoho významnějšího? Kdo by si pomyslel, že Bůh na sebe bere takovou politováníhodnou podobu! Kdo z těch dvou tu má převahu? Kdo tu něco má a kdo naopak jen něco potřebuje?

Milí bratři a sestry, nepřipadá nám to někdy také tak? Že jsme soběstační. A je to vlastně Bůh, kdo něco potřebuje od nás. My máme své studny a svá vědra, kterými se umíme ohánět a obstarat si, co potřebujeme. A jak vypadá on? Jak vypadá Ježíš v dnešním světě? Není právě reprezentativní. Příliš se s ním neukazujeme. Proti úspěšným postavám, které se umějí prodat a oslnit… jak vypadá poutník, hladový, unavený? A jak vypadá jeho církev v neopravených kostelích a v nemoderních farách vedle lákavých rekreačních středisek a vedle nablýskaných obchodních domů? Co by nám on mohl nabídnout?

A přece právě od tohoto poníženého Ježíše máme co očekávat. On nám má co nabídnout. Proto také u Jákobovy studny rychle přešel v řeči od obyčejné H2O k vodě jiné kvality. A ta žena se svými ironickými otázkami a skrze svou v té chvíli silnější pozici se pracně dobírá k tomuto poznání. Ano, ona ví, že musí k té slavné studni chodit každý den znovu a znovu. Žízeň se stále vrací a život je potřeba znovu a znovu udržovat. Bojovat o holý život je často velmi namáhavé. A stává se, že naše studny někdy vysychají a vědra pukají a nemáme na nová. A paže umdlévají a my si již nejsme schopni obstarat to, co jsme považovali za standart. A tak starosti, které jsme zasouvali hluboko a které jsme si nechtěli připomínat, hlásí se s novou silou o slovo. Hlásí se touha po životě, kterou však už nejsme s to naplnit. Touha po opravdovém životě, který nebude ohrožen, i když nám doslouží naše vybavení a naše ochabující síly. Ježíš nabízí vodu, která k takovému životu je. A nečeká s ní až nakonec; vždyť ta žena je ještě plna sil a životního elánu. „Kdo by se napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vyvěrajícím k životu věčnému.“ Trvalo jí dlouho, než pochopila, s jakou mocí se setkala v tomto znaveném židovském poutníkovi. Ale jakmile jí tohle odpověděl, okamžitě opustila své ironické poznámky na jeho adresu a se vší rozhodností a touhou jej žádá: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila …“

Ježíš pomohl té ženě, aby zatoužila po vodě jiné kvality; aby od něho očekávala pomoc. Proto se jí nevyhnul. Chtěl se s ní potkat. Vybral si tu obtížnější cestu, aby se i Samařané dověděli, že Bůh přichází s pomocí, která nevysychá a neopotřebuje se. Udělal všechno pro to, abychom i my žádali vodu, kterou nabízí on; ten, který sám žíznil. Abychom chtěli pomoc od toho, který také potřeboval pomoc. Abychom chtěli život od toho, který svůj život ztratil, když umřel na kříži jako nejopovrženější z lidí. Tak se v něm s námi setkává Bůh. Tohle jsme nečekali. Tak jako to nečekala ta Samařanka. Jako to nečekají lidé, kteří vstupují do církve a hledají třeba slavná místa v kostelích a navázání na starou tradici. Máme jej přijmout a bez váhání očekávat jeho dary. Nabízí nám je v plné míře. Vůči sobě samému nešetrně. Vůči nám však velkoryse. Tak velkorysý dar ve vrchovaté míře poslal učedníkům o letnicích, když v Jeruzalémě čekali – ale neuměli si rovněž jako ta žena představit, jakou posilu může Pán darovat. Dar svého Ducha svatého. Do ustrašených, vyprahlých srdcí se propálí, přivane a vylije, takže z jeho hojnosti může každý čerpat. A to i tehdy, až přijde čas a všechny studny a vědra už nám budou k ničemu. Ale také dnes. V církvi, tady. Žijeme z tohoto zřídla živé vody. Jsme napájeni Božím Duchem k víře, k naději, k lásce. To všechno již dnes patří k životu věčnému. Nepatří k němu však vyprahlost ani pyšná soběstačnost. Žádejme směle to, co on nám nabízí. Amen.