Ex 16:1-3  Pak vytáhli z Élimu. Celá pospolitost Izraelců přišla na poušť Sín, která je mezi Élimem a Sínajem, patnáctý den druhého měsíce poté, co vyšli z egyptské země.  Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi.  Izraelci jim vyčítali: Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“

 11 Tu Hospodin promluvil k Mojžíšovi:  Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh.  Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa.  Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní.  Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: Man hú? (To je:Co je to?) Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl:To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm.  Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.  Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně.  Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.

písně: 442; 136,1-3.11-15; 339; 448

první čtení: J 6,47-58

Introit: Hospodinova milosrdenství je plná země. Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. Jako hrází drží pohromadě mořské vody. … Boj se Hospodina celá země, všichni obyvatelé světa žijte v jeho bázni. (Ž 33,5nn)

Milí bratři a sestry,

patnáct dní; jen patnáct dní odděluje Boží církev od zázraku velikonoční noci a už je tu jiná nálada. Již neznějí oslavné písně. Mirjam odložila bubínek. Taneční krok její i jejích tanečnic se změnil v únavný pochod. Není to brzy? Jak dlouho nám vydržela velikonoční radost a odhodlání následovat vzkříšeného Pána pouští tohoto světa? Možná ještě kratší dobu než těm Izraelským na cestě z Egypta do země zaslíbené. A přitom to bylo tak jasné. Zpívali jsme: „Úzkostmi moře Rudého prošli jsme v jeho síle. Beránek zve nás k hostině, oblecme roucho bílé. Radujme se, veselme se, chválu vzdávejme!“ Vítězství nad mocnostmi hříchu a smrti jsme si potvrzovali navzájem, když jsme to zpívali, podávali jsme si ruku, stáli jsme v jednom kruhu… „Kristus byl vzkříšen! Opravdu byl vzkříšen!“ „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“

Ale brzy se mezi nás vloudila ta známá skepse: Vždyť my jsme ještě tady uprostřed vší práce, pošramocených vztahů, nemocí! Jsme pod vlivem jiných názorů, které Boží vítězství popírají a naši cestu za ukřižovaným Pánem zpochybňují jako zbytečnou námahu. Tak jako Izraelští, když prošli tou těžkou temnou nocí a vody jako hrozivé hradby stály zprava i zleva, nevyšli na rovnou silnici, která by je zkratkou dovedla do Kenánu. Proč vlastně ne? Proč, když Hospodin pevnou rukou dokázal udržet vodstva, neusnadnil jim i tohle? K čemu to zázračné vysvobození z egyptské otročiny mělo být?

Aby se naučili žít ve svobodě. Protože svobodě se člověk musí učit. Zdá se nám to divné? Neslučitelné s našimi představami o svobodě? Mysleli jsme, že když nás Bůh učinil ve křtu a pro Kristovu oběť svobodnými od hříchu a smrti, že si teď můžeme dělat, co chceme? Že už to půjde samo? To je omyl. Je potřeba to říct jasně. Člověk nemůže žít a nepatřit nikomu. Nebo si namlouvat, že patří jen sobě. Nikdy to tak nejde. Vždycky se na někom stáváme závislými. A proto je pro nás dobře, že jsme vlastníka vyměnili a již nepatříme sami sobě, nýbrž našemu drahému Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. Jeho jsme vlastnictvím. Proto pro nás také platí jeho oběť na kříži a smrt a hrob. A neznamená to porážku, nýbrž vítězství spolu s ním. Bůh v Kristu porazil vládu smrti definitivně a není třeba k tomu nic dodávat. Stejná láska Boží, s níž Bůh pečoval o Izraele, vyvedla Ježíše ze smrti. Tady se hodí přirovnání: Egypt byl poražen. Už nad námi nemá moc. Boží Syn se nám stal Vykupitelem z té říše hříchu a smrti. Nyní stačí se k němu připojit a následovat jej.

V evangeliu je na více místech zvěstováno, že Pán Ježíš Kristus má s námi v našem ohrožení na cestě stejnou lítost jako kdysi Hospodin s Izraelskými. Bere vážně naše obavy. Ví, že i po velikonocích se potýkáme s pokušením nevěřit, že „už jsme na druhém břehu“ a nebe je nám otevřeno a pro nás nachystáno. Vždyť kolem nás viditelně tomu mnoho nenasvědčuje. A tak podobně jako oni tehdy, již patnáctý den po velikonocích reptáme a stěžujeme si, že takto jsme si to nepředstavovali. Že je cesta krkolomná a my musíme ještě projít všelijakými zkouškami, abychom v té nové svobodě opravdu chodili a odstranili ze svého srdce každou překážku, která nás od Boží země, od jeho království, ještě vzdaluje.

První z pokušení je stále stejné: Je skryto v hladu po chlebu vezdejším a v touze člověka, mít hlad pod svou kontrolou nejen dnes, ale i zítra a pozítří. S tímto pokušením jako s prvním ohrožením se měl Izrael na cestě z Egypta utkat. Dnešní čtení bylo o tom.

