Boží pomoc na cestu

Ex 20:1-3  Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Introit: Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy, vstupme před jeho tvář s díkůvzdáním, oslavujme ho hlaholem žalmů! Hospodin je velký Bůh, je velký Král nad všemi bohy. (Ž 95)

Písně: Ž 96,1-4; 201; 192; 684

první čtení: Mt 22,34-40

Milí bratři a sestry,

„Bůh vyhlásil všechna tato přikázání.“ – Je nám to velmi dobře známé. Nijak nás to nepřekvapuje. Ale to neznamená, že je to samozřejmé. Není samozřejmé, že my – navíc ne-Židé – lidé 21. století se nad tím ani nepozastavíme. A teď vůbec nemyslím na to, že i když se dnes Desatero neučí ve škole, my je přesto známe. Myslím tím, že vůbec není samozřejmé, o čem se tu píše: totiž, že „Hospodin sám oznámil svou smlouvu kterou vám přikázal dodržovat, deset slov, a napsal je na dvě kamenné desky.“ Takto je to Izraelcům v V. Knize Mojžíšově připomínáno. (Dt 4,3) Pozastavme se nad samotným faktem, že to Bůh udělal! Že dal lidem tento „zákon pravého lidství“. A těchto „deset slov“ je dostatečně dost, nejsou potřeba další, která bychom potřebovali k dobrému, svobodnému životu. Těch deset je akorát dost na to, aby se nám na zemi dobře žilo. Což znamená, abychom směli v získané svobodě žít a neztratili ji. Na místě je údiv. Protože tady nejde o nějaké obecné vyhlášení zákonů, jak jsme my zvyklí třeba z parlamentu. Přičemž obvykle nevíme a nezajímáme se, kdo byl autorem jednotlivých zákonů. S Desaterem je to jinak. Je to zákon navýsost osobního charakteru. Už to, že zákonodárce se na začátku představuje a stojí o to, abychom provždycky věděli, kdo on je. Rozhodně není abstraktní ani anonymní. Vždyť první slovo, když tu k Mojžíšovi začne ten hlas na Sinaji mluvit, je zájmeno „JÁ“ a vzápětí zájmeno „TVŮJ“. Bůh mluví o sobě a obrací se k svému lidu, k Izraeli jako Bůh jeho! „Já jsem Hospodin/Pán, tvůj Bůh.“ Ještě uvidíme, jak je tato jeho první charakteristika jedinečná ve srovnání s jinými bohy, kteří jsou k lidem lhostejní a sebe do vztahu s lidmi vůbec nezapojují. Naopak lidé škemrají o jejich přízeň. Ten vztah je jednostranný. Ne tak Bůh, který promluvil k Izraeli a dává se mu poznat z jediného důvodu: aby oni věděli, že je miluje a chce pro ně to nejlepší, totiž život ve svobodě. Bůh, který dělá ze své strany vše pro to, aby druhá strana/lid mohla smlouvu zachovat a neuškodila si tím, že by z ní vypadla, tento Bůh je naprosto výjimečný a konkrétní.

„Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ – To je druhá významná charakteristika našeho Boha. V tom je jiný nejen v době biblického Izraele, ale v i v době naší. Dnes také mnoho lidí i mimo církev řekne, že věří, že někdo nebo něco je nad námi, že vlastně věří, že je Bůh. Ovšem, když jsme právě přečetli tu poslední větu, v níž Bůh sám sebe tak specificky charakterizuje, pak na takové minimální poznání Boha nemůžeme přistoupit. On nechce, abychom v něm měli jakýsi princip nebo jsoucno, na kterém se shodneme s kdekým. Když se takto svému lidu představuje, říká dokonce něco jiného, než že je například ten Všemohoucí, nebo Stvořitel nebe a země. Což on také je a v Bibli se o tom dočteme a oslovujeme jej tak, když se modlíme. Zde však se ukazuje, že pro vztah JÁ a TY, který s námi Bůh chce mít, to nestačí. Právě proto, že bychom se na takovém Bohu mohli shodnout s kdekým, je to pro Boží lid nebezpečné, protože jen to, že je transcendentní, nebo je všude, nebo může všechno, nebo je za vším jako osud, má rysy pohanského Bále, před kterým byl Izrael varován nejvíce. Proč? Protože to nejcharakterističtější chybí. Ne, že by to jmenované svým způsobem nebyla pravda. Ale je to naprosto neosobní a naprosto se to nedotýká našeho srdce. Hospodin však chce být prvním zájmem našeho srdce. Stejně jako my jsme prvním zájmem srdce jeho. Je vůči nám jako otec ke svým dětem, a to je přece docela jiné než jen Všemohoucí a Stvořitel. Vynechali-li bychom tu počáteční větu, „Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“, z Desatera by se mohly stát jen náboženské povinnosti. Nám tu však Pán nabízí otevřenou cestu do svobody, kterou napřed on sám otevřel. Porazil faraonovo vojsko a lid převedl vodami moře z Egypta pryč, na druhou stranu. Tam oni právě stojí na začátku cesty svobodných Božích dětí. A Bůh z lásky k nim se stará, aby znovu neupadli do otroctví. Dává deset velkých svobod, o kterých mají předem vědět, že když je překročí, svobodu ztratí. A tak tedy opačně řečeno: Každým přikázáním chce Bůh přispět k naší svobodě. I my to můžeme vztáhnout na sebe. Protože tuto svobodu, jak řekl apoštol, „nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Ga 5,1)

