Ex 14 (8-31 výběr) Izraelci navzdory všemu vyšli. Egypťané je pronásledovali a dostihli je, když tábořili při moři, dostihli je všichni faraónovi koně, vozy, jeho jízda a vojsko….  Když se farao přiblížil, Izraelci se rozhlédli a viděli, že Egypťané táhnou za nimi. Tu se Izraelci velmi polekali a úpěli k Hospodinu. A osopili se na Mojžíše: Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti. Mojžíš řekl lidu: Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet. Hospodin řekl Mojžíšovi:Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál. Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpoltíš je, a tak Izraelci půjdou prostředkem moře po suchu.

Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva.  Egypťané je pronásledovali a vešli za nimi doprostřed moře, všichni faraónovi koně, vozy i jízda.

 Hospodin řekl Mojžíšovi:„Vztáhni ruku nad moře! Vody se obrátí na Egypťany, na jejich vozy a jízdu. Mojžíš vztáhl ruku nad moře, a když nastávalo jitro, moře opět nabylo své moci. Egypťané utíkali proti němu a Hospodin je vehnal doprostřed moře.  Vody se vrátily, přikryly vozy i jízdu celého faraónova vojska, které vešlo za Izraelci do moře. Nezůstal z nich ani jediný.  Ale Izraelci přešli prostředkem moře po suchu a vody jim byly hradbou zprava i zleva.  Onoho dne zachránil Hospodin Izraele z moci Egypta. Izrael viděl na břehu moře mrtvé Egypťany.  Tak uviděl Izrael velikou moc, kterou osvědčil Hospodin na Egyptu. Lid se bál Hospodina a uvěřili Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi.

Introit: Kristus byl vzkříšen! Opravdu byl vzkříšen!

Kámen, kterýž zavrhli stavitelé, učiněn jest v hlavu úhelní. Od Hospodina stalo se to a jest divné před očima našima. Tentoť jest den, kterýž učinil Hospodin, a protož radujme se a veselme se v něm. Haleluja! (Kral. překl. Ž 118,22–24)

Milí bratři a sestry,

Veliká noc je za námi! Ale co všechno se stalo – než Pán byl vzkříšen? Naprostá beznaděj všech, triumf nespravedlnosti a násilí, smrt na kříži, hrob a přivalený kámen … a nakonec veliký div pro ty, kteří uvěřili! Toto dnes slavíme spolu s celou Kristovou církví na celém světě. Ano i s těmi křesťany, kteří jsou dnem i nocí pronásledováni a za které se modlíme, aby jim byl ukřižovaný Pán, který prošel branami smrti a pekla, jedinou a největší nadějí. Protože oni zpředu i zezadu jsou ohroženi přesilou pronásledovatelů. Přesně jako kdysi Izraelští na cestě z otroctví, když stanuli a před sebou měli širé moře a za sebou slyšeli dusot faraonových válečných koní a rachot vozů.

Velikonoční noc a rozbřesk s prázdným hrobem, z něhož Pán vyšel, je po celou dobu existence křesťanské tradice přirovnávána k velikonočnímu vyvedení Izraelců z otroctví v Egyptě. A provedení vodami Rudého moře se stalo předobrazem našeho křtu. Proto jsme dnes četli jako základ kázání tu 14. kapitolu knihy Exodus.

Jak vzpomíná Izrael na onu Velkou noc, na její průběh? – Po odchodu z egyptského otroctví se ocitá na poušti – nezajištěn vojensky, s dětmi, starci, se svými stády. Za posledními skupinkami lidí se již šikují pronásledovatelé. Ti postupují nesrovnatelně rychleji. Strach se šíří izraelskými houfečky. Strach je zbavuje křehké naděje, která ještě v jejich srdcích nestačila pevně zakořenit. „Velmi se polekali a úpěli k Hospodinu.“ Pak své zoufalství a zlost obrátili proti tomu, koho jim Bůh poslal – proti Mojžíšovi. „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta?“ – Je to černá ironie. Egypt sám byl hrob. – To jsme tam mohli rovnou zůstat a alespoň se na smrt důstojně připravit! Všechno lepší než tohle. – Je to pro nás lidi typické: pokaždé, když po nás Hospodin chce, abychom vyšli ven a nechali staré pořádky, pod kterými jsme naříkali, za sebou, najednou nám to, co bylo, začne připadat jako to pravé, co chceme; nebo přinejmenším lepší než to, co nám Bůh nabízí a kam nás vede. Proč tomu tak je? Protože On po nás opravdu chce, abychom se spolehli jen na něho a odevzdali se mu právě ve chvíli, kdy jsme v tísni, kdy jsme jako ti ubozí izraelští uprchlíci zpředu tísněni neznámým, děsivým živlem a zezadu ohroženi lidmi, kteří nás chtějí zahubit.