Oni obvinili Mojžíše a Árona, že je vyvedli, aby na poušti zemřeli hladem. Již nemyslí na Hospodina. Jen na ty dva bratry, kteří je podvedli a teď je nechají zahynout na poušti. S přibývajícím nepohodlím se jim minulost jeví ve stále lepších barvách. V Egyptě prý byly hrnce plné masa a zdravé zeleniny. Už nevzpomínají na kruté pohaněče a otročinu od rána do večera. Egypt prý měl své jistoty, a v nich mohli v klidu umřít – alespoň by měli egyptské hroby. Ano, jistota hrobu je teď lákavější než putování do jakési neviditelné země. Jejich paměť je zamlžená. A to přitom ještě nemají hlad. Zatím jen strach, že hlad přijde, protože nemají zásoby. Nemají dost velké zásoby a jistoty. Proto ty stížnosti, reptání a připomínky, že v Egyptě měli chleba do sytosti. Břicho pomalu získává převahu nad rozumem. O Hospodinu si myslí, že zůstal v Egyptě. Nemohl to přece být On, kdo je tím mořem provedl. Jak by teď pro ně mohl připravit tak drsný úděl? Nejde jim to dohromady. Nebylo to unáhlené rozhodnutí vydat se na cestu? Co když Boží vůlí bylo něco jiného? Smrt Hospodinovou rukou tam v Egyptě se náhle jeví daleko přijatelnější než nejasná budoucnost na poušti. Není to všechno omyl? Tak na tom je Boží lid 15. den po velikonocích. Se svou vírou jsou na tom velmi bídně. Odvážili se znevážit Boží čin záchrany. Jako by jeho divy pro současnost neznamenaly už nic.

A tak se musíme ptát: Bude ještě Hospodin chtít s tímto lidem pokračovat? Nezmizel již původní Boží záměr, kvůli němuž Bůh lid vyvedl z otroctví? Mojžíš to faraonovi několikrát vyřizoval, proč mají vyjít: Hospodin žádá, „Propusť můj lid, aby mi sloužil slavnost na poušti.“ Ale jak může vypadat slavení bohoslužeb nyní? Když místo písní je slyšet samé reptání? Neodpoví na to Hospodin hromobitím z nebes? Nemohl by vládce nad temným mořem a všemi přírodními silami obrátit svůj hněv proti nevděčným lidem? Když mu potom, co splnil slib a zcela bez úhony je vyvedl z otroctví, nedůvěřují? Bez jakékoli pokory dávají najevo, že oni si svoji svobodu představují po svém; totiž tak že bude co do hrnce – maso a chleba nadbytek? Uznejme: Bůh by se hněval zcela právem. Bůh by se na lidi mohl po právu hněvat, když je po všech jeho darech milosti zajímá stále jen to jedno.

„Tu Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Co to? – Hospodin se neurazil a nerozhněval. Mojžíšovi nervy mohly selhávat. Ale Bůh se ani na okamžik nezměnil a neodvrátil se od těch, kterým jednou slíbil svou věrnost a ochranu. Bere vážně situaci na poušti. Bere vážně lidskou slabost i jejich dosud dětskou víru, která potřebuje pěstovat. Proto jim dává obživu: chléb z nebe. Ne ze země, kde by něco vyrostlo. Není to země, která Boží lid živí. Ani to není dílo jejich vlastních rukou. Ale dar Boží, který přichází ve chvílích, které Pán k tomu určuje. Ve chvílích bohoslužby. Když se jeho lid schází k sycení Slovem – má poslouchat Mojžíšovo kázání – tehdy také dostává chléb k nasycení. Ráno i večer. Chléb vezdejší a nebe patří k sobě. To je Boží vůle. Abychom na to nezapomínali. Že on nedovolí, aby se chléb stal klínem vraženým mezi lidi a Boha. Známe to, že kvůli chlebu jsou mezi lidmi sváry a rozbroje na prvním místě. Kvůli chlebu se vedou války. To Boží vůle není. On chce, aby lidé o něm poznali, jaký je. Poznají to? Rozumí tomu, když najednou mají co jíst? Ještě příliš nerozumí.

Když Izraelci viděli, jak ráno na tábor padá rosa a na zemi po ní zůstává ležet cosi bílého a na ochutnání lahodného, ptali se „Co to je?“ Najednou jim fantazie nestačí. Při reptání o tom, co všechno mohli v Egyptě mít a jak je Mojžíš s Áronem podvedli a o co vše připravili, byli v představách vynalézaví dost. Ale v tom, co všechno dobrého by mohli čekat od Hospodina, lidské srdce tolik vynalézavé není. Jen se diví, když shůry přicházejí nečekané dobré dary: Co to jen je? Kde se to bere? Kdo by za tím mohl být? – Takové divení v sobě nese nedůvěru.

Bůh však od nich svou ruku neodtáhne. Své nebe jim neodepře. Ale ani je z té pouště nepřenese do ráje. Naopak bude je tou pouští vodit po čtyřicet let, aby se naučili brát všechno od něho a nespoléhali na Egypt. Egypt mají vidět v pravých barvách – ne růžových. Žít svobodně se mají učit právě tady na poušti. Přitom však hladovět nebudou. Pán je bude sytit tak, že každý z nich bude mít dostatek. Tato zkušenost je ve všech příbězích o maně, která vždy ráno padala z nebe. A večer přiletěly křepelky. Měli tedy i to vytoužené maso.

Ráno a večer. Přesně v době, kdy se scházeli k bohoslužbám. Bůh sám spojil nebe s chlebem. Nikdo nemá mít pochybnost, že je to vše od něho. Proto Ježíš řekl zástupům: „Pravý chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dal můj Otec.“ „Neboť Boží chléb je ten, který sestoupil z nebe a dává život světu.“ V něm je nebe s chlebem spojeno navěky. Syn Boží, který sestoupil z nebe, je tím chlebem, který přijímáme k životu věčnému. Bohu za to buď dík, čest i sláva! Amen.