Pro nesvobodnou, zotročenou existenci je po všechny generace stále znovu připomínán Egypt. Egypt – oficiálně symbol civilizace, zde však odhalen jako symbol otroctví. Lidé, kteří pod jeho nadvládou žijí, jsou otroci, ne svobodní. A otroci nejsou schopni o sobě rozhodovat, jen trpně vykonávají, co se po nich shora chce. Neodpovídají sami za sebe, ani jim pán, jemuž slouží nenabízí vztah důvěry. V tom se život lidu Božího diametrálně odlišuje. Izrael je pro Boha ono TY, jehož On vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. A v Pánu Ježíši Kristu i my tuto větu před každým přikázáním máme opakovat ke své ochraně, aby se nám z Boha nestal jen bič na morálku. Pouze, když přijmeme dílo jeho veliké lásky, totiž vykoupení naší svobody, pak pochopíme, že zachovávat jeho přikázání je pro nás „sladké, lehké jho“, které nás chrání a opatruje na cestě, abychom o drahocennou svobodu nepřišli.

A hned je tu první ohrožení, před kterým jsme varováni. První přikázání: „Nebudeš mít jiné bohy mimo/vedle mne.“ Jestliže jsme již mluvili o tom, že Bůh jako Otec žádá celé srdce svého dítěte, tak snad budeme prvnímu přikázání lépe rozumět. On se o nás nechce s žádným jiným bohem dělit. Tak jako on nás miluje láskou naprosto výlučnou a plnou, tak totéž žádá po nás. Nejde přitom o to, že budeme tvrdit, že Hospodin je jediný. Že to slovně vyjádříme. Teologové se shodují, že monoteismus alespoň v této fázi historie Božího lidu nebyl to nejdůležitější. Rozhodně tehdy nepřevažoval. Když byl Izrael varován před uctíváním a službou jiným bohům vedle Hospodina, Boha, který je vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, tak se tu vlastně počítá s tím, že jsou tu také jiní bohové. Když putovali pouští a posléze vstoupili do Kenaanu, byli ustavičně varováni, aby se s místními národy nesměšovali, protože by to znamenalo sloužit také jejich bohům. Často se o nich mluví jako o modlách, které si pohané sami staví a pak jim slepě slouží. Ony si je však zotročují, protože si vynucují službu. Nejde tedy jen o to, co o Bohu řekneme, ale především, komu sloužíme. Komu dovolíme, aby cele ovlivnil a zajal naše lidství. Modly však lidství zotročí a nakonec je ve chvíli nouze a ohrožení zradí. Tím se však žádné modly předem nepyšní. To by nebylo třeba před nimi varovat. Jejich vábení je rafinovanější. Proto 1. přikázání zapovídá stavět je vedle Hospodina. A lidé se vždycky diví, proč je to ze strany Boží na předním místě. Je to proto, že modly mají zvláštní vlastnost: naše srdce postupně obsadit celé.

O tom, jaké modly to jsou, uslyšíme ještě v průběhu kázání na zbývajících devět přikázání. Ale již dnes povězme: modly se stávají z těch nejbanálnějších skutečností a věcí, s nimiž zacházíme všichni. Mohou to být samozřejmě peníze, jakýkoli majetek, sex či pěstovaná krása, ale i práce, nebo partner, rodina, či zdraví a obecně pohodlný nezávazný život. Každá taková veličina má schopnost nabýt nějaké podoby a získat si postupně lidské srdce natolik, že tam již nezbude místo pro Hospodina. A co je jejich zotročovací schopnosti také společné: že časem nezbude místo ani pro naše bližní. Vytrácí se postupně ohleduplnost k těm vzdálenějším lidem ve společnosti a pak i k bližším v rodině. Nemusím ani povídat, že se pak celkově špatně žije všem. Pro toto první setkání s Desaterem v našich kázáním stačí dnes v závěru připomenout slova Pána Ježíše, našeho osvoboditele z otroctví starého života, v němž jsme sloužili hříchu. On shrnul přikázání první desky, vztahu člověka k Bohu, do přikázání jediného: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“ (Mt 22,38)

Jako nový zákonodárce nám tak ukázal cestu, která vede bezpečně za ním do jeho království. Jeho směrovky ke svobodě však nejsou vytesané do kamene pro věčné časy. Jsou vyryty přímo do našich srdcí skrze lásku, kterou on projevil, když se za nás nechal ukřižovat a slavně vstal z mrtvých. Od nás očekává, že jeho lásku budeme opětovat. K jeho JÁ být ve vztahu s naším TY. Amen.

Milostivý Pane a Bože, obsaď naše srdce tak, abys byl vždy jen ty na prvním místě. Tak uchovej svou draze vykoupenou svobodu pravého života ve tvé blízkosti. Děkujeme, že tě o to smíme prosit a očekávat. Amen.