Ex 20:4-6   Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,  ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

Písně: Ž 105,1.7-10; 254; 645; 621; Požehnání (Pejla/Moravetz)

první čtení: Koloským 1,15-20

Introit: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost. (Ž 98)

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mě.“ Milí bratři a sestry, dnes jsme slyšeli i druhé přikázání „Nezobrazíš si Boha…“ Tedy připomeňme si, že k tomu úvodu: Hospodin nás vyvedl z otroctví do svobody, nás tu nabádá, co dalšího nemáme dělat, abychom o vzácnou svobodu nepřišli. Nezobrazovat si svého Boha. Mohlo by se nám zdát, že před tímto pomýlením ani být varováni nemusíme. Že to nám nehrozí. A přece jsou pouze dvě přikázání– a toto je první z nich – k němuž je připojena i hrozba Božího trestu za jeho přestoupení. Hojné biblické zmínky a prorocká kázání o tom, jak často se Izraelští nějakému zpodobení Boha klaněli a kam to vedlo, ukazují, že zkušenosti právě s neposlušností vůči druhému přikázání jsou v lidu Božím nejčastější. Víme i o špatných koncích, do jakých se dostali právě pro porušení tohoto přikázání. A začalo to velmi brzy. Právě ve chvíli, kdy k ochraně lidu Hospodin Mojžíšovi dával Desatero a on je ryl do dvou kamenných desek, Izraelci pod horou Sinaj nevydrželi to napětí. Těch čtyřicet dní, kdy Mojžíš mezi nimi nebyl, bylo již příliš na to, aby si uchovali důvěru v Pána a Boha, který je podivuhodně vyvedl z egyptského otroctví. Chtěli jej mít mezi sebou viditelně. Jeho podobu. Ne jiného boha, ale Hospodina. Áron, bratr Mojžíšův jim vyhověl – vždyť oni chtěli Hospodina oslavovat, konat bohoslužby u jeho oltáře. Všechny okolní národy to tak se svými bohy měly. Proč má být Izrael tak podivný a obraz svého Boha nemít k dispozici? Právě tuto výjimečnost, ano podivnost, však Hospodin žádá. Ne kvůli sobě, ale kvůli nám.

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře …“ a následuje trojí prostředí – nebe, země, vody pod zemí – odkud si lidé vždy nějakou podobu vypůjčí a do ní si představu svého boha promítají. To slovo „představa“ nám je asi bližší než obraz nebo socha. Ani my se představám neubráníme. Vlastně je máme rádi. Jsme však napomenuti: budou to vždycky jen iluze a jako takové pak skončí. Bůh, kterého máme znát především jako vysvoboditele a ochránce se nedá připodobnit k ničemu, co patří do stvořeného světa. On není součástí světa. Jakékoli bytosti a předměty jej nemohou pojmout, ani se k němu přirovnávat. Nejčastěji to byly bytosti spojené s představou o síle, moci a kráse. Proto si také Izraelští bez dlouhého rozmýšlení ulili ze zlata býčka, symbol egyptské moci. Teď to byl pro ně Hospodin, který je vyvedl z otroctví. Jemu se začali klanět a oslavovat ho, sloužit mu. Pro něho rádi obětovali zlaté šperky. Aby mohli jeho podobu obdivovat a zbožňovat. Tak jej chtěli mít k dispozici. A stěhovat jej s sebou všude, kam půjdou.

Když tuto nevěrnost mezi nimi Hospodin uviděl, řekl Mojžíšovi: „Teď mne nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi…“ Dotkla se jej ta nevěra lidu tak, jako se milujícího manžela dotkne smilstvo jeho manželky. V žárlivé lásce se nechce o tu, kterou miluje, s nikým dělit. V návalu zklamání a spravedlivého hněvu chce zavrhnout tu, s kterou se spojil v neporušitelné manželské smlouvě. V tomto příměru můžeme chápat, jak Hospodin soudí lidskou lehkověrnost vůči smlouvě, kterou On se svým lidem uzavřel. Jak se jej bolestně dotýká, když mocný čin vysvobození oslavují v předmětu, který si vlastníma rukama vyrobili. Pro ty modly, které znovu a znovu Izraelce sváděly, je právě toto příznačné – jsou tesané, to znamená, lidskou rukou a nástrojem vyrobené podle lidské představy. Ale on, Bůh, který stvořil nebesa i zemi, nemůže být přirovnán k žádnému tvoru žijícímu na zemi ani k člověku, který je vyzdvižen na trůn, ozdoben a zkrášlen a pak lidmi uctíván. „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit!“ Tak to chce. A kdo se přesto modloslužby dopouští, dává tím najevo, že Hospodina nenávidí. Toto silné slovo je na místě.

A jestliže jej někdo nenávidí, vystavuje se trestu do třetího i čtvrtého pokolení. Nám to patrně zní hrozně. Řekneme, že naší zkušenosti s biblickým Bohem, to neodpovídá. Možná však jen se těm případům, které také v Bibli jsou, vyhýbáme. Zdá se nám, že takto krutý Bůh tam vlastně ani nepatří. Ale kdo jsme my, abychom o tom rozhodovali, jaký Bůh smí a nesmí být? Nemohl by si stvořit lid nový? Skutečně k obrazu svému? Ano, připomněli jsme si to dobře. Tak byl přece člověk stvořen – „aby byl obrazem Božím.“ Ne že je. Ale „aby byl“. A Izraelští tehdy pod Sinajem neusilovali o to, aby byli obrazem Božím – Udělali pravý opak. Ne sebe, ale Boha chtěli změnit. Podle své představy si vyrobili sochu Boha takového, jakého chtěli mít. Vložili do něj, po čem toužili nejvíc: sílu, moc a bohatství.