Ale je tu Mojžíš, s kterým mluví Hospodin. I on se modlí. Pro tuto chvíli by i on mohl použít ten známý žalm 22. – stejně jako Ježíš na kříži. Žalm připravený pro situace naprostého osamocení a opuštěnosti. „Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám!“ Naříká, ale obrací se k Bohu. Mojžíš pevně stojí na straně Boží. Proti vší beznaději. I když lid křičí a zvedá pěsti k nebi. Znovu a znovu se opakující lidská situace, kdy se nám zdá, že volba je jen mezi utopit se, nebo se nechat pobít. Křečovitě se držíme své pravdy a nechceme připustit tu Boží. Ani po všech uzdraveních a osvobozeních, za která jsme mu nejednou upřímně děkovali. Teď – tváří v tvář smrti – nám tato naděje připadá bláznivá, neuvěřitelná. A taková je. Taková připadala Izraelcům, když měli opustit Egypt. I těm, kdo tu byli potom a až po apoštolskou dobu, kdy to apoštol Pavel konstatoval, že způsob Boží záchrany v kříži Kristově bude vždycky působit bláznivě a zvěst o něm bude bláznovská. A přece jediná nadějná a osvědčená. Lidé vždy znovu potřebují slyšet to prorocké ujišťování: „Nebojte se! … Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“

Jak by nám to nepřipomnělo to, co jsme četli minulou neděli – „Ukřižovali jej … a lid stál a díval se.“ Díval se na to, jak jejich naděje odchází, jak mizí spolu s životem toho, kterého si s nadějí a životem spojovali. Po všech jeho divech – když vyvedl Lazara z hrobu, když uzdravil chromého, když otevřel oči slepému a tak dále. Nic to neznamenalo? Nechá je Bůh zase samotné? Bez pomoci? Budou jen ve vzteku a pláči zvedat pěsti k nebi? Do nekonečna to tak bude?

Začíná zápas. Zápas o život. Zápas o víru. „Vydržte a uvidíte, jak vás Hospodin zachrání!“ Tak je povzbuzuje Mojžíš. „A Izraelští navzdory všemu vyšli.“ Ale i Egypťané se hnuli, ovšem jako pronásledovatelé. Měli i oni měli možnost uvěřit – po všech deseti divech v Egyptě, dostali poslední šanci poznat, že Bůh Jákobův, který se zastává zotročených, má větší moc než faraon? Snad ano. Jako by hranice mezi jedněmi a druhými na chvíli splývala – a uprostřed noci mohlo dojít k velkému bytostnému rozhodnutí úplně u každého. – Zůstaneš v moci Egypta? Nebo půjdeš za Mojžíšem, který vztahuje hůl nad moře a ty sestoupíš na jeho dno ve víře, že Bůh má nad smrtícími vodami moc? Projdeš a na druhé straně jej budeš oslavovat? A nebo také ne …? Ti, kteří patří k Egyptu – kteří věří egyptské pravdě, že žijeme proto, abychom umřeli, ti před očima vidí jen jedno: temné moře, nebo popravčí nástroj. Hrozbu všemu živému. Zpochybňují důvěryhodnost Božího služebníka. Směr jim neukazuje jeho napřažená paže, nýbrž vlastní rozum. A ten říká: Jak by mohlo být dobré, abychom Boha poslechli a prošli mořem? Mořem dalších nemocí a úmrtí a nespravedlností a válek a pronásledování. Jak by mohlo být dobré věřit, že Bůh to všechno má ve své ruce a nenechá zlé síly přerůst do naprosté zkázy? Co v tuto noc nasvědčuje dobrému konci? Kde je vidět naděje? Nezůstal náš svět už dávno bez Boha? Není náhodou sám Bůh mrtev? Než lidé udělají poslední krok a oddají se jednomu nebo druhému, musí se rozhodnout. Jak přijmu tuto noc, svou poslední noc? Velikou noc? Je kříž a temnota to poslední, co mě čeká? A nebo věřím Božímu slovu: „Vydržte a uvidíte, jak vás Hospodin dnes zachrání! On bude bojovat za vás; vy jen mlčky přihlížet.“