I my máme podobné představy. Vždy je to něco, k čemu vzhlížíme, co obdivujeme, co chceme mít a od čeho očekáváme pomoc v životě. A to něco pak ovlivňuje naši mysl tak, že už na to hledíme jako na obraz svého Boha. Sami sebe přesvědčíme, že On přece musí dbát na naše zdraví, na naši rodinu, na náš blahobyt, na naše práva. Bez toho si připadáme ukřivděně. Dokud to nezískáme, zdá se nám, že Bůh nás nemá rád, že nám nepřeje. A pokud to získáme, pak konečně Bůh splnil svou povinnost – vidíme jeho přízeň konkrétně, hmatatelně v tom, po čem jsme toužili jako po nejlepším. Existuje jistě množství podob, jaké si promítneme do představy o Bohu. Je zbytečné začít je tu vyjmenovávat.

Před tím vším toto přikázání varuje; ano zapovídá to. My si asi řekneme, že tak naivní nejsme, abychom si podle své představy vyrobili sošku – třeba i model krásného auta – a pak se mu klaněli. Takto masivně to většinou myšleno není. Ovšem, že se do takové závislosti na zhmotnělé touze dostáváme a sloužíme jí pak na místě Božím, to se stává i nám. Pak jí věnujeme všechno své úsilí, čas i peníze. V našem srdci se dostane na první místo. Je velmi těžké tomu odolat.

Máme se tedy vůbec čeho chytit? Nebo nás Bůh opravdu nechal bez čehokoli názorného o své osobě? Ne, opravdu nás nenechal. Naopak právě ve svém Zákonu, který byl vytesán na kamenných deskách a dodnes uchován v psaném slovu v Bibli, nám zjevil zcela konkrétně a dostatečně to, co chce, abychom o něm věděli. Na Sinaji promluvil hlasem, pod nímž se celá hora chvěla a lid dole viděl, jak hora hřmí, kouří a šlehá oheň. Ale tyto zvláštní jevy pak přestaly a hlas dozněl. Mojžíš přinesl dolů desky Božích přikázání. Tak zůstalo k dispozici slovo, které neděsí, nýbrž pomáhá. Takový je Boží vztah k lidem: vztah lásky, věrnosti a pomoci. K slovu se můžeme vracet, rozmýšlet o něm a podle něho žít. Boží slovo je nám pomocí, průvodcem na cestě, abychom o darovanou svobodu nepřišli. Je možné si je zamilovat a ctít je a v něm milovat a ctít Boha. Hospodin řekl, že prokazuje milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří jej milují a jeho přikázání zachovávají. Ale je možné to slovo také ztratit, vzdát se jej, nechat je rozbít na padrť, takže v našem životě z něho zůstanou jen střepy, které už sami neslepíme. To přesně se stalo pod horou, když vyměnili svrchovaného neviditelného Boha za zlatou sochu, předmět síly a moci, které se pak klaněli a byli ochotni jí sloužit. Kvůli výrobku svých rukou – nic víc to nebylo – přišli o Boží slovo.

Jak je to tedy s trestem do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří Hospodina nenávidí? Otcové se opravdu provinili. V jejich rodinách již nemají to, podle čeho by Hospodina mohli ctít. Protože nemají slovo, kterému by mohli své syny vyučovat. A pokud synové, tedy další generace, v této vzpouře proti Hospodinu zůstávají, ani oni nemají svým dětem co předat. Všelijak se potácejí a tvoří si vlastní bohy, kterým slepě věří. Když je tito klamou, vymění je zase za jiné. Je to spravedlivé? Logicky bychom měli říct, že ano. Lidé si za to mohou sami, když Boží láskou pohrdli. Má to tak zůstat? Zůstane to tak? Bude se Hospodin dívat shůry na tu bídu a postupné zotročení svého lidu až k jeho smrti? Nezůstane na zemi pro jeho stvoření nikdo, kdo by usiloval o to, aby byl jeho obrazem a na sobě tak mohl druhým lidem ukazovat k Bohu, k jeho lásce a svobodě?

Chvála Pánu Bohu, že tomu tak není! Již ani Izrael pro svou nevěru nezůstal navždy opuštěn. Na Mojžíšovu přímluvu dostal od Hospodina desky nové. Ty pak střežil a s úctou uchovával. Takže mnoho pokolení mohlo Boží zákon dodržovat a Boží lásku opětovat. Ale ani na tom Bůh ve svém velikém milosrdenství neměl dost. Jeho milosrdenství prokazované tisícům pokolení těch, kdo jej milují a jeho přikázání zachovávají, se projevilo dokonale a viditelně v jeho Synu. Tak to zpívali křesťané po jeho vzkříšení v prvních sborech: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření,… neboť v něm byl stvořen svět viditelný i neviditelný.“ A hlavně: „Skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“ (Ko 1) Na něho můžeme hledět, jeho následovat. Jak vypadá? A kde se nám zjevil viditelně? Stalo se tak na kříži. Tam visel Ježíš, člověk, který na sobě dokonale ukázal obraz Boží. Na tomto trpícím člověku vidíme Boha, tak jak chce být viděn: ve své nekonečné sebeobětující lásce, která však jediná nás s ním smířila. V něm byl Zákon naplněn.

Modlitba: Děkujeme ti nebeský Otče, že máme koho následovat a koho se držet. Chraň nás, abychom podobu tvého Syna, Ježíše Krista nevyměnili za cokoli ze svých představ a nepropadli tak tvému hněvu. Amen.