A oni tehdy uvěřili. Nebo, řekněme, ti kteří tehdy uvěřili, to byl Izrael. Ti, kteří spolehli na to, co bylo nejméně pravděpodobné. Dali na Boží slovo a vyšli. Vyšli do tmy a světlem jim byla Boží přítomnost i tam. A spolu s tím přijali svobodu a odpovědnost rozhodnout se za sebe. Už ne jako otroci, ale svobodní.

A tak každý z jiného důvodu, ale obě shromáždění v nejtemnější části noci vpochodují dovnitř moře, do živlu smrti – vody zprava i zleva. Okamžik to vypadá, že na tom jsou všichni stejně. Smrt hrozí všem. Zavalí všechny? – Ne, nad ránem se napětí prolomí a s východem slunce vstoupí synové Jákobovi do nového života. Vystupují z hlubin, do nichž se jim za zády znovu valí smrtelné masy vod. A pro Egypťany z nich cesta ven již nevede. Cesta dál na východ je pro ně již zavřena.

Největší událost se tedy stala za nejhlubší noci. Před úsvitem vyvrcholil boj mezi Hospodinem a Egyptem. Dosud utlačovaní jsou z útlaku a smrti zachráněni. Nově narozeni. Zjevila se před nimi Boží sláva. A v utlačovatelích již život není, jsou bez vlády vyvrženi mořem ven. Všichni, pro které byl a je Bůh Izraele a Otec Ježíše Krista naprostá nula a připojení k Boží církvi se jim jevilo skandální, se již nezmohou na nic. Tma velké noci se přehoupne v první rozbřesk na druhé straně.

Hospodin však ani nás neušetřil toho kroku, který se nám, tak jako Izraeli u Rudého moře, i Ježíši na Golgotě, jevil jako krok do úplné opuštěnosti a proti naprosté přesile nepřátel Božích. Již však víme, že to, co čteme, je svědectví o Hospodinově moci a pozvání k naší víře zároveň. Ze svědectví prvních svědků jsme slyšeli, že Bůh se ke svému ukřižovanému Synu přiznal a pozvedl jej k životu. Až za chvíli budeme číst „to čiňte na mou památku“, připomeneme si, že to, co se stalo kdysi, my si smíme jen nechat potvrdit dnes. Minulost Božího lidu je i naší minulostí. A také budoucnost máme společnou. Nenechme si namluvit, že cenu má jen přítomnost a všechno, co dnes stačíme prožít a spotřebovat. Pán vstal z mrtvých a chce být přítomen během celého putování své církve, v noci i ve dne! V jeho jméno jsme byli pokřtěni, a když voda odtekla, tak již je to za námi. Moc smrti Pán zlomil a s tím všechna pouta beznaděje a zoufalství. Kdo prošel vodou jeho křtu, patří k lidu naděje. Ano, jsme lidem naděje, která je v Kristu Ježíši a naším posláním je tuto naději světu předat. Vždyť Kristus již přešel ze smrti do života! Amen.

Vyznání vin:

Vzkříšený Pane, ty nás čekáš s otevřenou náručí. Vyznáváme ti, že i po mnoha velikonocích, které jsme již zažili, znovu a znovu to zkoušíme bez tebe. Sami hledáme druhý břeh a přitom stále víc toneme. Vyznáváme před tebou svou pýchu a prosíme o tvé vyvedení z ní. Vyznáváme před tebou, že na té naší cestě necháváme za sebou zraněné a zklamané lidi. Prosíme, pomoc nám je nalézat a neopouštět. Vyznáváme, že naše dluhy lásky nás už dávno zavedly do neschopnosti splácet tobě i bližním. Prosíme o tvé odpuštění, pro tvůj kříž a velikou lásku, které se dovoláváme.

Bratře, sestro, kdo spolu se mnou takto vyznáváš a prosíš, pověz to slovy: Pane, Kriste, Pane, smiluj se nade mnou!